Cinemagoer

Wim Wenders prozrazuje svou filmařskou osobitost hned prvním záběrem, pohledem z výšin na blikající soudobé Tokio jako na dlani. V Dokonalých dnech sděluje obsah více obrazem než slovem. Překvapí, jak dlouho divák musí čekat na delší promluvu, nebo dokonce souvislý rozhovor, což nastane až ve druhé polovině. Do té doby se film zdařile brání zdlouhavosti moc pěknou kamerou a nepříliš dlouhými záběry, které často zachytí něco dynamického (živé město, tančící stíny a listí, hbitý úklid atd.). Hlavní postava, mlčenlivý a dobrácký pan Hirajama ve vás hned vzbudí sympatie, Kódži Jakušo umí skvěle hrát obličejem. Po málomluvné části do příběhu vstoupí Hirajamova neteř a obsah se začíná vykládat, o čem nakonec film je? O štěstí, které můžete zažívat i jako stárnoucí a osamělý uklízeč toalet, z něhož je zklamaná vlastní rodina? O pokoře, s níž má člověk přistupovat k životu? O lidské odvaze být, protože život je natolik ohromující, byť se z osamělosti přátelíte s oblíbeným stromem? O vděčnosti za to, co je, kterou nezruší ani nemá omezovat těžký úděl? Hořkosladkost života, myslím, nejzřetelněji dosvědčila finální obměna úsměvů a náběhů na pláč za doprovodu Feeling Good. Mimochodem vybrané hity se poslouchaly skvěle a dobře komentovaly situaci. Za silné dojmy a pobídnutí k úvahám o životě nakonec za čtyři, 7/10.

Sisu: Nejde o to, zda jsi nejsilnější, ale o to, zda to nevzdáváš. A s touto motivující hláškou tenhle finský akční nářez představuje nový druh akčního hrdiny, který nemusí mít největší svaly, ale který mnohdy vítězí silou vůle a odvahou.  Z rutiny žánru film vybočuje taky nezvyklým prostředím zmrzlého Laponska, nebo nápaditými akčními scénami. Režisér se otevřeně hlásí k Tarantinově stylu členěním děje na kapitoly, notnou dávkou krve a sem tam tvrdě chlapskou hláškou. Naopak tradiční znaky zůstávají–hlavního hrdinu lze sotva zabít (ani pád letadla nepomůže); na mluvení mu nezbývá čas; i když se dostane hanebným nacistům na mušku, padouch zavelí nestřílet a s hlavním padouchem je třeba se vypořádat až na konci. Díky kratší stopáži se rozhodně nenudíte, ačkoliv kapitoly blíže začátku příliš akční nejsou. Vizuální efekty jsou ve velkolepějších scénách slabší (opět musím zmínit letadlo), jinak uspokojivé. Další škodou je, že přestřelek nebo jiných akčních střetů nebylo přeci jen více, příležitostí by se našlo dost. Vypořádání s padouchy bylo podle mě příliš koncentrované do poslední kapitoly.  Přesto za přínos žánru nakonec za čtyři, 7/10.

Tragický příběh o slečně, která po zdrcujícím zranění a zmařené sportovní kariéře našla východisko ve filmech pro dospělé, než jí nakonec stihlo smrtelné onemocnění. Její tělo nebude českým filmem roku, kvalitativně má co dohánět, přesto jde nepochybně o pozoruhodný domácí počin, který v souvislostech a bez předsudků predstavuje, co člověka může dovést k pornoprůmyslu a jaký dopad na něj samého i na okolí takové rozhodnutí má. Je překvapivé, že filmaři námět dle skutečného příběhu Andrey Absolonové nevyužili již dříve, přece jen, od událostech ve filmu uplynulo přes 20 let. Největší předností filmu je mimořádně pohnutý život hlavní hrdinky, což už však vzhledem k reálnému předobrazu nebylo třeba vymýšlet. Velkým úkolem tvůrců však bylo dohledat podrobnosti a příběh zachytit sepsáním vhodného scénáře – vystihnout postavy a důležité události, následně vše herecky ztvárnit. Děj vůbec nenudí, rozdělení do 3 časových milníků umožňuje časovou přehlednost, spád, časově siroce pokrytý příběh. Malý rozpočet sice byl znatelný, především v první třetině, ale proč by bylo nutné sledovat velká sportoviště, zahraniční exteriéry, zranění vteřinu po vteřině? Myslím, že důležité okolnosti sportu vidět byly, koneckonců je to film o člověku, ne o průběhu soutěže. Větší pozornost se však měla věnovat postavám, které byly v určité části příběhu výrazné, ale poté jejich další vztah s Andreou zůstal neznámý nebo se vyvíjel jen v náznacích – mám na mysli trenérku, přítele, obchodní partnery. A ze všeho nejvíce psychologii samotné hrdinky.  Velký vliv na výsledek má výkon Natalie Germani. Vzhledem k choulostivým a výkonnostním scénám, a navíc k sužované psychice Andrey role bez diskuse náročná, vyžadující sportovní průpravu, odvahu, šarm a přesvědčivé ztvárnění psychického vývoje hrdinky. Až na poslední položku vše bravurně zvládnuto. Avšak: Andrea jako herečka je ztvárněna, myslím, přesvědčivě, mnohem zdařileji, než Andrea jako mistryně republiky. Zvláště vedle své uražené, výřečnější a impulzivní sestry působí poněkud otupěle, odměřeně, nevýrazně. Je to záměr daný scénářem nebo tady chybí živější herecká póza? Jistě bylo snahou zahrát před úrazem vysílenou a po úrazu zoufalou mistryni kvalifikovanou na olympiádu, ale problém je, že sklíčená Andrea je herecky přesvědčivá, kdežto spokojená a energická Andrea už ne. Vnitřní pochody a prožívání, negativní i pozitivní emoce, mělo by být zjevnější a pro diváka uvěřitelné. Ale opět–možná herci jen dodržují pojetí scénáristy. Po vizuální stránce je to pěkný film dobové prostředí se napodobit podařilo, i díky hudbě. Zajímavě (různé úhly kamery) jsou natočené scény z pornofilmů, které žánr karikují i bez příkras ukazují, co se běžně na place děje. Otevřených sexuálních scén není málo ani příliš, těch nefalšovaně pornografických jen pár (doslova). Je třeba pochválit odvahu a vážnost, s níž režisérka k tématu přistoupila. Film nabízí na pornografii nezvyklý pohled – Andrea vstupem do branže získává svobodu, sebevědomí, kontakty, je to pro ni úspěch. Avšak ztrácí její blízcí, kteří se za ni stydí, vykládají si to jako nevěru, ztrátu cti. Závěr byl na můj vkus zkratkovitý, ale přesto působivý. A právě v tom je potíž – to nejlepší, nejpůsobivější z celého filmu, už tvůrci měli předchystáno – námět. Její tělo, jako každý řádný snímek podle skutečných událostí, umožňuje divákovi strhující příběh tohoto druhu přehrát před očima, a to v souvislostech pestrého života, a v tomto případě navíc s nevšedním hlediskem na pornografii. Po první projekci 7/10, zatím silné ***.