jatamansi

Vtipná animovaná úvodní sekvence, včetně hudby a textu. Čachtická paní komplet se všemi hlavními postavami v pěti minutách. Brom řemeslo dokonale ovládá. Skoro by se chtělo říci, že úvod bylo to nejlepší, co se o Alžbětě natočilo. V prvních hraných minutách člověk netuší, jestli nejde o pantomimu. Rozetne to až Štercl mluvící slovensky. (Ta šílená doma, kdy Slováci dabovali Čechy a naopak, děs a hrůza). Vyfiknuté městečko slaví 500 a místní jdou filmařům po vyhlášení konkursu na ruku. I husička se hodí. „Prikadzujete?“ „Nie, odporúčame.“ Všichni chtějí hrát, pro někoho role bude, jiný ostrouhá. Podobenství se současností, které tehdy ani stínem nemohli tušit. Kostýmy jsou, mučírna je, jsou i tajemné zamčené dveře. Natáčení se rozbíhá, byť na hostině jsou jen halušky. Zato víc a víc vyplouvá na povrch, kdo co pro koho kdy udělala, případně neudělal. Do minulosti se prolíná současnost.“Neboj sa jich, před nami už stoja nahí králi.“ Podvodů je víc, nejen ve městečku, ale i ve filmu. Leckde podvodů na druhou. Pod dojmem současné vlny zájmu o Bathory fim oprášili, ale v podtatě v tom archivu mohl klidně zůstat. Snad jen závěrečné „Viníci sú zabudnutí, potretsané obete…“

Kdo v dětství či mládí poctivě nepřečetl, je ochuzen, neb fantazii jedním dechem čtených příběhů Edmonda Dantese a abé Fárii nepřekoná žádný film. Ale pokud se k ní nějaký přiblíží, je to právě tento Cristo s Maraisem. Film na něm stojí i padá, ale v tomto případě tedy stojí pevnýma nohama na zemi. Žádné další zpracování už ve mně nerozechvělo to, co v mládí knížka a posléze velkolepé romantické zpracování. Nyní už z toho trochu dýchá stáří, sentiment, dobové herectví. Moc ušlechtilosti, sentimentu, zrady, falše, zbabělosti, ale stejně je to moje jednička. Poctivé stavby, města, kostýmy. Selky nesou v koších pravý pórek a cibuli. Co se mi líbilo byly balíčky peněz převazované stužkami. Mercedes, Montego, Elba, Napoleon. Zápletka notoricky známá a tak stačí jen se ponořit do děje a uchváceně sledovat drama lásky a zrady, jak nám je před lety vykreslil pan Dumas. Abé Faria důstojný, nezlomný, asketický. Vznešený, pro tyrany nepohodlný. „Má nenávist mi nedovoluje zemřít.“ Krajinky ve filmu jako od Renoira, kamera si hraje s přísvitem a barvami jako impresionisté. Marais se pomstí, spravedlnosti je učiněno zadost, bože díky za taková pohlazení.

Úsměvný příběh o ztracených kolech, neposedné dívence Marii a zázraku. Zázraku jménem autíčko Pelle. Které mluví, myslí, jedná, jezdí samo. Přisypme k tomu dva smolaře zlodějíčky, poctivého, byť trošku nešikovného strážníka Richarda. Kápněme něco smyslu pro humor, přikořeňme nepoctivými kolegy, dochuťme skutečnou krajinou, přisolme poctivými rekvizitami a máme slušný dopolední gáblík pro děti, které zrovna nemají nic lepšího, než se koukat na televizi.

Socialistická ekologická výchovná agitka o tom, jak se chovat, zejména v lese, zabalená do pohádky o hvězdičce. Kluk Tomáš bez kouzla a šťávy. Plyšové figurky jak od dětí z rukodělného kroužku, špatně vycpané. Zvířátka si navíc popletla kluky. „Podívej se Tomáši, co dělají v lese zlí lidé.“ „Až se vrátím domů, řeknu všem kamarádům, aby se v lese chovali lépe.“ K tomu pochod před točící se oponou s namalovanou krajinou. Nejen průhledné a naivní, ještě se na tom šetřilo penězi. Hlavně že je hvězdička zpět na nebi a že trvalo jen pětadvacet minut.

