jatamansi

Záběry na důvtipnou Hopkinsovu hračku přímo předznamenávají důmyslnou konstrukci jeho zločinu. Od začátku víme, co a jak udělal, co naplánoval, a člověk se zmítá ve dvou kontrastech. Na jednu stranu si film a Hopkinsovo herectví opravdu užít, na stranu druhou ať už je rychle konec a ať vím, jak to dopadne. Trochu mi to připomínalo výstup na Solisko. Lezete, už to vypadá, že jste nahoře, ale je to jen další klam. Vrchol ještě výš. A stejně tak si tvůrci hráli s námi, když už to vypadalo na konec, ještě něco se ukázalo a jelo se dál. Hopkins je pan herec, nezapře divadelníka a jeho mimická škála je úsporná, leč dokonalá. Sire Anthony, tohle se vám fakt povedlo.

Můj bože, samá vysoká hodnocení. Ale myslím, že od chlapů. Poprvé jsem film viděla v autobuse SA, vydržela jsem asi půl hodiny a raději poslouchala hudbu. Po dvou měsících znovu, tak jsem navázala, kde jsem skončila, nedokoukala. Potřetí minulý týden. Tak jsem zvládla do konce. Pro mne by tedy takové filmy vůbec nemuseli točit, a dát za to 150 korun, tluču se do hlavy ještě teď. Ta * je úlitba bohům za námět.

Kouzlu černobílých filmů se nedá odolat. Ani s Burianem. Sice je moc vysoko nehodnotím, ale to jen proto, že až na výjimky byl sám za sebe, on nehrál. Improvizoval, měl své charisma, půvab, ale byl tak nějak stále stejný. Zjevem, hlasem a skoro i kostýmy. S výjimkou toho, když se za někoho převlékal. Jako tady. Už jsem někde psala, že mám raději Vítovou než Mandlovou. Navíc ty blond vlasy jí moc neslušely. Za zmínku stojí i mladá Hermanka, fakt ženská s čertem v těle. Zde vypadající tak exoticky! Chybět v téhle sestavě nemohl Čeněk Šlégl, jeden z nejlepších herců v tehdejších vedlejších rolích. Jaké to asi je, když někomu ve svěrací kazajce svačí na břiše blecha? Střihne si břišní tanec. Anife by koukala. Dědit po strýci Jonášovi chce každý, i vdavekchtivá tetinka Matylda. “To se nestydíš, nemluvit anglicky. V době, kdy každý druhý mluví anglicky?“ „No jo, ale co když jsem já ten první?“ A domovník Japonec, co to má do práce blíž, nebo činže vybíraná celý rok. A každý už umřel, a jak kuriózně, škraloup v mléku, krokodýl, vítr je unesl. Řetěz nedorozumění i záměrných fikcí se komplikuje, a skoro každý je první - skoro každý mluví anglicky. Ale pak už je trochu nucené a když přijel skutečný strýček Jonáš, oddychla jsem si.

Josef Abrhám tak nějak divně míjí můj filmový vkus, ale jako Karel Čapek byl neskutečně pravdivý, dalo se mu věřit. A ten pocit u herců moc často nemívám. Navíc Čapek je můj nejoblíbenější český spisovatel, takže tím větší hold Abrhámovi to ode mne je.

Opravdovou poetiku a zoufalost filmu ocení jen ten, kdo se někdy pokoušel zhubnout. Jitka Smutná je bezvadná a humoru by mohla rozdávat, a smutný František Husák jakbysmet. Úprky přes plot za jídlem jsou tak pravdivé! Jen toho Petra Novotného si mohli odpustit, a vidíte, nezhubnul ani po dvaceti letech a ani s doktorkou Kateřinou, je to nechutnej mastňoch.

