Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Dobrodružný

Recenze (234)

plakát

Zimní spáči (1997) 

Dalo by se klidně říct, že příběhy ve filmu "Zimní spáči" napsal sám život. Hlavní postavy, René (opilý chlápek v úvodu snímku), lyžařský instruktor Marco a jeho dívka Rebecca (překladatelka), zdravotní sestra a příležitostná lokální herečka Laura, farmář Theo a jeho dcerka Marita plus koník jsou natolik živé a opravdové, že se divák do děje filmu snadno vcítí a prožívá se všemi zúčastněnými celý příběh. A proč je tohle filmové dílko tak skvělé a reálné? Odpověď je na cestě... celý příběh vyznívá velmi realisticky, protože, jak víme, dobro vítězí nad zlem pouze v románech a filmech. Osud nebo sám život, chcete-li, si totiž s lidmi často zahraje krutou a nespravedlivou hru. Pak už je na každém jednotlivci, jak se k tomu postaví. Rád bych zmínil i skvělou hudbu, o kterou se podělili dva Němci, Reinhold Heil a režisér Tom Tykwer plus Australan Johnny Klimek. Tom Tykwer se pro film "Winterschläfer" nechal volně inspirovat románem "Expense of the Spirit" francouzské autorky Anne-Françoise Pyszora. Lokacemi pro natáčení byla německá města a městečka Köln, Berchtesgaden a Inzell.

plakát

Lola běží o život (1998) 

Německý režisér, producent, scénárista a skladatel hudby Tom Tykwer na sebe v mezinárodním měřítku upozornil až svým třetím celovečerním snímkem "Lola běží o život". Tento jednoduchý kriminální thriller je zajímavý především tím, že jeho hlavní hrdinka Lola (Franka Potente) se v něm v ulicích Berlína hodně naběhá. Běží a běží, protože chce zachránit svobodný a bezúhonný život svému příteli Mannimu (Moritz Bleibtreu). Má 20 minut na to, aby sehnala 100.000 německých marek, jinak jejího přítele navštíví Paní Zubatá. Při svém běhu Lola hledá pomoc, kde se dá, přičemž sledujeme, jak drobné náhody dokážou změnit osudy hrdinů. Ve filmu vidíme její tři běžecké pokusy. Zkouší to u svého táty, pak si pomůže v tátově bance sama a nakonec to zkusí v kasinu. Tři různé roviny téže události, ovšem každá je jiná, protože vždycky tady jde především o čas, kterého je tak zoufale málo. Velmi kvalitní filmové dílko, ale musím říct, že Tykwerův předešlý počin "Zimní spáči" mě zaujal více…

plakát

Nebe (2002) 

Německej režisér Tom Tykwer nás ve svém snímku „Heaven“ (Nebe) zavádí tentokrát do moderního italskýho velkoměsta Turína, kam jsem i já svýho času zavítal. Film názorně ukazuje, že vzít spravedlnost do vlastních rukou ve věci manželovy tragický smrti se i v našem nespravedlivém světě, plném korupce, násilí a drog, může minout účinkem. Je to další Tykwerovo prolínání lidských osudů, i když zcela jiný než v předchozích pohyblivejch obrázcích „Zimní spáči“ (1997), „Lola běží o život“ (1998)  nebo „Princezna a bojovník“ (2000). Hlavními hrdiny jsou britská učitelka žijící v Turíně Philippa (skvělá herečka Cate Blanchett) a čerstvý absolvent karabinierské akademie v Turíně Filippo (herec Giovanni Ribisi). A i když v tomto případě jde o dobrou myšlenku, je jasné, že to je zcela neuskutečnitelnej příběh a plno scén se jeví zidealizovaně. Avšak celej příběh provází nejen nádherná hudba (Arno Part a Tom Tykwer), ale jako nitka zároveň naděje dobra, toho světla na konci temnýho tunelu plnýho útrap a strádání, v němž se Philippa nachází. Lze to vyčíst i z tváře Philippy, která přímo do prostoru sálá své poznání, že od života už nic neočekává. Zodpovědnej německej režisér, scénárista, producent a hudební skladatel Tom Tykwer (nar. 23. 5. 1965 ve městě Wuppertal) zejména v závěru tohoto úžasnýho snímku používá různý vizuální metafory. Celosvětová premiéra filmu „Heaven“, jehož stopáž činí 96 minut, se uskutečnila 6. února 2002 na 52. Berlínským mezinárodním filmovým festivalu Berlinale, kterej proběhl ve dnech 6. 2. – 17. 2. 2002. Do německý distribuce se snímek dostal 21. února 2002, v ČR se poprvé promítal pod názvem „Nebe“ dne 23. ledna 2003 na filmovým festivalu Febiofest 2003 (23. 1. – 28. 2. 2003) a do českejch kin pak vstoupil 30. ledna 2003. A na závěr bych dodal následující: povolte uzdu své fantazii při sledování filmu „Nebe“ a budete z něj mít FAMÓZNÍ ZÁŽITEK!

