Rapollo

Naprosto nezvládnuté tempo a těžkopádný děj hovoří o tom, že Scorsese svůj první dětský/rodinný film zmatlal. Naprosto nepochopitelné pauzy v dialozích, které herci musí vyplňovat nadbytečným "ksichtěním" (rozuměj: mimickými gesty), brzdí už tak bezduchý scénář. Poctu Meliésovi bych si představoval absolutně jinak. Rozhodně nápaditěji. Tento film je jen snůška plytkých gagů a prázdných efektů. Nic na tom nemění fakt, že je zde plejáda svělých britských herců, kteří hrají, jak nejlépe svedou.

Bože můj, co jsem to zas viděl za krávovinu... věděl jsem, že jdu na pseudoromantickou červenou filmotéku. Avšak doba viktoriánská, utěšoval jsem se, jest doba poučná a zábavná. Nikoliv, je otravná a nudná, a to i přesto že hrad vyhořel, Worchester oslepl a svatý John Rivers dál bude osaměle onanovat se svým misionářským pinďourem, dokud se mu nezanítí předkožka fekálním prachem indického slumu. Och, jak dojemné, jak blboučké.

Sentiment stranou, "poloakční" a lekavé scény jsou trapně infantilní, některé dialogy jsou spíš vatou, než aby nesly příběh. Postsynchrony odfláknuté, leckdy nesrozumitelné, a jazzový orchestr Karla Vlacha se k vesnické idyle má jako kabelka Vuiton k dojičce krav. Jediné, co stojí za pozornost, je léta již opěvovaný konec s legendární hláškou Věry Chramostové. Neupírám, že zpracování bylo skutečně odvážné na rok 1965, ale s tím se tak nějak nehodlám spokojit. Ta komedie je zkrátka tuctová a nepříliš umně zpracovaná.

Klasický Anderson, který se tentokrát více zaměřil na dětské hrdiny. Jeden z mála amerických režisérů, kteří dokážou své snímky zahalit do opojného rauše groteskní poetiky (nebo poetické grotesky?). Ani tentokrát mě nezklamal a zásobil mě notnou dávkou hravého, leckdy absurdního humoru a urputného boje figurek při své cestě za horizont. Snad by mohl někdo namítnout, že Billa Murrayho už jsme přeci házet botou viděli, ale když ono je to tak roztomilé... A Edward Norton jako neskutečný skautský vedoucí, který každé ráno zahajuje inspekci po táboře s cigárkem v puse, poté ztratí celý oddíl a nakonec provede chrabrý skutek, který ho vynese do čela ještě většího oddílu - ten se spolehlivě zařadil mezi mé nejoblíbenější filmové postavy. Stejně jako dvanáctiletý párek milenců, kteří excelují v milostné scéně: "You can touch my breasts. Do you know french kiss?"

Hm..., rasistické projevy šedesátých let jistě přinášejí mrazivé chvilky, ale proč to ausgerechnet vyvážit superlaskavými, superctnostnými a supervzdělanými afroameričany? Tím se bohužel film zbytečně přesladil (i bez medu) a ztratil na hodnověrnosti, která by mě víc vtáhla do děje. Dakotin výrazný herecký talent mi připomíná mladého DiCapria - ten projev je dokonalý, ale... příliš dospělácký. Dětská natura se jaksi vytrácí. Je ovšem nabíledni, že až její tělo dospěje a "dorovná" mentální výrazivo, bude to zcela jistě stejný kalibr jako třeba Kate Winslet. Dobré je také to, že už ji režiséři obsazují takřka výhradně do charakterových rolí, takže snad nehrozí, že by její sláva vyhořela v dětství, a pak už jen paběrkovala roličky v bezvýznamných seriálech. Těším se na její další filmy, protože to, co předvedla kupříkladu v té plačící scéně, z toho se mi doslova tajil dech. (krom toho, že jsem se rozbrečel taky).

Infantilní trapárna pro uslintané dementy, jejichž horizont vědění se pohybuje v milimetrové výseči. Dialogy jako z červené knihovny Vlasty Van Damm-Javořické, děj vymletý, akce zubožená. Hlavně by mě zajímalo, čím si ti vrahouni ve vězení s nejvyšší ostrahou čistí svůj dokonalý chrup, že svítí tak zářivou bělobou.

