PRASÁK

Francouzskej spisovatel Pierre Boulle (20. 2. 1912 – 30. 1. 1994) napsal celou řadu románů a některý z nich jsem i čet, například „Malajská kariéra“ (Le Sacrilège malais) z roku 1951 nebo „Most přes řeku Kwai“ (Le Pont de la rivière Kwaï) z roku 1952. Je rovněž autorem knihy „La Planète des singes“, která ve Francii vyšla 17. května 1963. A tenhle román byl vydán poprvý v češtině 2. července 1970 v nakladatelství Československý spisovatel s titulem „Planeta opic“. Čet jsem ho a musím konstatovat, že začátek i konec románu jsou dosti odlišný od jeho filmový verze. Navíc, ZÁVĚR TÝHLE KNIHY JE MNOHEM VÍCE DĚSIVĚJŠÍ A NEUVĚŘITELNĚ ŠOKUJÍCÍ OPROTI FILMU. Ti, co román „Planeta opic“ četli, vědí, o čem to tady píšu, že? Dá se tedy konstatovat, že tento americkej FILM BYL POUZE INSPIROVÁN STEJNOJMENNÝM ROMÁNEM. Celý drama začíná tím, že vesmírná loď má technickou závadu a havaruje do jezera na neznámý planetě. Posádku, která byla palubním počítačem probuzena z hibernace, tvoří: George Taylor (herec Charlton Heston), Dodge (herec Jeff Burton) a Landon (herec Robert Gunner). Kosmonauti odhadují, že nechtěně přistáli v systému Bellatrix v Orionu, 300 světelných let od jejich domovské Sluneční soustavy. Než trojice astronautů opustila potápějící se plavidlo, přečetla si na lodním chronometru současný datum: 25. listopadu 3978 – dva tisíce šest let po svém odletu v roce 1972. Pak si jdou zaplavat a mezitím jejich oblečení ukradnou němí primitivní lidé. Krátce nato ozbrojené gorily zaútočí na kukuřičné pole, kde lidé sbírají potravu. Taylor je postřelen do krku, když je spolu s ostatními zajat. Dodge je zabit a Landon v chaosu upadne do bezvědomí. Všichni živí jsou gorilami odvedeni do Opičího města (Ape City). Taylor postupně zjišťuje, že na týhle planetě vládnou opice, který jsou rozděleny do společenskejch kast: šimpanzi, orangutani a gorily. A lidé žijí v divoký přírodě a neumí mluvit, proto jsou jejich nadvládou právě opice, který jsou celkem inteligentní a navíc hovořit umí. Časem Taylor zahlídne svýho vesmírnýho kolegu Landona, kterýnu však opice provedly lobotomii a není schopen komunikovat. Setkává se s různejma opicema, například Dr. Cornelius (herec Roddy McDowall), Dr. Zira (herečka Kim Hunter) nebo Dr. Zaius (herec Maurice Evans). Taylor je držen ve vězení, v němž jsou i další lidé – ti však neumí mluvit. Do jeho vězeňský klece je dána žena se jménem Nova (herečka Linda Harrison), s níž se může dorozumívat jen rukama a nohama. Cornelius a Zira umožní oběma útěk z vězení a Taylor a Nova se vydají do Zakázaný zóny (Forbidden Zone), kam opice nesmí. Když tak spolu kráčí po písčitý pláži, moře šumí a Taylor najde v kamenný jeskyni u moře artefakty jako zubní protézy, brýle, srdeční chlopeň nebo mluvící lidskou panenku. Taylor a Nova pak jedou po pobřeží na koni. V samotným závěru filmu zahlédne Taylor z písku vykukovat zbytek Sochy svobody (Statue of Liberty) a v ten moment mu to všechno dojde: tato údajně cizí planeta je ve skutečnosti Zemí, ještě dlouho po apokalyptický jaderný válce. V tu chvíli klečí na písčitým pobřeží a křičí: „Oh my God. I'm back. I'm home. All the time, it was... We finally really did it. You Maniacs! You blew it up! Ah, damn you! God damn you all to hell! (Ach můj bože. Jsem zpátky. Jsem doma. Celou tu dobu to bylo ... Konečně se nám to opravdu povedlo. Vy maniaci! Vyhodili jste to do vzduchu! Ah, k čertu s vámi! Bůh vás všechny zatrať!). Tohle vesmírný drama je nejlepším počinem ze všech deseti celovečerních filmů na téma „opic“, pokud počítáme i zatím poslední opičí příspěvek „Království: Planeta opic“ (Kingdom of the Planet of the Apes) s premiérou v květnu 2024. Snímek „Planet of the Apes“ se stopáží 112 minut natočil americkej režisér, producent a herec Franklin J. Schaffner (30. 5. 1920 – 2. 7. 1989), jehož jméno zdobí pohyblivý obrázky jako třeba „Motýlek“ (1973) nebo „Hoši z Brazílie“ (1978). Celosvětová premiéra americkýho dramatu „Planet of the Apes“ se uskutečnila 8. února 1968 v New Yorku. Do československejch kin snímek „Planeta opic“ vstoupil v premiéře 14. července 1970.