1964 ještě doma v Itálii. Po otcově-dědečkově smrti směr Německo. Duisburg. Země zaslíbená, nebo spíš byt zaslíbený? S WC na chodbě, bez bidetu! Cibule je malá, artyčoky nejsou. Otec si nechce špinit ruce. Matka vymyslí pizzerii, Solino. Otec neplatí nájem a účty, zato koupí televizi. Ty hákové kříže mne fakt dostaly. Nápad s kolejemi bezvadný. Zlodějem spony ovšem druhý z bratrů. O deset let později pizzerie už zavedená. Gigi i Giancarlo oba pracují, jeden stále krade. Konkurence roste, zlatá mládež si užívá. Přistižení není nejpříjemnější. Trik s dědečkovou fotkou vtipný. Ale kufry jsou sbaleny. Gigi stále za malého hloupého bratra. Giancarlo ten protřelý. Krádež kamery vyústí nečekaně. Další sbalený kufr už není chlapců. Když je bratr hajzl, těžko něco dělat. Ukrást identitu je tak jednoduché. Otec není o moc lepší a zase je to na Gigim. „Jdi si žít svým životem,“ říká matka. Zvláštní film, takové Kaino-Ábelovské, vzbuzující emoce. Včetně Gigiho prvního a posledního filmu.

Narážka na Billyho Kida a Pata Garetta. Brasseur na asfaltu zastřelen teatrálně umírá. Slavkovské slunce nad Bastilou. Klasické rovná se moderní, v jazykové škole. Doba, kdy si muž nemohl a nechtěl sundat kabát, protože neměl sako! Překlad ze Shakespeara (v titulcích) nic moc. Učitelka čte Romea, Brasseur je v Hamletovi. S tím účesem Odile měl pravdu, byl nemožný. Ona pak bojácná, nezkušená, snadno manipulovatelná. Průvodní slovo až směšně vznešené. O loupeži se mluví mimoděk, nezávazně, konverzačně. Peněz je hodně, tetička Victorie je udržovaná žena a pan Stolz tajemný. Černá kronika v novinách barvitá. Zajímavý popis situace ve Rwandě, Hutové a Tootsiové, historie se v obměnách stále opakuje. Všichni tak trochu lžou a tak trochu se přetvařují. Hrají škatule hejbejte se kolem stolku v kavárně. Minuta mlčení trvá ve filmu strašně dlouho. Ten příšerný tanec ještě déle. „V metru se pořád lidi tvářej smutně a nešťastně.“ Dnes bych dodala ještě naštvaně. Odile je typ mladinké Jany Brejchové. Za bláznivou jdou do Chaillot. Film je plný narážek na umění. Na Jacka Londona, na Corota. Vtip o Delouittovi blbý. Stejně jako úprk Louvrem. Loupež čím dál tím víc k smíchu. Druhý den už méně. A závěr – velmi, velmi překvapivý.

Další skvělý Polanski. Mladíček Polanski a Adjani, hlavně v těch velkých brýlích, skoro k nepoznání. Domovnice hospodaří s časem, když musí jít nahoru, tak hadrem otírá zábradlí. To jsou ty drobnosti v opravdu vypointovaných filmech. Stěhovat se do bytu po sebevražedkyni, která navíc ani ještě není mrtvá, to není dobrý nápad. A navštívit ji v nemocnici už vůbec ne. Bruce Lee slečnu v kině moc nezajímal, další drobnost, holky na něj přece neletí. Polasnki má smysl i pro mimodějové detaily. Pochmurné tóny Philippa Sarda už dávají tušit drama. Stejně jako kázání v kostele či tajemné zmizení banánové slupky ze schodů. Byt odhaluje svá tajemství. Zvláštní sousedy. Divné zvuky. Siluety v okně. Zloději. Když si člověk strachem přenese (jak to jen slušně říct) lejno i před vlastní dveře. Vidin je stále více, včetně vidiny sebe sama. Vidina mrtvé Simone. Přeludy. Přízraky. Nákupy. Vize nebo skutečnost? Čekající a tleskající sousedé v divadelních lóžích v róbách a s kukátky. Ten byt prostě nebyla dobrá volba.

