Baxt

Pilot k plánované televizní sérii z roku 1956 (r. 1958 poprvé promítáno). Ačkoli jako všechno ostatní, co Welles po návratu do Hollywoodu stvořil, šlo o nízkorozpočtový projekt, nedostatek peněz není vůbec patrný. Nápaditě se šetří zejména rytmickým střídáním fotografií a pohyblivých scén, stejně tak návraty k Wellesově vypravěči "ve studiu", jehož neskutečné charisma a zahlazuje všechny stopy hrubé a zkratkovité narace.

Jeden z nejčastějších superlativů dávaný do souvislosti se studiem Pixar, je talent ve vytváření fikčních světů s vlastní nezaměnitelnou stavbou a pravidly. Tyto fikční světy byly pokaždé inspirovány realitou a ohýbaly ji do potřebných tvarů. V hlavě je ale v tomto ohledu konstrukčně o stupeň výš než předchozí pixarovské filmy. Fikční svět V hlavě je vystavěn od píky, protože převádí zcela abstraktní pojmy (cítění, vzpomínky, podvědomí…) do vizuální podoby. Je vázaný na několik konceptů lidského vědomí z psychologie, ty ale v 3D animaci pochopitelně uplatnění nenajdou. Nápaditost, s jakou je realizován, bere dech. Svět uvnitř hrdinčiny hlavy je svým stylem na první pohled rozpoznatelný, rozvrstvený, vtahující a platí v něm řada komplexních pravidel. _____ Ještě náročnější ale muselo být rozvinout v tomto prostředí potřebný dramatický oblouk. Studio Pixar má z minulosti ozkoušenou metodu vsazení známého narativu do nových končin. Příběhy o vykořenění postav z jejich rituálů nebo ztráty blízkého jsou podány v ozvláštňující podobě, která těží z osvědčených formulek, zároveň nám ale dává pocítit jejich účinnost jiným způsobem. Vyprávěním připomíná V hlavě Hledá se Nemo. Je složeno ze dvou paralelních linií (plus třetí o počínání emocí Hněv, Strach a Znechucení), přičemž jedna (Rileyna/Nemova) je poměrně statická, kdežto ta druhá (Radosti a Smutku/Marlinova a Doryna) se sestává z navazujících epizod odehrávajících se napříč fikčním světem. Na rozdíl od Hledá se Nemo jsou ale obě linky vnitřně propojené a neustále se kauzálně ovlivňují. _____ Závěrečné titulky nabízí několik super gagů, mimo ně by ale ztěžka uspěly. Nahlíží do myslí dalších postav, s kterými jsme se v průběhu stopáže seznámili, a ačkoli rozesmějí, ve větší míře by narativ zbytečně fragmentarizovaly. Zakotvit příběh jen v jedné hlavě je součástí mistrné taktiky.

Série maloměstských hororů Paranormal Activity a Insidious nás nadpřirozené úkazy učí vnímat racionálně s možností démony zachytit a následně vypudit, ale režisér Eggers svým hrdinům v 17. století takové neděje nedává. Inspirován výpověďmi a záznamy z čarodějnických procesů, dobu evokuje nejen pečlivou výpravou, ale i archaickou mluvou (slovesně i obsahově) a detailním zobrazením denních rituálů. Úžasná mizanscéna – husté lesy jsou pod depresivními šedými filtry opravdovým bludištěm a střídmé vybavení rodinné osady je zranitelnost a bezmoc sama. Plouživé kamery v poměrně dlouhých záběrech je užito k vypravěčské gradaci, ale šok přichází zpravidla nepředvídatelně. Že tep zvedají hlavně „lekačky“ podpořené hlasitým zvukovým podkresem je skoro až škoda. Eggers je totiž schopen vzbudit hrůzu i statickým záběrem na větve zmítající se ve větru.

Kdo čekal, že Florin Şerban kvalitativně naváže na kritiky vřele přijatý a oceňovaný debut Když chci, tak písknu, bude hořce zklamán. Vyprávění o mlčenlivém vztahu boxera a divadelní herečky je zcela tradiční, ačkoli užité stylotvorné prostředky se hrdě snaží přesvědčit o opaku. Kontrast boxu a divadla, jaký ústřední dvojice zakouší, je hrozně nenápaditý. Ačkoli ho režisér využívá jako příznak neslučitelnosti figur, nijak s ním v ději nepracuje. Zprostředkovávání informací, tedy vhled do nitra postav, z nichž si vytváříme strukturu jejich světa, je záměrně minimální. Ačkoli se to může jevit jako taktika, jak zdůraznit ambivalenci hrdinů, je to spíše příznak režisérovy bezradnosti, neboť po celou stopáž není sto najít jediný výrazný motiv, který by filmu vtisknul vlastní identitu.

Krátký film o zabíjení postavený na hlavu, maximální popisnost nahradily drastické časové výpustky. Marný pokus o něco originálního, takových chladných příběhů posedlosti tu bylo už spousta a ve velké většině byly daleko lépe natočené. Tam, kde chtěl režisér zřejmě ohromovat, tedy v novátorském estetizujícím pojetí, film selhává. Festival přirozeně ve Varu.

Rozkošně nabubřelý midcultík, který se nepřesvědčivě snaží položit přímku mezi vyšponovaný machismus a pesimistickou vizi světa utopeného v pohodlném konzumerismu. Netuším, nakolik za tím stojí provokatér Palahniuk a nakolik v roce 1999 dosud nevyzrálý formalista Fincher. Režisérova kontrola kamery, střihu a mizanscény je stejně obdivuhodná jako dnes, avšak podání látky s jakousi samozřejmou hysterií mi lezlo na nervy. Interpretačně je to film jen tak hutný, kam sahá Fincherovo inženýrství. Klub rváčů hlavně oceňuji jako memento vystihující filmový vkus a uměleckou náročnost teenagera nového tisíciletí - vizuálně atraktivní, do sebe zahleděný počin nahněvaný na svět jak patnáctiletý emař a samozřejmě s šokující "mindfuck" pointou.