Premiéra koprodukčního dramatu Itálie/Velký Británie/Západního Německa pod distribučním názvem „Přejezd Kassandra“ proběhla v československejch kinech 6. dubna 1979. A když jsem jej tehdy viděl poprvý, padal mi z něj v průběhu promítání v kině sandál, protože celej snímek je depresivní, ponurej a navíc v jeho závěru dojde k vlakový katastrofě. Děj začíná na půdě Světový zdravotnický organizace (World Health Organization) ve švýcarský Ženevě, kam se vloupají tři švédští teroristé. Dva z nich jsou zneškodněni, ale třetí uprchne a vůbec netuší, že se v laboratořích Světový zdravotnický organizace nakazil biologickou zbraní (plicní mor neboli pneumonickej mor). Co ovšem dělá biologická zbraň v laboratořích Světový zdravotnický organizace, to je otázka k zamyšlení. Tento třetí terorista Eklund (herec Lou Castel) nastoupí v Ženevě do mezinárodního rychlíku směřující do Stockholmu. A během jízdy tohoto vlaku postupně nakazí mnohý cestující, někteří však týhle nákaze odolají. Hlavními postavami (cestující ve vlaku) jsou: neurolog Jonathan Chamberlain (herec Richard Harris), jeho bejvalá manželka a spisovatelka Jennifer Rispoli Chamberlain (herečka Sophia Loren), bývalej vězeň Janova a přeživší holokaustu Herman Kaplan (herec Lee Strasberg), manželka německýho zbrojaře Nicole Dressler (herečka Ava Gardner), její milenec a překupník heroinu Robby Navarro (herec Martin Sheen), agent Interpolu Haley (herec O. J. Simpson), průvodčí Max (herec Lionel Stander) a několik dalších. V Ženevě je ve svý kanceláři doktorka Elena Stradner (herečka Ingrid Thulin) a ve svým vojenským ústředí také plukovník Stephen MacKenzie (herec Burt Lancaster) z americký vojenský rozvědky. Oba jsou spolu v telefonickým kontaktu. MacKenzie pak naváže spojení s doktorem Chamberlainem, kterej ho informuje o průběhu nemoci ve vlaku. Rychlík je potom naveden do německýho města Nürnberg, kde je zvenku zapečetěn a na jeho palubu přicházejí ozbrojení vojáci v bílejch skafandrech, aby se nenakazili. MacKenzie poté vydá příkaz, aby byl vlak naveden na přejezd Kassandra v Polsku, kde však NENÍ JISTÝ, ŽE TENTO STAREJ ŽELEZNEJ MOST UDRŽÍ HMOTNOST CELÝHO VLAKU. Pro natáčení Kassandřina mostu byl využit Garabit viaduct v jižní Francii. Fakt, že přejezd Kassandra se poté, co na něj vlak najede, může zhroutit, se rozšíří mezi cestujícími, kteří se snaží vlak zastavit. Nakonec se jim povede alespoň odpojit část rychlíku. Jeho přední část však na most najede a ten se i s vagony zhroutí dolů do řeky. Divák je v tý chvíli svědkem jedný obrovský katastrofy… Celosvětová premiéra dramatu „The Cassandra Crossing“ se stopáží 129 minut proběhla 18. prosince 1976 v Itálii a v Japonsku. V USA přišel do kin až 9. února 1977. Tenhle napínavej film až do konečnýho finále natočil italsko-řeckej režisér, scénárista, herec a producent George P. Cosmatos (4. 1. 1941 – 19. 4. 2005), kterej je známej i díky snímkům „Masakr v Římě“ (1973) nebo „Rambo II“ (1985).

