jerry12

35%. Naprosto zbytečný, nudný a velmi špatně a bez respektu vůči divákovi koncipovaný dokument nedokument, který vlastně vůbec o ničem nevypovídá. Čekal jsem třeba pátrání po otázce, proč Vivian Maier po desítky let nikdy nikomu neukázala svoje fotografie, proč byla tak tajemná, odhalení nějakých nových informací, zajímavých informací. Místo toho jsem se dočkal egocentrické a narcistické propagace nesympatického Johna Maloofa, který si hraje na hrdinu, že objevil umělce ve Vivian Maier, přitom ale to jediné, co v tomto dokumentu vykazuje opravdové kvality a je skutečnou pastvou pro oči, jsou její fotografie, na kterých Maloof ani dokument samotný nemá sebemenší podíl. K tomu všemu je to dokument režijně necitlivý a amatérský a z hlediska zaujetí divákovy pozornosti silně nezvládnutý, navíc tvořený úplně evidentně účelově na oscarový efekt. I proto jsem jej ani nedokoukal do konce. Věřte, že je hodnotnější najít si galerii Vivian Maier a projet si její fotografie, než se podívat na tento dokument a ztratit 83 minut drahocenného života, který byste mohli strávit třeba tvořením hezkých fotografií v inspiraci této skvělé fotografky. Jako fotograf jsem velmi zklamán, až pohoršen.

75%. Zkušeně napsané, zrežírované a kupodivu i zahrané hrdinské válečné drama, ovšem pár méně závažných výtek bych měl: (1) Bradley Cooper, ač ku mému podivu hrál celkem vysoko nad svůj standard a snad poprvé bylo znát, že se rolí zabýval déle než jen přečtením scénáře, byl volbou poněkud nešťastnou. Díky Bohu si na něj šlo poměrně rychle zvyknout, ale docela dobře si umím představit celou řadu jiných herců, nejen typově odlišných, kteří by se do role hodili daleko lépe. Bradley Cooper je takový medvídek, a jak vždycky říkám, zjevem i výrazem ve mně stále evokuje spíš komediálního herce. (2) Ani American Sniper se nevyhnul tradičnímu americkému kýči. Není se co divit, Clint Eastwood je mistr amerických klišé, takže i tady můžete očekávat naprostou nezdolnost a absolutní odvahu hrdých vojáků a tucty amerických vlajek. Nicméně, a to mě velmi mile překvapilo, scénář troufale poukazuje nejen na americké velkohrdinství, ale také na pochybnosti, které v průběhu války mezi vojáky panují, a kromě hrdinů dělá z amerických žoldáků také chladné a chybující zabijáky, takže čekáte-li, stejně jako jsem čekal já, velkou národní propagandu, American Sniper vás v tomto ohledu zklame; je jí totiž pouze z nepatrnější části. (3) Rodinná dramatická zápletka, tradičně se vtírající do jinak skvělých hollywoodských scénářů, tady akorát zbytečně prodlužuje stopáž. Klidně bychom se mohli dostat na nějakých 100 minut a o nic zásadního bychom nepřišli. Chrisova soukromě-rodinná situace tady sice pro vývoj a pochopení postavy určitou roli hraje, ale je úplně nesmyslně natahovaná, časem, který by se dal využít lépe (třeba hlubším zaměřením na válku z pohledu nepřítele). (4) Občas jsem měl problém s prostřihy mezi scénami a událostmi, kdy jednotlivé scény jakoby nebyly dokončené a najednou zčistajasna, bez sebemenšího upozornění, přišel střih na scénu další, která se odehrávala úplně na jiném místě, a co hůř, občas i v docela jiném čase, což trochu vytvářelo nelogické zmatky v příběhu. Nejde o nic zásadního, ale u Eastwooda to není poprvé, co si zmiňovaného všímám, takže už je znát, že stárne (což samozřejmě znamená, že režijně se z excelentního posunul na "pouze" výborného). Nejde o žádné zásadní chyby nebo vady na kráse, ale jsou tam a bohužel o trochu - naštěstí však ne o moc, takže je stále ještě na co koukat - sráží kvalitu snímku, který si, kupodivu přirozeně a nenuceně, nominaci na Oscara skutečně zasluhuje. Film roku? Bohužel nikoliv. Ale film, který je nutné vidět, jak pro jeho filmové kvality, tak pro jeho informativní charakter a historicky vypovídací hodnotu? Stoprocentně, i přesto že už dávno víme, že Al-Kajda nebyl zdaleka ten hlavní důvod, proč Američané do Iráku svoje vojska poslali...

