Kaleidoskop

Kouř je jeden z těch filmů, který má v mém filmařském srdci speciální místo. Je to film, který se pro mě stal jistým synonymem kultovna a geniality. Jeho autorem je režisér Tomáš Vorel a i jeho tvorbu mám opravdu rád. Již jsem zde opěvoval jeho film Pražská 5 a toto je jeho v pořadí druhý film. Příběhově vychází z jeho studentského kraťasu Ing. a stylisticky navazuje na poetiku divadla Sklep, ale i jiných souborů zmíněných právě v Pražské 5. Na choreografiích se například podílel Šimon Caban (mimo jiné i představitel Arnoštka), vedoucí Baletní jednotky Křeč a na scénáři se podílel Lumír Tuček vedoucí recitační skupiny Vpřed. Právě jeho texty a recitační způsoby jsou dobře patrné ve vyjadřování většiny postav i rytmické skladbě textů písní a dialogů. Příběh je často interpretován jako kritika socialismu a komunismu. Já si ale myslím, že film má spíš blíž ke Kafkovskému vidění světa, kdy jeden mladý bezvýznamný inženýr se snaží změnit svět (na rozdíl od Kafky, jemu se to povede). Samozřejmě tam lze vysledovat i tu kritiku byrokratického aparátu, bezmoci běžných občanů proti komunistické zvůli, ale i kritiku environmentální situace v průmyslových částech naší země. Na vrch tu pak máme geniální písně, které výborně fungují s ostatním prostředím filmu. Kouř prostě pro mě zůstává milovaným dílem a trochu mě mrzí kam se Vorel od této doby posunul...

Zatímco většina filmových fanoušků vyrazila tento víkend do kina na druhé pokračování Duny, já se vydal na jiný film, pro který byl tento týden premiérový. Jedná se o film Manželé Stodolovi, který je inspirován skutečným párem několikanásobných českých vrahů. Po zhlédnutí traileru jsem se trošku obával, že film bude příběh zpracovávat stylem true crime, kdy mi bude servírovat explicitní scény vraždění a bude se mi snažit vnutit takový ten "bulvární" pocit. Ovšem ku podivu tomu tak není. Film totiž dává velký prostor samotném vztahu ústřední dvojce a dává jej do kontextu s probíhajícími vraždami. A ano, někteří odborníci budou namítat, že film se nedrží reálných skutečností a v některých částech popouští uzdu fantazii. Na druhou stranu, stavět celovečerní film jen a pouze na událostech, které napíše osud není vůbec snadné, protože i když osud je mistr zvratů, stejně v tom příběhu budou nudné pasáže. Já osobně jsem si vystačil s tím co jsem o Stodolových věděl již před tím a myslím, že film jejich osud propojuje s fikcí tak dobře, že si běžný divák nejspíš ničeho nevšimne. Další, co je ale potřeba mít na mysli je fakt, že scénáristé dávají více prostoru Daně a Jaroslav ve většině scén vypadá jako trouba pod pantoflem. Těžko říct, jak moc toto vychází z reality, nicméně  z toho co jsem o tomto případu načetl se mi zdá, že Jaroslav opravdu byl slabším článkem týmu a Dana byla tou manipulativní a všehoschopnou mrchou (tím samozřejmě nijak nezlehčuji jeho vinu, pořád je to vrah). Je pravdou, že film kvůli tomu občas působí jako životopis Dany Stodolové, ale myslím, že to lze  filmu odpustit protože i to patří k ilustraci celého vztahu. Po technické stránce je potřeba vyzdvihnout herecký výkon v hlavních rolích, Lucie Žáčková i Jan Hájek hrají opravdu výborně a myslím, že jim v tom pomáhá i kamera, která nám většiniu času ukazuje jejich tváře a výrazy. Zvláštní je i střih, který ve mě budil pocit, že čím více jsme se blížili ke konci, tím více zpomaloval tempo. Nevím, jestli tomu tak oprvdu bylo, na stopkách jsem to neměřil, nicméně to nebylo vůbec špatné protože myslím, že to pěkně koresponduje s dějem (začátek vztahu, začátek vraždění - rychlejší tempo, postup času, větší strach z prozrazení - pomalejší tempo). Zaujala mě i hudba, protože jsem si po projekci vůbec neuvědomil, že tam nějaká byla. Nevím jestli je to jen má nepozornost, ale spíše si myslím, že film si je natolik jistý svým dějem, že hudbu prostě ke svému vyprávění nepotřeboval. Po Případu Roubal, je to druhý český počin o českých zločincích který jsem viděl. A ačkoliv nelze úplně srovnávat menší produkci pro internetovou platofrmu a velký rozpočet celovečerního snímku, myslím, že Manželé Stodolovi své téma vypráví mnohem zajímavějším a lepším způsobem a proto doufám, že nám Petr Hátle v budoucnu předvede i nějakou svou další tvorbu...