Britsko-francouzská koprodukce filmu „The Medusa Touch“ vznikla podle románu „The Medusa Touch“ (v Anglii vyšel 13. září 1973), kterej napsal britskej spisovatel Peter Van Greenaway. V češtině tato kniha dosud nevyšla. Základním tématem tohoto díla je TELEPATIE a TELEKINEZE, tedy schopnosti, který hravě ovládali potomci Atlanťanů, lidé v dnešním Tibetu, Nepálu a  Bhútánu před více než 800 000 lety. Bylo to v době, kdy se severní pól, jenž do tý doby procházel posvátnou pyramidou Kailás, posunul na svou současnou polohu. Ještě i dnes však existuje hrstka lidí, kteří svou myslí zvládají telekinezi, ale moc jich už není. V tomto filmovým dramatu je tou osobou spisovatel John Morlar (herec Richard Burton), kterej si je plně vědom toho, že pouze svou myslí dokáže vyvolat katastrofy. Z tohoto důvodu navštěvuje psychiatričku Dr. Zonfeld (herečka Lee Remick) a vysvětluje jí, že tuto schopnost skutečně má. Ona mu však nevěří, proto se z její ordinace jednoho dne soustředěně zadívá na právě přelétávající dopravní letadlo nad Londýnem, který svou myslí přiměje k tomu, aby spadlo. Když to doktorka Zonfeld uvidí, doslova jí spadne sandál. A pak je spisovatel John Morlar zavražděn… Na scénu přichází francouzskej detektiv Brunel (herec Lino Ventura), kterej má za úkol vyšetřit tuto vraždu. Setkává se i s psychiatričkou Dr. Zonfeld a ta mu postupně, krůček za krůčkem líčí, co byl vlastně John Morlar zač. A v závěru snímku jsme pak svědky zhroucení Minsterský katedrály, při níž zahynou spousty lidí. Velice napínavý drama „The Medusa Touch“ se stopáží 109 minut mělo svou celosvětovou premiéru 7. března 1978 v Irsku a do československejch kin vstoupilo v premiéře pod názvem „Dotek Medúzy“ dne 1. června 1979. Snímek natočil britskej režisér a herec Jack Gold (28. 6. 1930 – 9. 8. 2015), kterej však není v našich zeměpisnejch šířkách moc známej.

Jak by řekl Jan Werich: „To je blbý, to se bude líbit.“ Navíc tenhle nesmyslnej film „Pád Měsíce“ (Moonfall) popírá elementární znalosti astrofyziky, že totiž Měsíc se od planetárního nosiče Gaia každej rok vzdaluje asi o 3 centimetry. Ano, Měsíc je dutej a je to dílo mimozemskejch entit: architektů vesmíru a genetickejch inženýrů Nephilim, resp. Syndikátu, ale to byla jediná pravda v týhle taškařici!

Italský filmový drama s českým distribučním názvem „Zázraky se dějí“ přiletělo v premiéře do československejch kin 21. října 1977 a již tehdy, když jsem jej zkouknul poprvý, ve mně zanechalo hlubokej otisk dojmů. Jednak tenhle snímek vznikl podle neuvěřitelnejch skutečnejch událostí, a jednak samotný putování hlavní hrdinky peruánskou džunglí bylo nesmírně napínavý. Připomeňme si ve stručnosti celej příběh. Tehdy 17-letá Juliane Koepcke (herečka Susan Penhaligon) a její máma Maria Koepcke (herečka Graziella Galvani) měly letět z hlavního města Lima v Peru do města Pucallpa. Otec Juliane, Hans-Wilhelm Koepcke (herec Paul Muller), kterej pracoval v džungli, jim zavolal, aby za ním přiletěly. Avšak důrazně je upozornil na to, aby letěly peruánskou dopravní společností Forsett a v žádným případě nenastoupily do letadla společnosti LANSA. To se psalo datum 24. prosinec 1971. V době, kdy byly Juliane a Maria na letišti v Limě, se výrazně zhoršily povětrnostní podmínky nad Peru, blížila se totiž ohromná bouře. Forsett svůj let z bezpečnostních důvodů raději zrušila a obě dvě (Juliane a Maria) se rozhodly i přes varování táty vstoupit na palubu letadla Lockheed L-188A Electra turboprop společnosti LANSA. Letadlo z Limy odstartovalo a nad peruánskou džunglí jej zastihla prudká bouře. Následně blesk zasáhnul letadlo, který se rozpadlo ve vzduchu na kusy. Juliane byla stále připoutaná v sedačce letadla, která s ní padala k zemi z výšky asi 3 048 metrů. Koruny stromů hustý peruánský džungle ji natolik zbrzdily, že dopadla na zem živá. A od týhle chvíle divák sleduje její strastiplnou cestu zpátky do civilizace. Její otec jí jako malý holce říkával: „Když v džungli zabloudíš, snaž se najít potok. Ten se vlévá do větší řeky a kolem ní bývají lidé.