Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Dokumentární
  • Animovaný

Recenze (258)

plakát

Poslední noc v Římě (2010) 

Sledováno uprostřed noci... V naprosté tichosti a se zatajeným dechem... Noc v hotelovém pokoji s dvěma ženami... Osudové, emoční, dotykové, povznášející i uzemňující obrazy a scény. Snímání detailů, tóny hudby a písní, světlo a stíny, slova a gesta... to všechno způsobovalo, že bych chvilkami klidně přísahal, že tento film působí i na víc smyslů než jen na dva. Cítil jsem totiž vůni hotelového prostěradla, vlhkost pokojové koupelny, svěžest ranního vánku nad italskou metropolí, slanost ženských slz a zvonivou rezonanci ve vlastní hrudi.

plakát

Světová safari - cesty za dobrodružstvím (1977) 

Kdopak si dnes ještě pamatuje Albyho Cesty za dobrodružstvím? Je to už tak dávno, kdy jsem u telky hltal Albyho cestopisné příběhy, ale už tehdy jsem jasně cítil, jak hluboko v srdci a v paměti se mi ukládají. To nejpodstatnější sdělení však zní - Vezměme krosnu a vyražme na vlastní cesty za dobrodružstvím!

plakát

Aguirre, hněv Boží (1972) 

No potěšpánbů, takhle jsem si tedy výpravu za bájným El Doradem nepředstavoval :(

plakát

Baaria (2009) 

Pane režisére, váš film mě vůbec ničím nezaujal a není to tím, že mi nevoní ukřičená sicilská nátura. Tenhle sled paobrazů s různými časovými odskoky nevzbuzuje žádný zájem o děj ani empatii o postavy. A ani ten Ennio nevykouzlil nic převratného; však nač zde plýtvat talentem.

plakát

Mé srdce pohřběte u Wounded Knee (2007) (TV film) 

Tolik jsem si přál, aby tento film byl tak skvělý jako třeba Tanec s vlky, až jsem si naběhl na vidle nepatřičného očekávání. Na rozdíl totiž od adaptace románového melodramatu, Wounded Knee nám přibližuje syrovou historickou realitu. Neservíruje nám žádné okázalé dobrodružství, žádnou romantiku, zároveň žádnou šablonovitost a i když je tento snímek natočen s určitou dokumentární strnulostí, nabízí nám nepodbízivým způsobem cennou autentickou výpověď velmi smutné kapitoly americké historie a lidských dějin vůbec.

plakát

Tajemná zahrada (1993) 

Asi každý jsme si v dětství přáli objevit nějaký kus země, prázdný dům, zahradu nebo opuštěné místo, které by bylo skryto před zraky ostatních a před světem dospělých. Místo, kde budou platit jen naše zákony a kam nebude nic nevítaného zvenku zasahovat. Místo, které si můžeme osvojit, vlastní vynalézavostí a péči zkrášlovat a kde můžeme pobývat v souladu se světem naší fantazie... Tajemná zahrada má v sobě něco nepojmenovatelně posvátného; skrze co se vás vnitřně umí dotknout. Oslňující práce s kamerou, světlem a hudbou (Zbigniew Preisner) vytváří jedinečnou snovou atmosféru, do níž emočně vplujete tak přirozeně a rychle, že si to ani neuvědomujete. Na pozadí událostí tohoto příběhu je příjemné sledovat, jak se mezi dětmi rozehrávají i situace, kterým sami ještě nerozumí (např. náznaky náklonnosti, rivality a žárlivosti v dosud dětských vztazích), avšak příběh je dál zbytečně nerozvíjí, což v tomto pojetí působí velmi autenticky. Na dospělé osoby se zde díváme z pohledu dětí - s určitým odstupem i nepochopením, ale i s nadhledem, bez kritizování a posuzování, kterého nezkažené děti dosud nejsou schopny. Nejedná se o pohádku v pravém slova smyslu; je to vyprávění, které se odehrává v nitrech mnoha dětí a které my všichni můžeme prožít na vlastní kůži. Není to pohádka "o věcech tam venku", ale je to příběh, který nosíme každý v nás. A není to vyprávění o nadpřirozených silách tajemné zahrady, ale je to o moci cituplnosti a lásky, která je odpoutaná od křečovité, dospělácké strnulosti. Tajemná zahrada je film natočený s neobyčejnou decentní citlivostí, s aktivním zájmem o vše, co se zde odehrává, ale hlavně s úctou a otevřeností vůči divákovi.

