jatamansi

Vztah téměř nostalgický velí čtyři *, ale realita je s bídou 3. Štorch byl hitem povinné školní četby v dobách mého mládí a Bartoška pak idolem mnoha dívek, slečen a žen. Leckteré to doteď neminulo, mne tedy ano, ale to je jiná kapitola. A o tom až jindy a u jiného filmu. Luťanského je škoda, ještě mohl něco ukázat, myslím herecky, ne odložit více oblečení J A vzpomenout si na mladinkou Osvaldovou je fakt úsměvné, copak si asi o svých začátcích před kamerou teď myslí? Jasně je dnešníma očima film starý, přešlý, ale když mi bylo –náct, tak to byla bomba. V socialistických blábolech rozhodně.

Název Kůže se mi líbí víc, ostatně prostitutka o Američanech říká, že jsou to pěkné kůže, tak proto. Je to spíš taková freska než souvislý, plynulý děj. Malaparte je spisovatelovým pseudonymem a vychází z Bonaparta, takže to je jedna ze souvislostí. Sám Malaparte pak byl považován za skutečného lva salonů, patřil k evropské smetánce, což je na filmu poznat. Současně patřil ke kritikům měšťáctví a to je další pohled. Upoutala mne věta jednoho popleteného vojáka „Musíme dokázat, že jsme hodni hanby, která postihla Itálii.“ I to vystihuje jeden z motivů. A teď střípky silných momentů, kdo viděl, ať vzpomíná. Fascinovala mne umělecká řemesla, blondýnky dole, aby jich bylo dost i pro černochy. * Morbidní situace, kdy na nosítkách leží voják bez ruky a další za ním ji nese, stejně jako realisticky vyhřezlá střeva u vojáka, který jen utíkal do pole s průjmem. * Zajatci jsou moc tlustí - tuk jako tuk, uděláme z nich mýdlo. * Jak mohou prodávat své děti? Pořád je lepčí je prodávat, než je jíst.* Voják přejetý tankem a ještě pro jistotu pohled při couvání.* Zábava jen pro pány s porodem figury opravdu neotřelá.* Na vítězství je také něco smutného. Všichni se rozejdou a možná už se nikdy neuvidí. A když se uvidí, radši se vyhnou.* Scéna s neapolskou pannou a tím konec kšeftu.* Psi mají při umírání větší komfort než lidé.* Konec střípků. A teď k filmu obecně. Výbuch Vesuvu byl moc amatérský. Pilotka byla stále příliš dokonale učesaná, i když sundala přilbu. Ovšem záviděla jsem jí orchidej na šatech, i když tak dlouho nevadla. Při západu slunce a následném letu nejhezčí hudební pasáž Lalo Schifrina, který tady moc k poznání podle mne není. A závěrečné „Jeď, Jime tys vyhrál,“ zní skoro jako „Zahraj to, Sme, zahraj to znovu.“ Je to hanba, ale od Malaparteho jsem ještě nic nečetla a mám tip, až půjdu příští týden do knihovny.

Komedie, která potěší, neb ukazuje, že když je vtip, dá se vyhrabat ze všeho, což platí doteď. I když metody – na obou stranách – jsou více či méně nečisté. Ale která z nás by si to nechtěla vyměnit s protivnou, namyšlenou a bohatší šéfovou, která nemá zrovna košer metody? Sigourney Weaver je dokonale protivná a nesympatická a tak nějak jí to přejeme, od zlomené nohy až po kopačky od milence. Melanii Griffith zrovna nemusím, ale tady ještě nemá tu ztuhlou vyplastikovanou tvář a dá se na ni docela dívat. Pro ženské je to navíc úsměvné tím, jaké se nosilo oblečení a dnes děsně pasé účesy. Harrison Ford podává standardní výkon a ještě k tomu můj miláček malých rolí, Olliver Platt. Ale kvůli prostoduché zápletce víc než trř * dát nemohu.

Úžasně zpracovaný Čapek, jeden z nejlepších. Nakonec co už také v poválečném Československu a po únoru natáčet, než film s takovýmhle poselstvím. Nechat vybuchnou pudřenku mi vždycky připadalo takové dekadentní. Karel Höger je velikán českého filmu a byl jím už od začátku. Navíc brněnský a jihomoravský patriot, jeho čtení Lišky Bystroušky nemůže nikdo překonat – ale to odbočuji. Vávra byl mistr, ať už později točil co točil. Čapka mám pochopitelně přečteného komplet a asi taky zkouknuté všechno, co se podle něj natočilo. Jen mám teď okno a vůbec si nemohu vzpomenout. Ale něco se mi mate o ještě jedné socialistické verzi krakatitu, ale nemohu si vzpomenout ani na název. Pomůžete?

Tak tohle je jeden ze slabších Maraisových filmů, skoro jako by chtěli využít kostýmy a dekorace z nějakého jiného filmu. Ani Jean není úplně ono, skoro jako by jej to nebavilo či co. Nebo se v tom nenašel, kdo ví. A to měly ty jeho lepší filmy teprve přijít. Ale zase úplně zatratit to také nelze.

Tak tohle už bylo jiné kafe, Gérard Philipe jako mladý Fabricio del Dongo je neodolatelný, tady už začalo jeho přeslavné, byť překrátké období. Nebyl ještě okoukaný, byl krásný a měl vždycky smysl pro humor. V té době už jsem měla Kartouzu parmskou (v tehdejším překladu v Odeonu) dávno přečtenou a lásku Fabrizia a krásné Klélie Conti (to není chyba, koukalal jsem se, fakt je tam K) už dávno měla prožitou a oplakanou a vůbec, jako v pubertě. Nevím, jak by film působil na dnešní puberťáky, asi by jim byl spíš směšný, o románu nemluvě, ale pro nás to byla poezie v obrazech.

První film, co jsem s Maraisem viděla, a pak jsem viděla lepší. Možná jsem jej nedocenila, ale zanechal ve mně jen dojem takové lesklé podívané, asi by nebylo od věci jej vidět znovu. Tehdy jsem spíš hltala barvy, kostýmy a prostředí, které mi černobílá česká produkce přece jen nabídnout nemohla. Jak tak procházím tyhle staré filmy, tak si uvědomuji, jak ráda bych je vyměnila za ty hromady slizu a bláboly, kterými nás krmí současná komerční produkce.

Dovoluji si laskavého čtenáře odkázat na komentář k jede, jede, poštovský panáček, neb vše, co je řečeno tam, platí v jen mírně zmenšené formě (jen díky délce díla) i zde.

Tati zde rozvinul geniální Školu pošťáků, je vidět, že tehdy měli autoři čas na pointu, žádná hoňka. A svým vzhlížením k amerikanismu by mohl nastavit zrcadlo i dnešku, je stále aktuální, jen by to museli někdy dávat. Určitý věk je někdy vážně výhodou. Navíc Tati byl geniální, mohl stát před kamerou i za kamerou a ještě oplýval tím krásně starosvětským francouzským humorem, uměl si dělat legraci z každého i ze sebe, prostě pojem ve francouzské i světové kinematografii.

Viděla jsem před drahně lety, ale stále ve mně zůstává faustovská mystika. A Gérard Philipe, už ne úplný mladíček jako v Kartouze parmské a ještě ne hvězda jako ve Fanfánu Tulipánovi či Červeném a černém je k nakousnutí. Tady bych skoro poznamenala na adresu ČT, že donekonečna šubruje některá díla a na tahle oprvdu stará a zlatá kašle. Nebo že by to bylo v penězích? Ne, spíš v tuposti a malém obzoru…