jatamansi

Podoba s Learem nebude náhoda, myslím, že to byl i záměr autorů, i když jsem se to nikdev materiálech nedočetla. Není to western, není to krimi, je to čisté drama, byť dnes místy až úsměvné. Obrazy Spencera Tracyho v nadživotní velikosti - a to hned na dvou místech - symbolizují jeho vládu nad rodem. Dobrá věta hned na začátku: „Člověk, kterej zahodí 10 tisíc dolarů do plivátka, mne znervózňuje.“ Docela dlouho se rozjíždí děj, než vůbec dojde na tu otrávenou vodu, dnes by musel být režisér akčnější, na druhou stranu doba, kdy na všechno bylo dost času, má také něco do sebe. Dojemné bylo, jak Indiánka říkala Tracymu Můj manželi, takové noblesní. Když jede Tracy na konci na koni, je tak úžasně zlomený, že dopředu vycítíme, co se stane. Škoda, že role padoucha byla jasná už na začátku, typově to nemohl být nikdo jiný než Richard Widmarck, on si těch dvanáct ran nožem v Orient Expresu vážně zasloužil. Ale zpět ke Zlomenému kopí. Na konci jsem dumala, kdo vlastně Bena zastřelí, jestli starý indián nebo manželka, nevlastní matka. Já bych volila manželku, režisér si vybral indiána. A ten symbolický vlk nakonec…

Udělat klasickou indiánku tak, aby táhla moderní diváky, to je kumšt. Cooper je rozvláčný autor, měl na všechno dost času. V téhle zkratce je všechno a ještě zbyl čas na romantiku, přírodu, kouzelnou kameru. Vím, je to spočítané na efekt, je to hollywoodské, ale je to krásné. Už kdysi v kině se mi při prvních tónech naježily chloupky a kdykoli si pustím soundtrack nebo film, opakuje se to. Daniel Day-Lewis je s dlouhými vlasy tak sexy, jak už nikdy poté nebyl. (A to jej mám ráda téměř bez výhrad.) Wes Studi je odporný a nelítostný Magua, a jeho úděs nad tím, že jej někdo porazil, opravdu nelíčený. I když je to kýč, scéna v jeskyni s padajícím vodopádem se povedla. A jediná, byť proměněná nominace na Oscara je zločinem, a to byl tehdy ne zvláště nabitý rok.

Na tuhle slátaninu je těch hereckých hvězd prostě škoda, lepší byl Chamberlain a mým favoritem přes značný věk (filmu, ne herců) je Jean Marais. DiCapria obecně moc nemusím a v tomhle je jako čajíček, dětský a ještě ovocný.

Občas se někomu podaří převést Shakespeara do přítomnosti, Třeba Branaghovi jakž takž, ale o tomhle to rozhodně neplatí. Nehledě na to, že po Zeffirellim bych se skoro do téhle klasiky nepouštěla.

Hlavně ke konci film pro silné povahy i žaludky, současně však dráždivý, syrový, obscénní (v tom nejkladnějším slova smyslu, pokud obscénní vůbec může být kladné), prostě nemůže nechat chladným. Na nadarmo byl Rush za markýze nominován na Oscara a já bych mu jej dala mnohem raději než Gladiátorovi, ale to je věc vkusu. A rozhodně je tenhle sade mnohem lepší než ve stejném roce natočený Sade s Danielem Auteuilem, ten je proti tomuhle slaboučkým bezpohlavním odvarem. Skvělá je Winslet, rozhodně oproti Titanicu úplně jiná kategorie. Kněz Joaquina Phoenixe se tak věrohodně zmítá mezi láskou k Bohu a láskou k ženě, že by mu člověk skoro přál vítězství, ale to už by byl jiný film. Scéna s kobkou popsanou výkaly je opravdově smrdutá. A krví zase hrozně smutná. Rushe musí člověk obdivovat i za nahotu, konečně pohled na normální mužské tělo a ne na lesklého upoceného svalovce. Působila na mne i scéna s jeho prsty ovázanými kousky plátna. Stephen Warbeck dokázal, že umí, ale to už všichni dávno víme.