65%. Existenciální tragikomedie napsaná vyloženě a účelově na efekt. Nicméně svým černohumorným pojetím, nápaditou režií, hereckými výkony především Michaela Keatona a Naomi Watts a zajímavou filozofickou myšlenkou prahnutí po obdivu a významu své vlastní osobnosti za každou cenu, je to dostatečně dobrá práce. Asi ne nějak zvlášť výjimečná, ale bez diskuzí bizarní, a to způsobem, který se vám může stejně líbit, jako se vám z něj může chtít zvracet. Váhal jsem chvílemi mezi odpadem a pěti hvězdami, tak ambivalentně se mnou Birdman cloumal. A tak se to sešlo prozatím na čtyři hvězdy, s podmínkou další projekce, která by mohla dojem z filmu jako celku uzavřít. Film století z toho asi nebude, ale pocity rozhodně nejsou negativní, možná jsem čekal víc komedie a méně tragédie, ale i tak to bylo... zajímavé. A abych nezapomněl, Norton vypadá mladší než před dvaceti lety...

75%. Jsem v rozpacích. Na jednu stranu se mi líbí skromnost scénáře a jeho přístup k válce jako filozofickému tématu - naprosto autentická a pravdivá mírová myšlenka, která potvrzuje, že války jsou zbytečným přežitkem lidských hrdých eg a rovnost příležitostí zachovat si lidskou tvář je v základu totožná pro všechny, bez ohledu na jakkoliv odlišný národnostní, náboženský či jiný profil. Celý film je silně komorní a decentní, na žánr válečných filmů možná až příliš komorní, ale tím skromněji působí a tím větší efekt pak má na divákovy emoce. Na druhou stranu se potýkám s dojmem neautentičnosti jednání obou vojáků, které je evidentně psané přímo "na tělo" zmiňované myšlence, ovšem chování především čečenského představitele by v reálném světě vypadalo asi malinko jinak. Určitě si nemyslím, že by radikální džihádista bojující za svoji zem po pár dnech rozjímání s milým a lidským dědečkem oplakával a stavěl rakev pro svého úhlavního nepřítele. Válka, kterou film sleduje, byla o mnoho vyhrocenější, než jak je prezentována symbolicky těmito dvěma muži, a i přesto, že scénář z obou vojáků jejich verbální obhajobou udělal záměrně spíše oběti situace, než vyloženě fanatické válečníky (Ahmed šel do války kvůli penězům, ne pro přesvědčení; Juhan zase "z povinnosti"), což nerealističnost příběhu trochu omezuje, stejně zůstávám u názoru, že představa podobného průběhu takových událostí je krajně naivní. Na plný počet to z těchto důvodů nestačí, to však nic nemění na tom, že nominace na Oscara za cizojazyčný film byla udělena právem, především proto, že i přes naivitu a jednoduchost určitých dílčích faktorů připomíná Mandariinid nikoli novou, ale rozhodně zamyšleníhodnou ideu, kterou by měl následovat každý obyvatel planety Země, ve jménu Johna Lennona: "Válka není řešení." A slovy ještě většího myslitele: "Jsem proti násilí, protože i když se zdá, že je pro dobrou věc, ta dobrá věc je pouze přechodná, ale zlo, které zplodí, je trvalé." To je přesně to, co Mandariinid interpretuje, a dělá to velmi pěkně a lidsky.