Hříčku Maurice Breringa si přeložil Werich osobně a na textu je to znát. Slova tečou jako dobrý bourbon, kloužou po jazyku, válejí se po patře a zahřejí na těle i na duši. Klasický důkaz toho, že ve dvaceti minutách se dá pobavit víc, než při celovečerním filmu. Slovní hříčky střídají jedna druhou, k tomu půvabná kamera a skvělá režie zkratky. A to jen Jindřich VIII. snídá s mladičkou manželkou Kateřinou Paarovou. Už první záběr s prstenem na ukazováčku - ovšem na noze - věští zábavu. „Já nemám rád vajíčka natvrdo. Já nemám rád syrová vejce. Já mám rád vajíčka napřesno.“ Terminus technikus pro mnoho snídaní, kdy není vejce akorát. Od snídaně se dostaneme k debatě o předchozích manželkách. „Já jsem si ji nevzal, oni mi ji hodili na krk.“ Názor Kateřiny má platnost ještě dnes: „Politika je vůbec pro lidi se sklonem ke lži, násilí, vraždění a nelidskosti.“ Mít šest žen, to je pro jednoho muže nápor, pamatovat si její rody, postavení. A další hra se slovíčky: „Možná že se vám líbilo, že jste ji dal stít. Nebo sťat?“ „Setnout.“ A poté konečně přichází třešnička, Bucefalus, kůň Alexandra Velikého. V Jindřichově nové baladě je kůň bílý, Kateřina soudí, že byl černý. Werich kontruje svým vzděláním. „Vy vždycky, když nevíte kudy kam, tak se vymlouváte na to, že jste byla ještě moc malá.“ „Neříkám že lžete, mýlíte se. A mýlit se je lidské.“ Od koně pak jen kousek k popravě, a pozor, jen s jedním vířením bubnů. V jediném kostýmu, v jedné posteli, s pár rekvizitami. „Které veličenstvo mělo pravdu? Vaše nebo moje?“ tak jakou barvu měl ten Bucefalus?

Začínáme v 58., parta v campu u jezera u ohýnku zpívá, někdo spí, někdo se miluje. Nic nedává tušit další drama. Až do chvíle, než někdo zabije milence na půdě. A neměli jste dojem, že tu hudbu už jste někde slyšeli? Podle mne Harry Manfredini vykradl tak nějak mimoděk? Čelisti. A zazní to ještě víckrát. Současnost a první dívka hledá znovuotevíraný camp, pochopitelně v pátek třináctého. Místní prorok zkázy Ralph: “Už se nikdy nevrátíš.“ Neposlechla. Když pak nebylo řidiči dodávky vidět do tváře ani nebyl slyšet jeho hlas, bylo jasné, že kuchařka bude mít problémy. Steve dává dohromady camp a partu instruktorů, pracují, seznamují se, rozplétají se první vztahy. A zpovzdálí vše někdo sleduje, je vidět jen ruka s prstenem. Naporcovaný had v chatce nikomu klidu nepřidal. A fanatik Ralph opět varuje: „Utečte. Jste ztraceni. Všichni jste prokletí.“ Vyprávět za bouřky své úzkostné sny ze sprchy není rozhodně dobrý nápad, kapající krev z horní palandy nic objevného, Kevin Bacon dopadl zajímavě. Hrát monopoly se jistou dobu zdálo být bezpečnou zábavou. Klasické hororové atributy, tma, déšť, bouřka, hluché telefony, nestartující auto. Nic objevného. A to prý ten den byl úplněk a při úplňku je vše ještě horší. Ke slovu přijdou staré dobré petrolejky. „Za chvíli jsem zpět,“ řekl Bill. Slovo nedodržel. A zase ty čelistní hudební motivy. Konečně se na scéně objevuje matka a dozvídáme se obloukem počátek toho běsnění. Mimochodem její schizofrenie příliš připomínala scénu z Psycha, ale Perkins byl lepší. Je hloupost věřit, že když vedle klapnou dveře, tak je místnost prázdná. Záběr na ruce hledající useknutou hlavu fakt dobrý, včetně toho prstenu zahlédnutého v lese. Scéna na lodičce pak už jasně zadělává na dvojku a posléze na další a další