“ JULIANE NA TÝHLE POUTI, KTERÁ TRVALA 11 DNÍ, potkávala různý tvory: krokodýly, hady, pavouky, různej hmyz a na zádech měla pod kůží i červy, který jí tam nakladly ňáký poletující potvory. Navíc měla hlad a žízeň hasila z potůčků v džungli. Řídila se radou svýho táty a nakonec se podél řeky dostala mezi lidi. Na břehu ji pak zahlédli dva peruánští rybáři a ti jí pomohli dostat se k tátovi. Juliane Koepcke byla jedinou přeživší z 92 lidí (posádka a cestující) na palubě letadla společnosti LANSA. Natáčení tohoto filmu probíhalo od 9. 10. do 28. 12. 1972 v Peru (města Lima a Pucallpa) a v Římě (filmová studia Cinecittà). A celosvětová premiéra dramatu „I miracoli accadono ancora“ se stopáží 87 minut proběhla 19. července 1974 v Itálii a v Západním Německu. Film natočil italskej režisér, scénárista a producent Giuseppe Maria Scotese (26. 1. 1916 – 19. 5. 2002). A nezanedbatelná a důležitá je v tomhle dramatu i hudba, kterou zkomponoval italskej hudební skladatel a dirigent Marcello Giombini (24. 7. 1928 – 12. 12. 2003). Zvláště některý hudební pasáže jsou tklivý až dojemný.

Tenhle „podivnej“ americkej snímek si otevřel dveře do československejch kin v premiéře 1. prosince 1979 pod názvem „Kozoroh jedna“ a způsobil tehdy, když jsem se na něj šel kouknout do kina, chaos a zmatek v mým nitru, protože již od dětství jsem se hlavně díky svýmu tátovi zajímal o celej vesmír a vše, co s ním souvisí. Nemohl jsem tenkrát jaksi pochopit, že trojice astronautů se má vydat na vesmírnou cestu na Mars, ale k týhle výpravě nakonec nedojde a všichni astronauti jsou donuceni sehrát komedii v improvizovanejch filmovejch studiích na vojenský základně. Tehdy jsem ovšem nechápal všechny souvislosti jako dnes. Již dávno vím, že tento FILM JE IRONICKEJ VÝSMĚCH PŘISTÁNÍ LUNÁRNÍHO MODULU APOLLO 11 NA MĚSÍCI. Kdysi jsem se mylně domníval, že trojice kosmonautů Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Michael Collins skutečně k Měsíci raketou Saturn V dorazila a 20. července 1969 na něm v lunárním modulu Apollo 11 přistála, avšak již několik let jsem přesvědčen o tom, že to celý byl jen globální podvod na lidstvo vzhledem k tehdy probíhající studený válce. Tenkrát totiž šlo o politickou prestiž, jestli Sovětský svaz nebo USA se jako první dostane s lidskou posádkou na Měsíc. A technicky vzato, na takovou misi nebylo lidstvo v 60. letech 20. století ještě připraveno. Jak známo, hollywoodská filmová studia vlastní sionisté, ať už je to Warner Bros., Columbia Pictures, Paramount Pictures, Universal Pictures, Walt Disney Pictures, Twentieth Century Fox Film Corporation, ITC Entertainment nebo třeba Metro-Goldwyn-Mayer Studios. A protože k přistání na Měsíci vlastně nikdy nedošlo, sionisté si potřebovali na veřejnosti vyzkoušet, jestli týhle události (taškařici) věří nebo ne. Proto se rozhodli natočit podobnej příběh, kdy trojice astronautů měla odletět na Mars. Byli to: Charles Brubaker (herec James Brolin), Peter Willis (herec Sam Waterston) a John Walker (herec O. J. Simpson). Avšak těsně před startem raketoplánu Kozoroh jedna k Marsu byli odvedeni z jeho kokpitu a bez vysvětlení dopraveni na osamocenou americkou vojenskou základnu kdesi v poušti. Tam měli za pomoci tehdy nejmodernější