Tohle zná asi každý, kdo se jen trochu zajímá o kinematografii. Vyjedete si s rodinkou na hory a v tom vás přepadne neovladatelná touha natočit artový snímek. A co v takovém případě máte dělat, že. Ze začátku mi to trochu připomínalo projekty Jana Patzaka, který v některých svých dílech pracuje s obdobným stylem (vážný monolog ilustrovaný obrazem a hudbou), ovšem narozdíl od něj, Marek je vtipnější, zajímavější a asi tak tříkrát divácky přínosnější. Pravda, nelze od tohoto filmu očekávat žádné hluboké myšlenky, ale spíše si myslím, že to lze brát jako takovou intelektuální bizarní komedii jako je např. Nejkrásnější portrét. Na druhou stranu kdo od toho očekával cokoliv jiného něž bizár, nejspíš pořádně nezná Petra Marka, protože ten jakožto čelní představitel českého současného experimentálního filmu, víceméně jiná díla netočí. :-) Nicméně budu muset kouknout i na další Markovu tvorbu, protože po tomto snímku jsem na ni velmi zvědavý.

Neznalosti na poli kultovních děl světové kinematografie je potřeba dohánět. A přiznejeme si, že RHPS je rozhodně dílo, které vstoupilo do historie. Film plný otevřené sexuality, hororových postaviček a výborných písní, jsem dnes viděl poprvé a doufám že né naposled. U děl tohoto formátu nejde moc popisovat, v čem všem je ten film geniální. Tohle se prostě musí vidět. Nejspíš si budu muset někdy zajít na promítání tohoto filmu v Aeru, aby to mělo tu správnou atmosféru!

Filmové adaptace díla Franze Kafky nemám rád. Jeho dílo je pro mě srdcovou záležitostí a nerad se dívám na to, jak jiní režiséři vidí dílo tohoto autora (protože se tyto adaptace větišnou liší od mého pohledu na dílo tohoto geniálního autora :-)) . Ke sledování adaptace Ameriky od Vladimíra Michálka jsem byl proto trochu skeptický. Ovšem byl jsem mile překvapen! Michálek zvolil z mého pohledu velmi vhodné post - noirové zpracování, které kombinuje s prvky klasických triků jako od Karla Zemana a hudbeně to podkreslil moderní hudbou z dílny skupiny Lucie. Po výtvarné a kamerové stránce je to diváckým nebem a krásným důlazem, že u v českých reáliích je možné natočit světový film. Trochu mě zklamalo herecké obsazení, protože jsem přesvědčen, že studio Ypsilon není nejlepším ansánblem pro vážné filmé drama. I tak ale tento film hodnotím jako velmi povedené dílo a trochu mě mrzí, kam se Michálkova tvorba od té doby posunula...

