tempus

Hunter, syn hlavní postavy udělal chybu. Svému starému otci (zloději, nyní jen kapsáři, akorát středně sympatický) trpícímu lehkým alzahajmrem (nebo něčím podobným) daroval robota, aby se o něj staral a nevybavil ho poslušnosti k lidským zákonům (co by tomu asi řekl Asimov?). Jakmile si najde koníčka, tak to nabere skvělý spád (který se nachvilku zasekne s nakvartýrováním dcery do domu) a procítěnou atmosférou. Skladatelská kapela umě zkombinovala vlastní (aspoň si to myslím) a cizí skladby (vážnou). Trochu nebo trošičku bych mohl Robota a Franka přirovnat k Ex machina, až na to, že tento film je americký a naprosto nehipsterský.

Pan a paní Shmitovi měli svého předchůdce (třeba vidím podobnost manželech sedící v křeslech vedle sebe) a tím je právě Válka Roseových. Zažíná to idylkou, ale pak se v manželství vkrádají neshody a skončí to válkou. Celkem vzato je to dobrý námět, ale provedení se nezdařilo. První chyba je imho ve fázi neshod, která je moc dlouhá a na samotnou válku musíme čekat. Další chyba spočívá v proměně, do které se dostal film na konci, když probíhá už nějako dobu válka, nepatří to do dramatu, ale do thrilleru, neřkuli do hororu a tam by snímek o vývoji manželství neměl patřit, když je zároveň v první a druhé třetině trochu komedie (opravdu jen tak málo, nebo i méně). Stejně jako by to nemělo končit špatně. PS: Nejbližším dobovým konkurentem, z mého pohledu je Smrt jí sluší.

Příšerný spád, nulová atmosféra, naprosto mišmaš scénář, proto bych si přál vrátit po Husarovi 26 minut mého života. Od odpadu zachraňuje ukončení ve správnou dobu a nějakou pointou.

Na tento filmový kult jsem byl zvědavý. V prvé řadě mě zaskočilo, jak moc mi to připomínalo jiné filmy a proto jsem se na něj podíval 2x. Na podruhé jsem se soustředil znatelně lépe. Překvapila mě barevnost obrazu, obzvlášť na dobu vzniku filmu. A rozdělit film podle toho na 2 části (černobílý-barevný) shledávám vydařeným nápadem, bez ohledu na důvod (nouze z ctnost, nebo umělecký záměr- realita černobílá a Země Oz barevná v době, kdy si mohly barevnost dovolit jen velké filmové ateliéry). Pro příběh je srážející postava Lva (ó, jak mě lezl na nervy. Chudák herec, ta maska je katastrofa na entou), který po bok robota (kniha vydána pár let(20) před R.U.R překvapivě zajímavé) a Strašáka nepatří, a který má o proti ostatním zpívajícím postavám 2 vystoupení (ostatní jedno) a zásadně narušuje prožitek. Trochu se mi nelíbí, že ke každé druhé věci se dostane jak slepá k houslím. Ale moc se mi líbila Čarodějnice. Ta herečka si to musela užívat při natáčení, a jako archetyp záporné postavy zahrála dokonale. Domnívám se, že barevná část je horší, než černobílá, protože je špatně zrežírovaná a příliš divadelní. Písničky celkem ušli ale na muzikál mi chybí jedna, která by propojovala různé části. A v neposlední řadě také i stářím uměleckého díla a s tím související muzikálovým neumětelstvím.            Jenže na druhou stranu, tohle je právě jeden z těch muzikálů, z kterých si bylo možno si vzít poučení a říct si: toto je špatně (a Dorotčin pejsek obzvlášť, nejvíc jméno Toto. Hned po Lvovi by přišel na řadu, kdybych měl vytvořit nový sestřih, jeden zavšivenej podvraťák), to opakovat nebudeme a tohle se povedlo (některé písničky a kulisy v Zemi Oz), tím se inspirujeme. Pustil jsem si to v originále s titulky a můžu říct z pozice člověka, který není předurčen mluvit vícero jinými řečmi, že tenhle film je ideální na výuku angličtiny (všechno je vyslovováno tak, že i já slyším každé slovo (a nikoliv nějaké anglické mumlání). Jako výtvor, který inspiroval mnohé další pozdější kousky (Futurama, Avatar a mnohé další) jsem viděl předobraz, kterým se inspirovaly-obšlehly tvůrci Raubíře Ralfa (filmového pohledu, za jiných okolností by ta scéna mohla být třeba ve filmové pohádce) střídání stráží. Ať se mi to líbilo, jak líbilo, jsem rád, že jsem ho viděl kvůli odkazům v mnohých současných amerických filmech a seriálech, lekci z angličtiny a jednomu plynoucímu uvědomění z mého nejoblíbenějšího fantasy (nekonečného příběhu), proč se mi tak líbí. A) uvědomil jsem si, že nemá hlavní zápornou postavu a B) jak nepřekonatelně dobře (na rozdíl od zdejšího obsahu. Scénárista si tu očividně vycucal z prstu) je tady vysvětlené, že cesta je cílem k poznání pravdy. PS:" Somewhere over the rainbow" je jednou z mých nejoblíbenějších písní.