filmařský techniky natáčet svý přistání a pohyb na povrchu Marsu, a to tak, aby tomu světová veřejnost uvěřila. Všem třem astronautům se to zdálo velmi podivný, proto se rozhodli z týhle základny uprchnout. Dva z nich jsou na útěku zastřeleni, pouze Charles Brubaker a novinář Robert Caulfield (herec Elliott Gould), kterej tenhle podfuk odhalil, dobíhají na konci filmu na hřbitov, kde právě probíhá uctění památky tří kosmonautů, kteří údajně zahynuli kvůli poruše raketoplánu. „Kosmický“ drama „Capricorn One“ se stopáží 123 minut natočil americkej režisér, scénárista, kameraman a producent Peter Hyams (nar. 26. 7. 1943) a jeho celosvětová premiéra proběhla 10. prosince 1977 v japonskejch kinech. V americkejch kinech přistál až 5. května 1978.

Vynikající ruskej film „Hvězdní psi“ z roku 2017 je součástí dokumentárního seriálu „Тайны космоса“ (Tajemství vesmíru) a mezi jeho další pokračování patří díly s českými názvy: „Vesmír jako jedinečná laboratoř“ (2017), „Nebeští obyvatelé“ (2017), „Turisté z vesmíru“ (2017), „Vliv UFO na Zemi“ (2017), „Vesmír jako makrosvět“ (2017), „Nebezpečné nebe“ (2017), „My sami nejsme místní“ (2017), „Mimozemští predátoři“ (2017) nebo „Konstruktéři vesmíru“ (2017). Tento dokument ocení především ti lidé, který Nephilim obdařili konceptuální gramotností. Ti jsou ovšem na planetárním nosiči Gaia v menšině. Většinovej zbytek globální populace tenhle film vůbec nepochopí, páč jsou to jen tupý ovce, jenž následují Světlonoše. V tomto dokumentu byla zcela otevřeně řečena spousta pravdivejch informací, který nemají s matrixem nic společnýho. Například, vesmírná entita Nephilim jsou genetičtí inženýři a architekti vesmíru a právě Nephilim jsou jedni z těch entit, který stvořili člověka (bílou rasu) na planetě Gaia. Další entitou jsou Annunaki Rah, kteří rovněž stvořili člověka (černý rasy) coby otroka pro těžbu zlata v dnešní Africe. Zlato potřebovala tahle entita pro ochlazování svý planety Nibiru, která je přibližně tak velká jako Saturn bez prstenců kolem. Dalšími entitami, který se nějakým způsobem projevily (stvoření dalších lidských ras, budování objektů apod.) na planetě Gaia, jsou: Amon Ra, Plejáďané, Reptiliáni, Amaterasu nebo Asurové. Stopy po všech těchto entitách najdeme v podobě rytin a kreseb na skalách v oblastech jako: protoindická civilizace, Sumerská říše, Perská říše, Austrálie, Japonsko a další lokality. Většinu těchto vesmírných entit zastřešuje Syndikát, což je společenství bytostí v celým inflačním multivesmíru. K pochopení tohoto dokumentu je potřeba znát i různý uzavřený skupiny lidí na planetě Gaia: B´nai B´rith, Komise 300 (Committee of 300), Magnificent 12, Fabiánská společnost (Fabian Society), Bilderberg, Světový ekonomický fórum (WEF), chazarská mezinárodní zločinecká sionistická mafie nebo Aspen Institute. Dále je třeba znát pojmy jako: kvantová mechanika a optika inflačního multivesmíru a fungování černých děr v tomto vesmíru, kosmologie, archa úmluvy (globální projektor), adrenochrom, posvátná hora Kailás, Kalergiho plán, Dr. John Calhoun a jeho pokusy na myších v letech 1968 – 1972, kompendium Akasha, morfický pole, morfická rezonance, kolektivní vědomí, efekt Vyššího muže, unitární kvantová dimenze, pulzní radary HAARP, Georgijské poradní kameny (Georgia Guidestones) – 6. 7. 2022 je sionisti vyhodili do povětří, králičí nora apod. Divák před zkouknutím tohodle dokumentu by měl i znát jména těchto lidí a také co dělají: Jacob Rothschild, Jay Rockefeller, Klaus Schwab, George Soros, Dr. Anthony Fauci a další. A pak alespoň s těmito vědomostmi může každej, kdo tento film uvidí, prohlásit, že jde o luxusní dokument.