75%. Stylem i humorem elegantní, příběhem i vizuálem perfekcionistická metanarace, propracovaná do nejmenších detailů, sice bezcílná a účelově absurdní, ale svým vyprávěním, audiovizuálním zpracováním i hereckými výkony přesvědčivá a ryze pozitivní. Takový je Grandhotel Budapešť i s jeho obyvateli. Jako osamělý snímek bude zapomenut, ovšem umím si představit, že s originálním pojetím a silnou základnou absurdních nápadů by se jako trilogie či seriál mohl stát legendou. Zpočátku jsem si myslel, že čtvercový formát nebude nic pro mě, ovšem kupodivu jsem si prakticky okamžitě zvykl a nerušen si užíval tu patologickou slátaninu, která je tak bizarní, až je obdivuhodná. Přiznám se, že jde o první film od Wese Andersona, který jsem viděl, každopádně už teď vím, že si jeho další díla nenechám ujít. Grandhotel Budapešť je nedokonalá, v příběhu často chybující, z tvůrčího pohledu občas přehánějící absurdita, která se naprosto vymyká, naštěstí tím správným směrem; dát dohromady takovou hereckou elitu a udělat ze všech téměř groteskní postavičky v té nejkomičtější formě, to si troufne málokdo. Fiennes, Norton, Murray, Wilson, Revolori, Brody, Goldblum, Anderson, Desplat. Dobrá práce všech na jedné z nejoriginálnějších žánrových komedií posledních let. Na hranici s pěti.

90%. Až po mně někdo bude chtít doporučení na největší herecký koncert roku 2014, bez váhání vypálím název tohoto snímku. Ne snad, že by tu nebyly k nalezení stejně špičkové herecké výkony (Matthew McConaughey v Interstellar, Benedict Cumberbatch v The Imitation Game a další), ale ve většině případů jeden herec dominuje nad ostatními; Whiplash však nabízí výjimečný herecký duet, který před pozadím velmi jednoduchého a vlastně ne tak zajímavého příběhu, a už vůbec ne originálního, rozvíjí emočně neuvěřitelně silné charaktery, v čele s J. K. Simmonsem, jehož mimický a rétorický výkon hraničí s lidskými možnostmi a rozhodně patří na úplný vrchol kandidatury na zlatou sošku, přičemž neméně geniálně mu sekunduje Miles Teller v jednom z nejvypjatějších a fyzicky nejnáročnějších výkonů snad od prvního Rockyho. Scénář není nijak zvlášť sofistikovaný (zde upřímně řečeno nominaci na Oscara příliš nechápu a nesouhlasím), nicméně velmi výjimečně lze i tuto skutečnost pominout, naservíruje-li vám někdo tak skvěle natočenou a především precizně zahranou emocionální bombu, jíž Whiplash dozajista je, díky tomu, že stojí na charakterech a jejich konfrontacích, jejichž napětí a chvílemi až "thrillerová" atmosféra by se daly krájet. Nu což, letošní Oscary budou velmi nepředvídatelné...

95%. Vysoce inteligentní, vyspělé a emocionálně silné evangelium Alana Turninga, audiovizuálně velkolepé, lidsky však stále komorní a po britsku osobní. Mimozemský Benedict Cumberbatch, snad jeden z nejsilnějších výkonů třetího tisíciletí, prvotřídní režie bez sebemenších přešlapů, brilantní práce s vyprávěním. Samé superlativy. A téměř dokonalý film.

80%. Předně je třeba říct, že postklasický Hollywood obdivuji a patří k mým nejoblíbenějším filmovým obdobím vůbec. The Conversation je novohollywoodský snímek se vším všudy a je obrovská škoda, že ten pasivně-agresivní náladový styl, kterým filmaři chytali diváky za srdce v šedesátých a sedmdesátých letech, je definitivně ta tam. Ale k věci. The Conversation se rozjíždí velmi, velmi pomalu. Nicméně ne vždy je to na škodu, zvlášť pak v případě, že připravujete půdu pro atmosferický masakr, který přišel v druhé části snímku; pak si lehké počáteční zaváhání můžete dovolit, ba naopak je velmi žádoucí, tím spíš, jste-li uprostřed natáčení patrně nejvýznamnější trilogie všech dob, jako byl Francis Ford Coppola v době vzniku tohoto snímku. Dle zmiňovaného je tedy třeba vydržet a nevzdat to. Důvodná paranoia provázaná s postavou Harryho Caula (která splňuje všechny předpoklady pro to stát se jednou kultovní) vytváří velmi zlehka a postupně neuvěřitelné aroma, které vás od začátku drží a nepouští ani přesto, že v první půl až tři čtvrtě hodině se zdánlivě vůbec nic zásadního neděje, vlastně naopak přímo úměrně s ubíhající stopáží se napětí konstantně zvyšuje. Paranoický komplex se pak dostává do plných otáček někdy krátce po polovině a sofistikované peripetie vás nutí otevřít ústa a až do závěrečných titulků je nechat pootevřená na důkaz toho, že se Coppolovi podařil výjimečný kousek, a sice v komorních podmínkách vytvořit neopakovatelnou estetickou a emocionální atmosféru končící Caulovou finální sebereflexí jakožto dokonalým zakončením něčeho, co se povrchně tváří jako jemné, decentní drama, avšak skrývá v sobě obrovský potenciál - jak bylo řečeno - stát se jednou, pro svůj šarm a svědomitost, kultovním. Škoda, že bylo The Conversation zastíněno nejen kmotrovskou ságou, ale dalšími špičkovými snímky v kvalitativně velmi plodném období (Chinatown, Murder on the Orient Express, The Sting, Amarcord; ačkoli poslední jmenovaný byl doceněn až později). Špičková práce.

