Everyone

Nevím o nikom jiném, snad krom Hitchcocka, kdo by tak dokonale zvládal balancovat mezi realitou, snem, halucinací, psychózou nad strachem a touhami, přičemž konfrontuje vlastní mnohovrstevné já (v tomto případě i s nemocnou složkou) s tíhou reality na zdánlivě bezčasé úrovni. Vyrovnání své identity se zločinem vraždy a s trestem smrti zamává s každým nervovým systémem. Člověk, snad v obranné reakci, uniká z reality do alter ega, tak se nedivte, že film vypadá, tak jak vypadá. Lynch je velký humanista, ale také romantik se specifickým smyslem pro humor. Zde znovu potvrdil svoji genialitu. Smekám. ____ pozn. kdo neumí pracovat na symbolické úrovni, tak bude mít problém s čitelností, sdělitelností. Proto se uvolněte jako při omámení alkoholem, ale nechte mozek pracovat na plné obrátky, nenechte se zmást - "seřaďte si puzzle"____zkuste si film pustit také pouze na pozadí, vnímejte pouze audio složku!___ je škoda, že mnoho lidí vyzdvihuje film navzdory jeho nepochopení...uznávám, forma a atmosféra je skvělá, ale Lynch karty odhaluje....Tak jako některé knihy, tak i Lynch, nenajdou pochopení na první dobrou, je to škoda, ale možná také ne. Umění by pak byla jedna velká nuda...

Tento film je brilantní. Filmový existencionalismus a nihilismus dostávají nový rozměr. K mému překvapení je jeho celkové hodnocení, stran diváků, relativně nižší, než bych očekával. Možná kvůli násilí, možná kvůli bizarnosti postav, možná kvůli machismu, možná kvůli perverznosti a myšlenkové otevřenosti či přímosti, která ozvláštňuje všechní dny. Je přinejmenším zvláštní, že člověk s očima dokořán, hlavou plnou všetečných otázek, je pokládán za toho podivného, když všichni ti relativně normální nevědí, co si počít s časem či před jeho tíhou odmítají žít jinde a jinak, než ve vlastní bublině, kde se pod náporem rutinních každodenních operací dobře věří svému naivnímu snu o šťastné budoucnosti a bytí, který má nanejvýš kontury přeludu a ignoruje realitu, vlastní nuzotu a nicotnost. Bublina je silným stimulantem zapomnění a ignorance reality. A on jim do jejich bublin pouští, skrze otázky, světlo a na šero přivyknutý jedinec se vzpouzí, kope, protestuje, řve. Uragán otázek nestíhají ve své bublině uklízet. Jiného sociální tlak dotlačí do tohoto cyklu, ale málokdo, i když může, tak z vlastní pohodlnosti nevystoupí ze svého stínu, který ani v přítomnosti není dlouhý, natož s odstupem času - po smrti dotyčného - vybledne z kolektivního vědomí mžikem oka. U někoho smrtelnost vyústí v deziluzi, aroganci a pohrdáním ostatními a vyústí v honbu za uspokojováním vlastních, nízkých potřeb. Jiná se ve svém volném času ocitá v černé díře svého vědomí, jiný žije svoji vymyšlenou a nereálnou budoucností, další má středobod svého bytí uprostřed uklízení, která jakoby snad terapetuizovala roztěkanost její mysli, která není sto dokončit myšlenku. ___ Sokratovský dialog je velice efektivní v rukou inteligentních bytostí. Dokáže otevírat oči kdekomu a také široko daleko, ale štěstí Vám myšlenková cesta poznání nepřinese, pouze vědomí, že v tom nejsme sami a náš osud spěje ke konci. Stanovením cílů se vyhneme melancholii způsobené vlastní pasivitou. Vědomí maximálního úsilí a nepromarněného času léčí naši duši a nastoluje řád a posiluje imunitu vůči nevyrovnanosti. Hlavní hrdina je otevřený, nic neskrývá, vidíme ho nahého, jeho duše je na platně zhmotnělá, nemlží, žije zpříma. Proto by se tento film mohl jmenovat Na dřeň, K jádru apod. ___ Nejlepší učitelkou je zkušenost? Omyl...nejlepší učitelkou je správně interpretovaná zkušenost...a abychom dokázali správně analyzovat, tak musíme být nazí, tj. naši duši svléci, umýt, chodit s ní zpříma, nebát se ji ukázat ostatním, pak životní "expy" naskakují jedna báseň, dotyčný leveluje jako s boostem, a pak není divu, že 27 letá postava (biologicky) má přinejmenším 100 let starou duši. Osobně si myslím, že není většího způsobu mrhání životem, že když biologický věk, přeroste před věk mentální. Životní zkušenosti se měří těžko a patrně ani nelze stanovit její hodnotu objektivně pro celek. Člověk je ji schopen vycítit vždy jen relativně v kontaktu s ostatními a pakliže je na vyšší úrovni, tak i jako třetí osoba. ___ Proto nežijme ve stále stejné bublině. Velikost bubliny je dána řádem uvnitř ni. Kdo je bystrý a přemýšlivý, má v ní uklizeno, tak si žije jako na zámku. Kdo se na první pohled jeví jako světák, všude byl a všechno zažil, ale nic nepochopil, tak mi dovolte mu kondolovat jménem všech čtenářů tohoto komentáře, že umřel předčasně, ač například v biologickém věku 100 let, ale s duší nepopsaného listu, s duší novorozence.