Pokud budeme považovat filmový drama o francouzský a britský kolonizaci Severní Ameriky na konci 18. století „The Last of the Mohicans“ za urostlej strom, pak jeho kořeny budou jako popsaný stránky, který má na svědomí americkej spisovatel James Fenimore Cooper (15. 9. 1789 – 14. 9. 1851). Ten totiž napsal román „The Last of the Mohicans“, kterej vyšel poprvé v Americe 4. února 1826. Jeho úplně první český vydání spatřilo světlo světa pod názvem „Poslední Mohykán“ v roce 1925. KNIHA BYLA NĚKOLIKRÁT ZFILMOVÁNA a zatím její poslední verzí je tenhle snímek z roku 1992 se stopáží 112 minut. Jeho děj začíná v roce 1757, kdy o nový území v Americe tam spolu válčí francouzská a britská armáda a využívá k tomu rovněž místní indiány různejch kmenů. Hlavním hrdinou je Sokolí Oko alias Nathaniel „Hawkeye“ Poe (herec Daniel Day-Lewis). Tohoto bílýho člověka adoptoval starej indián z kmene Mohykánů, Chingachgook (herec Russell Means). Dalšími postavami jsou: Chingachgookův syn Uncas (herec Eric Schweig), Cora Munro (herečka Madeleine Stowe), její sestra Alice Munro (herečka Jodhi May), jejich otec plukovník britský armády Edmund Munro (herec Maurice Roëves), indián z kmene Mohawků Magua (herec Wes Studi) a několik dalších. Celej příběh je velmi dobře známej, proto jej ani nemá smysl vykreslovat. Film „The Last of the Mohicans“ natočil zkušenej americkej režisér, scénárista, producent, herec a kameraman Michael Mann (nar. 5. 2. 1943) a jeho celosvětová premiéra proběhla 26. srpna 1992 ve Francii. Do českejch kin se pod titulem „Poslední Mohykán“ dostal až 9. dubna 1993. Většina tohoto historickýho dramatu se natáčela v nádherných přírodních scenériích v horách Blue Ridge Mountains ve státě Severní Karolína a doprovází jej luxusní scénická hudba, kterou spáchali Trevor Jones a Randy Edelman. Ve filmu zazní i nahrávka „I Will Find You (Love Theme From ´The Last of the Mohicans´)“, kterou v dubnu 1993 vydala na singlu irská kapela Clannad. Ovšem žádnej hit v žebříčcích z ní nebyl.