To téma je zdá se nevyčerpatelné a stále přínosné právě vzhledem k tomu, že Olga Špátová skutečně rozprostřela svou síť do mnoha vrstev společnosti. Škoda jen, že dokument nijak negraduje, ta závěrečná výpověď o "žití naplno" je vyjádřením typické ambiciózní Slovenky, jakých jsem slyšel tucty a tucty. Mnohé momenty, které by jistě byly lepším vyústěním, jsou vnořeny vprotřed filmu a celek je poněkud nevyvážený. Dozvíme se, jaká jsou přání lidí upřímných, kajícných, povětšinou však sympatických, ale už ne třeba těch uřvaných nácků. Kontrastní povrchnost, která by více umocnila výpovědi lidí, vycházející z hlubšího nitra, je zde v zásadě zastoupena pouze hokejovými fanoušky na Staromáku, a to je dosti málo, když uvážíme, že většinovou společnost tvoří konzumní dobytek. Bylo by určitě zajímavé dát do protikladu k lidem jako Tereza, Ráchel Skleničková nebo odsouzencům ve vězení výpovědi ku příkladu takových moderátorů komerčních rozhlasových stanic, bankovních manažerů či nějakých divaček připitomělých českých seriálů. Velká škoda je, že právě ta skupina společnosti, jejímž největším přáním bude vždycky kvalitní sex, prachy na kupování hromady neužitečného šuntu a pohodlný život s televizí Nova, si nikdy cestu k takovému skvělému dokumentu nenajde.

Děj prostý a přímý, ale díky úžasně natimeovanýmu tempu nad tím nijak nepřemýšlíte, zkrátka jedete na vlně. Ale pak... film skončí a začnou vyvstávat (alespoň někomu) neodbytný otázky: 1) japa je možný, že všichní Albáncí žijící ve Francii umí anglicky? 2) japato, že Američan se prohlásí za nástupce francouzského policejního bafuňáře, anglicky domluví zvýšení provizí a Albáncí (mluvící rovněž anglicky) mu to zbaští? 3) japato, že tajnýho agenta americké vlády zná nějaký francouzský hoteliér pod jeho skutečným jménem Mills? 4) japa je možný, že se Mills tak skvěle vyzná v místnostech a chodbičkách jachty, kde je poprvé v životě? 5) a nakonec - opravdu se nešlo vyhnout Schwarzeneggerovskýmu symptomu o neprůstřelnosti hlavního hrdiny? Tolik kulek a dokonce i ze samopalu a všechno vedle... Nakonec dávám přeci jen tři hvězdy, ale ta poslední je trochu pobledlá.

Antické drama ve filmu. A v kulisách současnosti. A ubohý Shakespeare. Vzhledem k dialogům všichni vsadili na teatrální herectví včetně gestikulace a tím to celé vyšponovali do nevěrohodné křeče, kdy jen litujete, že ty vynikající herce nemůžete vidět v originálním provedení na jevišti. Z toho důvodu dost dobře nechápu, proč mnozí hodnotitelé pode mnou fňukají, že Fiennes přehrává - pokud nejste úplně tupí, tak vidíte a slyšíte, že přehrávají úplně všichni, a to v rámci režírované divadelní stylistiky. V zásadě jde o stejný, snad jen o poznání pompéznější pokus přenést na plátno divadelní drama, jako u Havlova Odcházení. Jenomže zatímco Odcházení táhne brilantní a nadčasový text, původního Coroliana scénaristé brutálně vykastrovali a mrštili ho do hnoje 21. století, kde se motá jako cirkusový medvěd.

Kdo jiný by měl hrát gonzo žurnalistu Thompsona než Johny Depp, který se už ve stejné roli stejného autora jednou osvědčil, a to tak že nezapomenutelně - ve filmu Strach a hnus v Las Vegas. Úvodní scéna je naprosto úchvatná: hned po úvodním slaďáku Cantare a poletujícím červeným letadélkem se přesuneme do kocoviny, za kterou by se nemusel stydět ani Bradley Cooper (Hangover, Hangover II). Pak už následuje sled divokých momentů, rozplizlých v rumovém odéru. Michael Rispoli je Deppovi zdatným sekundantem (Hele to je ten policajt, kterýho jsme včera zapálili. - Hm, zkus se tvářit normálně.). Nutno podotknout, že Thompson zde čerpal ze svých zkušeností - poté, co byl z New Yorku vyhozen z redakce jednoho plátku, poněvadž vzteky rozflákal automat na bonbony, přesídlil do Portorika. Jinak je ovšem příběh fiktivní (jinak by asi těžko končil happy endem). I když film nemá ty grády, které jeho předchozímu bráškovi vytunil Muž mnoha imaginací Terry Gilliam, přesto je skvělou podívanou. Snad akorát ta nutkavá chuť na třtinový rum kdyby zmizela...