plakát

Spáči (1996) 

Nejen film a hudba, ale i četba knih patří k mým koníčkům. A pamatuji si, že koncem roku 1996 jsem v jednom knihkupectví zahlédl román „Spáči“ (kniha „Sleepers“ vyšla v USA 6. dubna 1995) Lorenza Carcaterry. Tehdy jsem se rozhodl tuto knihu, jenž poprvé vyšla česky v roce 1996, koupit a neprohloupil jsem. Jde o jeden z nejcitlivějších a nejsilnějších příběhů, jaké jsem kdy přečetl (a že jsem přečetl hodně knih!). Proto jsem nezaváhal, když stejnojmenný film americkýho režiséra, scénáristy, producenta a herce Barryho Levinsona (nar. 6. dubna 1942) přišel 13. března 1997 do českých kin (premiéra v USA proběhla 18. října 1996). Snímek se stopáží 147 minut by byl ještě mnohem delší, kdyby v něm byly zakomponovány i zážitky z dětství těchto čtyř kamarádů, jak jsou popsány v románu. Nehodlám tady popisovat děj, to již udělali jiní. Chci připojit své pocity z tohoto snímku. Dlouho jsem si kladl otázku, proč ten film (i román) na mě i na mé známé tak silně působí. A myslím, že jsem na to přišel. Z celého příběhu je až do morku kostí cítit to pevné a dlouholeté přátelství čtyř kluků a jedné dívenky. Bylo to přátelství až za hrob, a to doslova. Dva kluci již nežijí (Tommy Marcano a John Reilly), třetí (Michael Sullivan) se usadil a žije o samotě na anglickém venkově, čtvrtý (Lorenzo Carcaterra alias „Shakes“), dříve novinář, je dnes známý spisovatel a ona dívka, dnes žena Carol Martinez pracuje dodnes v New Yorku na sociálním úřadě a pomáhá mladým lidem. A právě o takovémto opravdovém přátelství, které překoná roky, sní většina lidí na této planetě. Málokdy mohu říct, že film je stejně tak skvělý jako jeho románová předloha. O dílku „Spáči“ (Sleepers) to s klidem můžu prohlásit. A že se na konci románu i filmu „Spáči“ příslušné americké úřady distancují od tohoto příběhu, že popírají, že by se něco takového kdy stalo, to vůbec neznamená, že si to pan Carcaterra celé jen vymyslel. Americké úřady totiž nemohou něco takového přiznat, to by si jinak přilily benzín do vlastního „rodinného – úředního“ krbu. Možná se mi někdy podaří vypátrat Michaela Sullivana. Ne proto, abych ho zbytečně obtěžoval. Jen bych se s ním rád setkal, pohlédl mu do očí a řekl mu, že pro své kamarády udělal mnoho...