Film Love režiséra Gaspara Noého je jedno z těch děl, o kterých nejdřív hodně slyšíte, než se odhodláte se na něj podívat. Na čsfd se pak recenze takovýchto filmů, zpravidla dělí na dvě kategorie - jedni to odsoudí jako odpad, a druzí to ocení plným počtem hvězd. Já se pokusím zůstat někde na půl cesty, protože si myslím, že tento film není ani jedno ani druhé. Myslím, že většina těch, kteří film ohodnotí jako odpad, čekali něco jiného než dostali. Tito diváci podle mě očekávali spoustu explicitních záběrů spoustu dramatu, prostě takovou neobvyklou podívanou, s nádechem pikantnosti a bulvárnosti. Já ovšem myslím, že film má mnohem blíže k jakési filmové eseji. Ano, děj tu je, ale myslím, že Noé chtěl spíš zachytit to, čemu se říká láska. Zkoumá lásku ve všech podobách, v různých fázích vztahu od seznámení až daleko za rozchodem, zkoumá lásku mezi mužem a ženou, ale i větším počtem lidí. A ano, k tomuto zkoumání patří i scény plné sexu. Protože ačkoliv to pro některé konzervativní diváky může být překvapením, tak i sex patří k určitým formám lásky a tak podle mě není třeba to skandalizovat. Příběh hlavní dvojce zde slouží spíš jako jisté vodítko a propojení jednotlivých motivů. Noé tu dále pracuje s výraznou barevnou stylizací, scénář i mizanscéna jsou prošpikovany množstvím odkazů na jiné filmy a obrazotvorná kamera je ještě podpořena nádhernou hudbou. Všechny tyto aspekty z tohoto díla dělají nádherný divácký zážitek, který každému může ukázat, význam svého názvu. Tedy co to znamená láska.

Tak toto patří rozhodně k těm nejdivnějším filmům, co jsem kdy viděl. Dalece to ve všem předčilo Saló a 120 dnů sodomy, tohle je mnohem lepší. Film mě zaujal už svou koncepcí. Svou stopáž dělí do tří částí. V první části jsem měl pocit, že autor se vrací hluboko ke kořenům východoevropského filmu, který zatímco na západě se průměrná délka střihu neustále zkracuje, na východě (a speciálně v maďarsku nebo rumunsku) jakoby to neplatlio. Nejlépe to vystihuje kamerové pojetí, kdy kamera nechává hlavní postavu splynout s mizanscénou, občas jí přestane sledovat a zaměří se na něco jiného, všechno prostě sleduje s odstupem, čímž vytváří dojem, že půjde o vážné sociální drama. Každý rozumný střihač by polovinu těch záběru vyházel, protože nikam nepospouvají děj a jenom natahují stopáž, ale je pravda, že v dané lokalitě to není nebobvyklý postup. Druhá část mi připadá, jakoby autor dostal za úkol sestavit film pro mimozemšťany, kteří poprvé přilétají na naší planetu a tento film jim má vysvětlit všechno o nás. Možná mi trochu utekl smysl této části, ale nejspíš má sloužit buď jako oslí můstek mezi první a poslední částí a nebo má světovému obecenstvu vysvětlit sociální a historické souvislosti, na které naráží dialogy v poslední části. Poslední část bych nazval "Mnohem drsnější Vlastníci". Skládá se totiž pouze z dialogů, které si vyměňují stálé stejné postavy, které jsou na stále stejném místě, jenom se strefují do mnohem palčivějších společenských témat, jako např. sexuální výchova, jak s dětmi mluvit o sexu, rasismus, xenofobie apod. Já jako divák jsem měl ovšem celou debatu za značně absurdní a o to více jsem se možná bavil (je to opravdu stejný vzorec jako u Vlastníků - hádka o nesmyslném tématu, která je pro nezúčastněného pozorovatele královskou zábavou). Celou komičnost ovšem režisér v závěru shodí rozpolceným koncem, neboť nejspíš ani on nevěděl, jak má tenhle bizár ukončit. Ve finále vůbec nevím, co to vlastně bylo. Autor podle mě tímto filmem jistě vstoupil do historie divných filmů, ovšem pro širší kontext nejspíš budu muset nakoukat více jeho děl, neboť mě zajímá, jestli to byla ojedinělá trefa do černého anebo promyšlné umělecké dílo.