Už když jsem zaznamenal, že jde do kin, jsem věděl, že Piráti z Karibiku: na vlnách podivna se nebude jednat o pravé Piráty z Karibiku (velmi specificky-zvláštní dobrodružný Dysney film), ale o klasický dobrodružný pirátský (s fantasy prvky), který vymřely v devadesátých letech (díky Bohu, viz karta Podobné:). A jenom tam hraje někdo z původní trilogie. Některé scény mě ohromily (lov mořských pannen) některé správně překvapily (útěk Jacka v Londýně) a u některých jsem si říkal: "Už zase, to je nuda" (to tehdy, když jsem viděl Sparrowa utíkat po pláži - to jsme viděli ,mám dojem, ve všech předchozích snímcích). Scénář není špatný, něco se povedlo (podpříběh kazatele), ale mám takový dojem, že kdyby si ho vzal před natáčením ještě někdo, tak by to mohlo dopadnout o poznání lépe (hlavně si představuji, že by seškrtal množství postav (hlavních i okrajových. Osobně bych začal u španělů (fakt se mi nelíbily, ani to co udělali), ale mohlo by to být lepší s kterou koliv vyškrtlou postavou, o které má zájem scénáře v první řadě.).

Proč se mi to tolik líbilo? Pravděpodobně proto, že mi to silně připomnělo Příští rok ve stejnou dobu jen s četnými drobnými změnami. Nejprve je změna v období, které zahrnuje. Tady je to jeden den a tam pár desítek let, ale sblíží se stejně. Nebo pocity postav jsem věřil obdobně, jen zde je to zásluha lepších hereckých výkonů (výstup na dramaťáku - wau) a tam lepšího scénáře (ale i v Příštím roce... jsou výkony na obstojné úrovni). Koření v ději před 35 lety byl kulturně-politický sestřin a před pár lety to bylo počínající kamarádství dětí ústřední dvojice. Už se těším při správném naladění na druhou projekci.

Pozor SPOILERodní__Když si ho vybavím po skoro roce, tak mě napadne slovo; nevyrovnaný. On totiž na začátku značně nabudí a na konci stejně značně otráví. Galadriino a spol. nekromantovo vyřízení (a záchrana Gandalfa) a sestřelení Šmaka (to by možná mělo být v předchozí části, ale ovlivnilo to v mých očích dokonalou vyváženost akce - mluvení se stupňováním děje) je vysoce cool. Za dokonalost považuji samotnou bitvu, když kamera je zaměřená na celé armády a (a pomíjí jedince) a líbilo se mi taky zaměření na pozůstatky jezerních lidí (mohlo jich být více). Postupně se to bohužel drobí na jednání jedinců. V tomto stadiu se začínají objevovat scény v max -provedeni, které se postupně rozvijí do obludných rozměrů (a to jsem se všespásnému příletu orlům ani nedivil), např souboj s bílým velitelem skřetů (ten, co zabil Thorinu otce) trvá dlouho, když se zdánlivě nenávratně dostane pod vodu, řekl jsem si "Uf, konečně mrtev". Bohužel to přežil a souboj se dostal do stádia: nesnesitelně dlouhý souboj. To je ten důvod, který může za to, že jsem hodnotil za 4* . Doufal jsem zpětné putování do Kraje zabírající více než 15 minut ve filmu. To se bohužel nestalo, ale dává smysl tomu několikanásobnému konci v Návratu krále. Takový je můj názor na Bitvu po prvním zhlédnutí. Při dalších se může ukázat, že zápory jsem viděl příliš velké a klady malém počtu; a tudíž nevylučuji opravení ohodnocení nahoru.

Obsahem mi okamžitě připomněl jeden (no, řekněme čtvrťart) snímek (pokud toto je art). Jmenuje se V pastitam, jako tady nevíme, kdo je kdy myš a kdo kočka. Atmosféra, jak vyšitá ze skandinávie, by se dala porcovat a prodávat v sudech, a je doplňkem sci-fi, které k rozviji žánru přistupuje správným směrem (žádné exploze, žádná akce, jen mluvení mluvení a mluvení). Do celku bych se nedostal tak hluboko, kdyby nebyl skvělý hudební podkres. Film v polovině vypadá asi takto: Caleb odletí na nařízení ředitele-génia, kde pracuje, aby pracoval u něho doma na jeho tajném věděckém experimentu, kterým je robotka. S ní má vést rozhovor, který má prověřit, jestli je UI nebo jen sofistikovaným programem. Rozhovory jdou postupně hloubš a hloubš. Mezi nimi hlavní hrdina šmejdí po šéfovu domu (nebo co se tak mohlo jmenovat). A časem čekáme více méně standardní vyvrcholení zápletky-zvrat-závěr. To jsem odhadl správně do závěru. Když nastal a chýlilo se k titulkům, myslel si tak je konec, škoda, ale žádný dobrý film (který tak dobře přitáhne a nepustí) nemůže trvat věčně, ale on překvapivě stále běžel (a ne a ne skončit) a já jsem jen zíral s (polo) otevřenými pusou a naprosto očima přišpendlen na plátně. U titulků jsem myslel jen na poučení z této projekce, které zní: Nevěř žádné umělé inteligenci, která byla stvořena někým, komu sám nevěříš.

Poslední Myazaki. Poslední možnost nahlédnout do citlivé mysli plné fantazie a pro mne i synonymem pro jeden druh japonské nátury. Celý snímek uteče celkem svižně a přesto není vůbec uspěchaný. Z jeho filmů, které jsou určené spíše dospělému je na vrcholu. Prosím více animovaných životopisů, které ve Vás zůstanou na dlóuho, nebo navěky (společně s jeho dalšími srdcovkami; Naušika z Větrného údoli, Princezna Mononike. Laputa- nebeský zámek)...zvedá se vítr, něco si přej. Třeba svojí životní lásku...

Zajímavé. Ani po 100x hádání, bych neuhádl, že by se mi šestkalíbila stejně jako trojka, i když ten začátek je v podstatě konec pětky a tady působí divně, až to zaráží. Ale líbilo se mi to a odpočinul jsem si u toho stejně, jako u Avengers (1)!. Doporučuji všemi 20 prsty °-]].