Zoufalky jsou má krevní skupina a i když bych měla být objektivní a dát jim jen 4*, tak srdce říká 5 a to je někdy mocnější rozumu. Bráním se na webu sledovat obsah dalších dílů a když jsem se dočetla při hodnocení čtvrté části o sestřihu v posledním díle a o tom, co bude v páté sérii, byla jsem naštvaná. Sama se povahově potácím mezi Susan a Lynette a ještě pořád mne ony dvě i tvůrci překvapují. Jen těch kil já mám o něco víc. Fascinuje mne propletenec vztahů a tu naznačení, tu vysvětlení a do toho buch, další zápletka. Můj život je ve srovnání s nimi k poněkud nudný, ale o to víc se těším na další díl a potažmo na další řadu.

Při první řadě mne to moc nebralo, ale zase to nebylo tak hrozné, abych se přestala koukat. Další mne víc a víc vtáhly a pak jsem čtveřici kamarádek úplně propadla. Sice pan Božský na můj vkus není až tak božský a někteří další partneři mne nechávali chladnou, ale třeba MacLachlan rozhodně ne. A že je typově čtyřka dokonalá a každý chlap si může vybrat je podle mne pravda. My ženské můžeme jen záviděl botičky Manola Blahnika. I když já bych je nosit nemohla. Blahnik je pán jaksi malého vzrůstu a jeho střevíčky končí u velikosti 40. No co, stejně bych na ně neměla 400 USD. A teď při opakování seriálu už ani nezávidím všechny hadříky, móda pokročila a to, co bylo dřív úžasné, je dnes občas nenositelné. V každém případě se u toho bavím já i mí kamarádi, ano, kamarádi, nejen kámošky.

Oblíbená kniha a podle ní oblíbený film. Kombinace Janžurová – Čepek je Ďábelská, kumpáni v čele s Černochem recitující Gellnerovy verše, středostavovské rodiny vykreslené do poslední přikrývky v parádním pokoji. A to zvednuté obočí matky – Rosůlkové a souhlasné kývnutí s přivřením očí Janžurové po naplnění-nenaplnění svatební noci – to nemá chybu. A Čepek na promenádě v perfektní studii syfilitika v posledním stádiu je záležitost, za kterou se dnes dávají – či nedávají – čeští lvi. (To je věc názoru na lvy.) V Petrolejových lampách se lehce objevují i motivy ze Synáčka, dalšího Havlíčkova románu. A že za vidění stojí i Helimadoe a Prokletí rodu Hajnů podle dalších jeho knih je nabíledni.

Píchám do vosího hnízda, nebát se skoro bych dala odpad. Jedna z nejhorších pohádek, co znám. Korn je otřesný, Konvalinková naivní ještě více než v Adéle, popěvky nesnáším. Nejhorší, co jsem od zemana viděla. Kopřivku mám už jen z názvu a pokud by mne někdo chtěl mučit, po pár větách a záběrech bych vyklopila úplně vše. Jinak jsme normální, věřte.

„Pojďte a poslyšte“ - když pan Lukavský začal, seděla jsem přikovaná k obrazovce a odmítala pracovat. Jeden z mála mých fakt oblíbených. Na 5* mu chybí jen fous. Jenomže - když je nosné téma, to se to natáčí. Tedy s dobrým scénáristou. Bass poskytl kvalitní ověřený text, herecká plejáda také zaslouží obdiv. Hanzlík se předvedl tak, jak to umí jen on, vím, že některé kousky se ani nenechal zastupovat a to je obdivuhodné. Mou oblíbenou figurkou je tady Josef Kemr – a tou figurkou – to míním jako poklonu. Bartoška v nejlepších letech. No a kupodivu i Breburda Větrovec. Kazila to jen ta otřesná Francouzka, fakt krasojezdkyně jako z těžké atletiky. Ale za to Filip nemohl. Svobodova hudba byla a je tady jedinečná. A lipicáni…