Tohle je velice milej, nádhernej a místy až dojemnej film, natočenej dle skutečnejch událostí, podle kterých sami Japonci natočili filmovej příběh „Hachikô monogatari“, jenž měl svou premiéru v Japonsku 1. srpna 1987. Ten se v ČR pod titulem „Věrný pes Čiko“ objevil 7. února 2011 na DVD. Děj snímku „Hačikó – příběh psa“ je zasazen do Ameriky, konkrétně do města Providence ve státě Rhode Island, kde žije a pracuje univerzitní profesor Parker Wilson (herec Richard Gere), kterej žije sám. Na nádraží najde opuštěnýho pejska rasy akita a vezme ho k sobě domů. SKUTEČNEJ PŘÍBĚH JE NÁSLEDUJÍCÍ… Japonskej profesor přírodopisnejch věd Hidesaburō Ueno (19. 1. 1872 – 21. 5. 1925) vyučoval od roku 1900 na Tokyo Imperial University a žil ve čtvrti Šibuja v Tokiu (Shibuya, Tokyo). Tam si v roce 1924 přivedl domů pejska rasy akita jako svýho domácího mazlíčka, kterej dostal jméno Hachikō (10. 11. 1923 – 8. 3. 1935). Z čeho vzniklo jeho jméno? „Hachi“ znamená v japonštině „osm“ – pořadí narození psa ve vrhu a „kō“ má význam „princ“. Tenhle pejsek doprovázel svýho pána každej den na vlakový nádraží Shibuya v Tokiu a každej den na něj před nádražím čekal, až se Hidesaburō Ueno vlakem vrátil a pak šli společně domů. A takhle to trvalo více než jeden rok. Hidesaburō Ueno však náhle během vyučování na univerzitě zemřel na krvácení do mozku 21. května 1925. Takovouhle situaci však Hachikō nemoh pochopit a nadále chodil každý ráno sám na nádraží Shibuya a odpoledne se z něj sám vracel. Takto to trvalo 9 let, 9 měsíců a 15 dní až do jeho úmrtí. Pejska z našeho světa sebrala rakovina v konečném stadiu. Byl zpopelněn a jeho popel byl pohřben na hřbitově Aoyama ve čtvrti Minato v Tokiu. Rok před jeho úmrtím, v roce 1934, byla zhotovena a před vlakovým nádražím Shibuya v Tokiu je umístěna pejskova bronzová socha v životní velikosti. A každej rok v den jeho odchodu, 8. března, je pejskova oddanost poctěna slavnostním vzpomínkovým obřadem na vlakový stanici Shibuya. A takto KONČÍ TENHLE SKUTEČNEJ PŘÍBĚH. Film ukazuje, že i ten nejobyčejnější rituál může bejt největším a nejčistším vyznáním lásky. Snímek „Hachi: A Dog's Tale“ se stopáží 97 minut natočil švédskej režisér, scénárista, herec, střihač, kameraman a producent Lasse Hallström (nar. 2. 6. 1946). Film měl svou světovou premiéru 13. června 2009 na 35. ročníku Mezinárodního filmovýho festivalu v Seattlu (Seattle International Film Festival), kterej se konal ve dnech 21. 5. – 14. 6. 2009. Český kina úplně minul, ale byl 18. října 2010 díky společnosti Bontonfilm vydán v ČR pod názvem „Hačikó – příběh psa“ na DVD.

Tento film byl inspirován románem „Le second souffle“ (vyšel 1. srpna 2001), jenž napsal francouzskej podnikatel Philippe Pozzo di Borgo (14. 2. 1951 – 1. 6. 2023), kterej v roce 1993 ochrnul následkem pádu při paraglidingu. V týhle knize popsal přátelství se svým mladým alžírským pečovatelem Abdelem Yasminem Sellouem, kterej mu vrátil chuť do života. V češtině tato kniha vyšla poprvý pod názvem „Druhý dech“ dne 26. září 2013. Příběh adaptovali do scénáře a poté společně natočili francouzští režiséři, scénáristé, producenti a herci Éric Toledano (nar. 3. 7. 1971) a Olivier Nakache (nar. 15. 4. 1973). Dějovou osou jsou dva úplně rozdílní lidé, díky čemuž v průběhu filmu dochází jak k dramatickejm scénám, tak i ke komickejm situacím. Prvním z nich je ochrnutej a na invalidní vozejk odkázanej běloch Philippe (herec François Cluzet) a druhým je nezaměstnanej černoch z předměstí Driss (herec Omar Sy). Philippe ve svým honosným domě vyhlásil konkurz na osobního asistenta a opatrovníka a tuto práci překvapivě získá Driss. Každej z nich je z „jinýho těsta“, přesto však se jejich rozdílný charaktery vzájemně doplňují, a proto vznikají mnohdy až neuvěřitelný situace, který je ovšem potřeba zkouknout. Je zbytečný o nich psát. Jedno je však jistý – DIVÁK SE ROZHODNĚ LUXUSNĚ POBAVÍ A TAKÉ ZASMĚJE. Snímek měl svou celosvětovou premiéru 23. září 2011 na 71. mezinárodním filmovým festivalu v San Sebastiánu (konal se ve dnech 22. 9. - 30. 9. 2023) v San Sebastiánu ve španělský provincii Gipuzkoa. Premiéra filmu „Intouchables“ v kinech ve Francii a v Belgii proběhla 2. listopadu 2011 a v českejch kineh pod titulem „Nedotknutelní“ pak 7. června 2012.