Jako v podstatě všechny současné sequely, remaky či reimaginace, Jurský svět odměňuje diváckou paměť a na své původní zdroje sebereflexivně odkazuje. Poněvadž v Jurském parku se Spielberg octl na jakémsi vrcholu tvůrčích sil a jako síto se v něm zachytily pro něj typické vypravěčské charakteristiky, je i Jurský svět jakýmsi neoficiálním kánonem režisérových fines. Leč Spielbergova dochvilnost zcela absentuje. _____ Všechny představené figury jsou neodpustitelně fádně napsané, včetně těch nejdůležitějších. Owen a Claire jsou handicapovaní tím, že nedostaneme žádný vhled do jejich soukromí. Otázka, co dělají ve volném čase, zůstane nezodpovězena a při pátrání po ztracených chlapcích si počínají jako páreček naprogramovaných robotů. Jejich vzájemná náklonnost je nejvíce podtržena v jejich první společné scéně a vyskytuje se v ní hned několik pokusů o nejtrapnější filmový vtip roku. Je minimálně podivující, že scenáristé odmítli využít komediální talent Chrise Pratta, kterému se po Strážcích galaxie dostalo takového mediálního ohlasu. I dvojice nezletilých hrdinů se časem stává nesnesitelnou. Na počátku druhého aktu je nám prostřednictvím menšího z nich naočkována informace, že se jejich rodiče rozvádí. Bez jakékoli precedentu. Společně pak absolvují několik sentimentálních chvil, v kterých znovu objeví bratrskou lásku. Film také beze studu využije neotřepanějšího vypravěčského klišé s cílem odlehčit frenetickou scénu pro nejmenší v sále – malý bratříček se potom, co ho málem roztrhal patnáctimetrový dinosaurus, rozesměje nad akrobatickým kouskem, který mu jen tak tak zachránil život. _____ Když před posledním vypravěčským blokem konečně dojde ke shledání postav, scenáristé si uvědomí, že i jako společná síla neoplývají žádnými výjimečnými schopnostmi. Jakákoli snaha učinit je užitečnými se ukazuje jako směšná, na rozdíl od Jurského parku, kde každý z ústřední čtveřice plnil v týmu určitou funkci a jen díky tomu byli nakonec úspěšní. Jurský svět dělá ze svých hrdinů návnadu a rozuzlení řeší chabě motivovanou deus ex machina. _____ Nezávazně bavit se dá u Jurského světa jen na vlastní nebezpečí, hrozí totiž čelní srážka s nezáživnými pasážemi plnými suchopárných postav. 5/10

Přesně ten typ problematického filmu, s kterým si nikdo absolutně nevěděl rady, a s každou další střihovou úpravou bylo víc zřejmé, že z natočeného materiálu vzejde jen utrpení. Vznikla neurčitě koncipovaná cinefilská situační screwballová komedie, jemně intelektuální a neurotická á la tvorba Woodyho Allena, zároveň trochu hrubá a třeskutá podle moderních žánrových trendů. Láska ústřední postavy ke klasickému Hollywoodu, jakási forma melancholického návratu k bezčasí, má ve filmu jediné opodstatnění – omlouvá všechny komické náhody, logické lapsy a celkovou lehkovážnou atmosféru. _____ Film je ale hlavně z formální stránky občas vyloženě odfláknutý, což je zvláštní, uvážíme-li, že i ty nejhloupější komedie posledních let si v Hollywoodu udržují jistý technický standard. Abych jen jmenoval: diletantská kamera, chaotické vedení herců po place, amatérský střih nerespektující kontinuitu, otřesná hudební dramaturgie... Vyprávění se časem stává repetetivní a konec je naprosto antiklimatický. Jestli se má Peter Bogdanovich s diváky loučit tímto způsobem, je to hodně smutné.

První půlhodina snímku si udržuje pomalé tempo a jako exkurz do tragického života lidí bez domova je přesná. Náhlý příval komplikací, jaký krutý svět dvěma ústředním figurám přichystá, ale nebere konce. Bettany, nejen na pozici režiséra, ale i scenáristy, se do špíny noří víc a víc a utrpení svých postav odmítá kompenzovat byť jen malými záblesky naděje. Když začne užívat i tělních tekutin a emocionálního vyděračství, přechyluje se film do ubohého "torture porna", kde se autentičnost i struktura vyprávění podvolí sadistickým požadavkům. Odpudivá snaha o nezávislé umění.

Dvě hodiny Instagramu. Každý rok dostane nálepku "oscarovky", filmu spíchnutého jen kvůli zisku cen, několik titulů. Málokdo dokáže popřít, že je Akademie nakloněna jistým tématům a některých se naopak štítí. Důležité je ale vidět i za synopsi a rozpoznat filmy, které jdou svým konzumentům přímo naproti. A tak zatímco Kód Enigmy svým komplikovaným vyprávěním své ušlechtilé téma znehodnocuje, Teorie všeho je tady pro všechny. Je to hezký film a všech formálních prostředků užívá k tomu, aby se zalíbil. Málokdy se vidí tak vstřícný midcult, co nemá jiné umělecké ambice než cituplnost a vzdání holdu jedné velké mysli.