Převést Sienkiewicze na plátno není jen tak. Jeho tlusté romány se úžasně čtou, ale těžce se vejdou do jednoho filmu. Nutně okleštěný děj i vykreslení postav a přitom je těch 166 minut k uzoufání nudných. Moc jednoznačné, křižáci ti špatní, podlí, zákeřní, nepoctiví, moc černí. Poláci zase moc sněhobílí. Maně mi chyběl pan Zagloba a Wolodyjovski. A můj nejoblíbenější, Kmicic z potopy. Poláci se příliš shlédli ve svých křivdách a neoprostili se od fanatismu, škoda.

Jasně nejlepší civilní a věcná Kamila Moučková, škoda, že je jen moderátorka. Roden špatně hrát neumí, ale tohle mu fakt nebylo zapotřebí. „Jakmile jednou vyslovíš pochybnost, stane se pravdou.“ To je fakt, stejně jako jeho „neplánuji“. Knížkou jsem se jako jednou z mála nedokázala prokousat a film dokoukala se sebezapřením. Pro mne tedy Nesvatbová fakt nemusí existovat. Podbízivé vemlouvavé holky, dožadující se pozornosti a žadonící, to mne fakt nebere. A když se chtějí stát bestií, je to ještě horší. Když došlo na Vašuta s pavím peřím, nevěřila jsem svým očím. Stejně jako Matonoha, prodejce a milovník zvířat. Podprahové reklamy díky partnerům víc než je zdrávo, včetně Metrostavu a Bazaaru, Avonu a Pumy. No, herci si zacestovali, jestlipak se pak prodalo více brýlí Raymond Weil? V titulcích pak navíc Barbarry…

1800 kilometrů, nevlastní otec a syn v jednom autě. Civilně (kupodivu Vladislav Beneš) nadabovaný Trintignant, kultivovaný herec s kultivovaným zjevem. Jemná hra obličeje. Jen cuknutí svalu na lícní kosti, pohled očí. Muž v dodávce bude asi nebezpečný. Po setkání s policií už JE jasné, že JE nebezpečný. Zjevně zhrzený expřítel, zdánlivé monology-dialogy v autě mistrovské. Mireille Darc byla na můj vkus vždycky taková fádní blondýna, něco mezi Helgou Čočkovou a Hanou Čížkovou, je jasné, že nemám ráda ani jednu. Blikající neonové reklamy za oknem jsou působivé, ale usnout bych při nich asi nemohla. Docela jednoduchými prostředk, záběry kamery z auta do auta, z jednoho na druhé + hudba – a máme děj napínavější, než se původně zdálo.´Kluk je dobrý, ukecaný, bezprostřední. Psychopat nejistý, ďábelský, schizofrenní. Bože, ta doba, kdy se psalo na psacích strojích. Tmavé hotelové chodby, cinkání výtahu. Kroky, zvuky, stíny. Pohled přes mříže a střetnutí tváří v tvář. Bohužel šňůry umělého filmového deště degradují jinak slušně řemeslně odvedený film. Stejně jako kouření, ale jsme přece v roce 1976. Nádherně bělovlasý komisař, s křivým boxerský m nosem a velmi současným a nerušivým hlasem Oldřicha Vlacha. Ale stále zní kdo a proč. „Jak dlouhý bude ten Tunel?“ Hodně. Zvlášť s tou tmavou dodávkou za zády. No, naštěstí vše dopadne tak, jak má. I když jsou s Trintignantem lepší filmy.