Málokterý film, ve vás vyvolá tak rozporuplné pocity, jako právě Poslední tango v Paříži. Zejména díky překvapivému konci, který přijde po dvou hodinách romantického svádění a hraní si na nedostupné, si vlastně nebudete jisti, s kterou postavou sympatizujete a jestli některou vůbec máte rádi. Myslím, že v tomto filmu Bertolucci využil a zhmotnil veškeré zásady nových vln v evropě. Filmu nechybí rázné a občas zvláštní francouzské tempo, britská studie psychologie a osobnosti postav, přičemž mu není cizí ani italská sexuální otevřenost. Již sama zápletka je založena na tématu, které bude obecenstvo rozdělovat a autor to podporuje ještě vhodně zvolenými situacemi. Výborným hereckým výkonům pak na světlo pomáhá poetická kamera, tolik typická pro mladé kinematografické směry, která své postavy vkládá do zajímavého městského prostředí. Bertolucci se ale nebojí ani explicitních erotických scén, kterými dodává celému příběhu jistý nádech pikatnosti a drzosti, čímž se vrací z evropského prostoru do italských žánrových konvencí. Poslední tango v Paříži tak můžeme číst jako výkládní skříň nádherných kinematografických postupů evropských nových vln, ale i jako jednoduchou pozvánku do zvláštní italské kinematografie té doby (mám na mysli třeba Pasoliniho).

Ač tuhle šílenost vysílala ČT již před nějakou dobou, až nyní se dostávám k sepsání recenze. Na filmu, který tomuto seriálu předcházel nevidím nic špatného. Není to žádá oscarová práce, ale alespoň to není romantická slaďárna a při troše dobré vůle se na to dá koukat. U tohoto seriálu mi pak přijde, že autoři filmu měli po jeho úspěchu námět na další pokračování, jenže zjistili, že nemají dost příběhu na celovečerní stopáž. A tak jim někdo z televize nabídnul, ať z toho vyrobí seriál. Toto rozhodnutí vnímám v produkci tohoto veledíla jako zásadní chybu. První asi 4 díly se dají poměrně snadnou odkoukat, jsou naplněné nějakým dějem, ovšem v momentě, co se rodina dostane do kempu, zabrzdí pířběh na místě. Několik dalších dílů pak musíme přetrpět bezduché nesmysly, které slouží jako oslí můstek a vycpávka ke konci seriálu, kde se opět rozběhne nějaký děj a dotáhne to celé dokonce. Po technické stránce moc není co hodnotit, když něco produkuje ČT, mívá to nějakou úroveň, protože televize si umí zaplatiti jak štáb, tak slušné herce. Kdyby to zůstalo u námětu pro kina, spadlo by to do slušného průměru a hotovo. Ovšem, tím jak se tvůrci snažili naplnit obsahem deset dílů seriálu, to celé spadlo do bezduchého nesmyslu.

Jeden Vláčil za víkend není nikdy dost a tak jsem hledal, co bych si pustil dalšího. Volba padla na film Adelheid z roku 1969. V kontextu toho, jak moc a často se čeští filmaři vracejí k válečným tématům, mě překvapuje, jak málo z těchto filmů se věnuje tématu poválečného odsunu němců. Takto z hlavy si vybavím asi jen Habermannův mlýn a právě Adelheid. Což je podle mě škoda, protože si myslím, že je jen málo období v naší historii, kdy se tak moc ukázalo naše národní smýšlení. Vláčil toto téma pojímá jako komorní drama pro dvě osoby, které jsou nuceny žít spolu v malém zámečku kdesi v pohraničí společně se svou minulostí. On je válečný hrdina z RAF, ona je dcera největšího nacisty v okolí. Myslím, že Vláčil rozhodně nemohl vybrat lepší obsazení hlavních postav. Jak Petr Čepek, tak Emma Černá zde předvádí jeden z nejlepších psychologických vztahových dramatů co jsem kdy na plátně viděl. Tyto výkony jsou podpořeny kamerou Františka Uldricha, která se nejspíš pod vlivem Vláčila uchyluje k nádherné obrazotvornosti a výbornou hudbou, dramaturgicky sestavenou Zdeňkem Liškou. Adelheid na mě jako na diváka nesmírně zapůsobila a určitě si ji někdy v budoucnu budu muset pustit znovu.