Člověk by to nejraději mrsknul do odpadu, ale ouha. Když se zamyslím, jak dlouho to běží, kolikrát jsem to viděla a kolikrát ještě uvidím! Mám raději dramata a těžké fláky, ale pak přijde den, kdy se nechce na nic vážného koukat, nic poslouchat, nic číst. A to je chvíle pro Hoštice u Volyně. Svérázné figurky mají magickou moc, ještě nepromluví, a už se smějete, protože notoricky znáte všechny hlášky a tak čekáte, kdy se babka zeptá „Už se perou, už se perou?“ Řídící Hubičková ladí do sopránu, Blažena miluje Vencu a Miluna miluje Vencu a do lesa se jede jen na malou atomovku. A k tomu krávy ve sluchátkách a farář Otík. Víte, co by mne zajímalo? Kolik těch, kteří tenhle film haní, protože tohle ctitel filmu nemůže přiznat, si jej s chutí tajně pustí. Další díly už jsou slabé a slabší, ale tohle se povedlo. Navzdory mé nelásce k Troškovi a jeho herecké stáji a děsným pohádkám, slunce můžu. Jahody také. A neříkejte, že byste si nedali romantiku na seně.

Vylidněná vesnice, babky prodávající Čangalovi rodinné poklady za babku. Bezútěšnost na každém kroku, šedivé domy i ulice, vše je špinavé, oprýskané, staré. V kontrastu s tím úžasné cikánské melodie, housle, cimbál, harmonika, ženské hlasy, sbory. Těhotné Zingarině vmete dlouho hledaný a milovaný Milan do tváře: „Nevyhostili mne, utekl jsem před tebou. Nemiluji tě.“ Tím začíná katarze a mozaika událostí, spíš skládané obrázky než celistvý děj. Hysterická scéna v lese, kdy se Zingarina válí v listí a blátě. Vymítání ďábla v kostele. „Vyžeň, oddal, odstraň veškerý ďábelský skutek.“ A zase ty krásné tklivé melodie, smutné i veselé, něžné i divoké. Drsná soulož na kapotě auta a pak ještě drsnější scéna porodní. Skoro až nechutná. Čangala si nechá hrát od cikánů, rozbíjí si v zoufalství lahve o hlavu a cikáni odcházejí: „Hudba je k životu, ne k trápení!“ Zvláštní film s démonickou Asií Argento a mužným a sexy Birolem Ünelem, i když se dva týdny nemyl. Ale jen za ***, nějak to není na víc, ale ani na míň.

Tak za prvé mí oblíbenci – Burt Lancaster a Richard Harris. Ava Gardner, stárnoucí žena s překrásnými kotníky a stále při chuti. A s krásnými šperky. Lorenovou nemusím, je na ní všeho moc – moc velké oči, moc hluboko, moc velké rty, moc vlasů, zubů, vyholeného obočí, dmoucích se ňader. Jasná pravidla katastrofického filmu, koho potká, koho mine, kdo se nakazí, kdo uzdraví? Osazenstvo vlaku úctyhodné – žena zbrojařského magnáta, pašerák kokainu, věhlasný neurolog, úspěšná spisovatelka či falešný kněz – no jistě, O.J.Simpson. Lancaster jako padouch, a jak mu to slušelo. „Žádná civilizovaná země nedovolí otevřít vlak na svém území.“ Vzápětí: „ Vyvolá se pocit nutnosti a neřekne se vše na rovinu.“ Nepřipomíná vám to něco? Doba, kdy i kladní hrdinové ve filmu kouřili. Izolace vlaku byla blesková a děsivá, v éře socialismu film působil jako zjevení. Dějová linie byla propracovaná a rozuzlení čisté a jednoduché, nebylo ještě třeba krkolomných konstrukcí jako v současných katastrofických filmech se zdravotní tématikou. (Ale fakt je, že už je hodně vyčerpaná). Průběžné pohledy na zrezivělý most, skřípání, poletující odpadky, uvolněné nýty, jak působivé, včetně vrzání, skřípání, houpání. I ten Goldsmith se dal poslouchat. A i Lancaster se občas mýlí…