plakát

Pan Dokonalý (2009) 

V zásadě obyčejná podívaná, která nemá čím vysloveně výrazně zaujmout (snad kromě očí Alexis Bledel), nicméně ani nijak nenudí a především díky poměrně dovedně vykresleným a odehraným charakterům postav se film zručně vyhýbá okatým klišé a americké tuctovosti, s níž se v podobném žánru jinak setkáváme nejčastěji.

plakát

Mág (1987) 

Jakákoli myšlenka na Máchu bývá jeden z elementů, jenž často spontánně přiměje mě mysleti a mluviti ve vznešených archaismech. Ač jinak žádný básník ani literát nejsem. Při návštěvě Máchova památníku v Doksech (tamější malé muzeum) natrefil jsem v expozici na DVD Mág, které ke mně vnitřním hlasem promluvilo: "Vydej se na Bezděz." Zanechal jsem okamžitě všeho a rovnou od muzea k hradu jal jsem se vypraviti. K večeru pak, kdy sedíc na vrcholu Malého Bezdězu vzhlížel jsem k oné mystické, gotické zřícenině, sáhl jsem do batohu pro spis o Máchovi, jenž z muzea přinesl jsem s sebou. Otevřela se přede mnou stránka s kresbou Bezdězu, kterážto očividně zachycena z též perspektivy byla, jež před zrakem mým právě se naskýtala. Celý zbytek dne a noci prožil jsem již pouze ve světě omračující, procítěné, poetické i rozervané okouzlenosti. A mně poznání odhaleno bylo, kterak Mácha odkazem svým i k současnosti zcela živě a hmatatelně promlouvati může. Když nedlouho poté konečně i film Mág byl skrze obrazovku předestřen mým smyslům, do stejné nepopsatelné nálady onen Vláčilův snímek uvrhl mě, ač jinak k dokonalosti mu chybí mnohé. Film však trefně to podstatné nám přináší - obraz básníkovy jedinečné osobnosti, s níž nepředvídatelný osud naložil po svém, aby nevědomky básníkovi samému a způsobem nevídaným pro celé generace budoucí posloužiti mohl. Buďme shovívaví k některým chybám a nedostatkům technickým, místopisným či historickým zdejším, neb na autentické přesnosti rázu tohoto snímek ambice si nedělá. A nejlépe vydejme se po filmu tom snovém taktéž do nádherného kraje básníkova Máje, objevovati krásy míst a zákoutí, jejichž fascinující duch snad nejslavnějším veršům českým popud k jejich vzniku dal.

plakát

Potomci lidí (2006) 

Jednoznačně nejsilnější stránkou tohoto výjimečného filmu je jeho ryzí AUTENTIČNOST! Po pár minutách sledování si uvědomíte, že typických filmových klišé se zde nedočkáte a že veškerá přednastavená očekávání můžete hodit za hlavu. Pocítíte, že tady nikdy nemůžete vědět, co se za chvilku stane a jak všechno dopadne, což výrazně napne pozornost k přijímání toho, co se ve filmu odehrává... S blížícím se koncem filmu sice poněkud vyprchá nadšení, jelikož příběh, o který tu jde, vlastně není natolik strhující, jak vysoko staví laťku zdejší audiovizuální stránka (forma vítězí nad obsahem), nic to však nemění na tom, že tento vpravdě ojedinělý film lze rozhodně doporučit ke zhlédnutí. Dočkáme se několika neuvěřitelně hmatatelných filmových scén, díky kterým Potomky lidí leckdo považuje za doslova přelom k novému pojetí filmové tvorby vůbec. A nevyhneme se zamyšlení nad tím, co vlastně lidstvo dělá lidstvem a jak málo stačí k tomu, aby se podobné katastrofické scénáře dříve či později skutečně naplnily.

Reklama

Reklama