Když budete mít otevřené oči, tak patrně neprohlédnete vším (tj. neuvidíte binární kód Matrixu, neprozříte), ale alespoň můžete nalézt odpověď na otázky, které tíží Vaši existenci z části. To bychom mohli v konečné fázi nazvat životní moudrostí. Někdo může odpověď na otázky najít sám, někdo potřebuje průvodce, který ho dovede na místo (vzdělání, víra, životní smysl,...), které bude barevné (plné odpovědí, inspirace,...) a v oné nešedi jsou pak odpovědi na otázky lépe rozpoznatelné, čitelnější (Nemůžu se ubránit banální analogii s matematikou. Prozření vidím v nalezení předpisu - funkce světa v n-rozměrném prostoru, kdežto životní moudrost jako velkou množinu hodnot /která ten předpis nezná, ale zná dostatečný počet funkčních hodnot, popř. aproximativní funkci, která se zákonitostem života-vesmíru přibližuje/). Ale stále platí, kdo nechce slyšet, neuslyší a kdo nechce vidět, neuvidí. Takový člověk (člověk s nedostatkem pokory) nemá z "vyššího principu" právo žít, je vyšší silou eliminován (zákony, boží trest, ...), popř. ti, kteří nemají odvahu hledat v nebezpečných vodách neznámého, se musí smířit s šedavou mimozónovou, avšak bezpečnou, oblastí - všední realitou. ____ Jeden den filmový je jedním životem jednotlivce, který na své pouti čelí životním překážkám a neustálým změnám. To, co bylo bezpečné v jeden čas (zóna žije), nemusí být bezpečné jindy (změna politického režimu apod.). Platí univerzální princip, že dvakrát do téže řeky nevstoupíš (nikdo nechodí v zóně stejnou cestou) a proti šipce času nemáme možnost jíti (nikdo nechodí v zóně stejnou cestou zpět). ____ Abychom prohlédli ve světě odpovědí, potřebujeme na problém shlížet komplexně (jak do šířky, tak do hloubky), očima přírodních věd (vědce), humanitních věd (spisovatele) a věřícího (stalkera) zároveň. Avšak přesto nedosáhneme vnitřního klidu, harmonie, nirvány. Ta nejniternější touha, vepsána v našem genetickém kódu, nám bude zapovězena, pakliže budeme hledat odpovědi ve vnějším světě a ne uvnitř sebe sama. (Nehledě na to, že vnější svět, je díky rozvinutému poznání, čím dál složitější a obsáhnout vědění v daném oboru, natož v několika, je výsadou mála vyvolených (univerzální polyhistorové vymřeli na konci osvícenství). Veškerý rozvoj, díky chaosu, který v sobě zdánlivě má, vytváří mlhu, která zastírá silné (důležité) procesy každého života. A zpětný odraz do světa vnitřního je rozptýlen, což způsobuje psychické problémy. Poněvadž v dnešní době není čas počkat, až mlha opadne.) ____ To, co od filmu či osobních zážitků (či cokoliv smyslově uchopitelného) čekáme, je poznání života či jeho zrcadlení a Tarkovskij nám během 163 minut napsal jeho definici. Je na nás, které věty na základě implikace napíšeme, abychom barevnost světa v našich očí viděli v co největším počtu odstínů.____ To, co Tarkovskij vytvořil, bych nazval nefalšovanou filmovou hypnózou (kvůli té hutné, nezaměnitelné, mysteriózní, až mimosmyslové atmosféře). Bylo mi vážně ctí.

Kdyby, zde na csfd, byla jen oblíbená osmička a já bych měl jen chvíli na to, abych vybral filmy, které považuji za svoje favority, tak bych neváhal a se vztyčenou hlavou do seznamu zařadil tento Kubrickův oktet... 1971 Mechanický pomeranč, 1980 Osvícení, 1987 Olověná vesta, 1957 Stezky slávy, 1975 Barry Lyndon, 1964 Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu, 1968 2001: Vesmírná odysea, 1999 Eyes Wide Shut. Ale díky pestrosti a omezené množině (desíti) tak nečiním, ale vězte, že v drtivé většině mnou ohodnocené 5-ti hvězdičkové filmy do mého rozšířeného desatera patří.

Spolu s filmem Trainspotting a My děti ze stanice Zoo nejlepší s danou tématikou.

No, co dodat? Snad jen lakonicky - synergie Kubricka, Nicholsona a Kinga se dotkla dokonalosti.

Film je z pohledu fenoménu času, tak komplikovaný, že zevrubnější komentář musím napsat po bezprostředním zhlédnutí, abych si utříbil myšlenky. Je to totiž drahno let, co jsem film naposledy viděl.

Čas sice (snad) prochází všemi dimenzemi, ale na nevědomi je krátký....(dopiš)

I když si člověk myslí, že dělá to nejlepší a ještě v tak tíživé situaci, jako je sebevražda blízké osoby, dělá to vroucně a ví, že překračuje limity, vystupuje z davu, jedná aktivně, ochraňuje svůj svět, klid a bezpečí, tak i přesto všechno, se může šeredně mýlit, protože svět není černobílý a informace, kterými disponujeme, nejsou nikdy úplné, a proto často můžeme konat v omylu, i když jednáme dle svého nejlepšího svědomí.