75%. První část, přibližně hodinová, balancuje na hraně mezi žádoucím seznamováním s postavami a souvislostmi a bojem proti absolutní, zdánlivě nikam nevedoucí nudě. Druhá polovina už je pak špičkovou interpretací příznaků schizofrenie okořeněná libovou atmosférou v podání toho, kdo paranoidní napětí po Lynchovi umí snad nejlépe - Romana Polanskiho. Ten udělal dobře, že do hlavní role obsadil sám sebe, protože jeho herectví i zjev, společně s ostatním geniálně složeným castingem, unikátním pojetím Polanskiho záběrování a gradací stupňovaného stihomamu, dělá z The Tenant až hororově laděnou podívanou, jejíž druhá polovina rozhodně patří k tomu lepšímu, čeho byl postklasický Hollywood svědkem; nikoli však k tomu nejlepšímu, vzhledem k první polovině, jejíž podcenění možná zkazilo velkou šanci na pořádný pětihvězdičkový biják.

50%. Jeden z nejbizarnějších a nejrozporuplnějších filmů, co vůbec pamatuji. Na jeho úplném závěru jsem měl zvláštní záškuby ve svalech, jakoby záchvaty, kombinující smích i pláč, radost i vztek, pocit zoufalství i satisfakce. Už o míře psychopatologického humoru v This Is the End by šlo napsat knihu a vydala by na trilogii, ovšem u The Interview nasadil Seth Rogen, kterého zrovna dvakrát nemusím, laťku ještě daleko, daleko výš, na zvláštní úroveň, jakoby napříč červí dírou, mezi stupeň revoluční formy interpretace politické parodie a stupeň totální snůšky trapností a nesmyslů poskládaných jakoby rádoby systematicky do sebe. Nezdá se mi, že by The Interview chtělo být vyloženě z principu kontroverzní, to je spíš neodvratný bonus, chcete-li natočit komedii o žijícím diktátorovi. Ne snad, že by po narativní a charakterové stránce nebylo The Interview dost kontroverzní, jen na mě nepůsobí jako práce od někoho vzezření S. B. Cohena, kdo provokuje účelně a prvoplánově. Touto relativní "nevinností", ale zároveň arogancí ignorující veškerá společensko-politická dogmata mezinárodních vztahů, se pak stává velmi specifickou formou parodie (paralela s Frost/Nixon je zřejmá už od počátku), která sahá za hranice toho, co je v současnosti, ale v těchto rozměrech vlastně i v minulosti, v Hollywoodu k sehnání (a taky tomu ten intelektuálně-politický dopad odpovídá). The Interview naprosto zvráceným, ale vlastně docela sympatickým způsobem předkládá něco, co tu dlouho k vidění nebylo, a já jsem kupodivu rád, že je. Velmi nekonvenční, nezodpovědný film rozhodně nikoli ukázkový ani po technické, ani herecké či scenáristické stránce, ovšem svým zvráceným humorem, hlubokou kontroverzí a zvláštně zdrcující šíleností vyrovnávající mraky těchto formálních nedostatků. Opravdu zvláštní zážitek, který lze buď milovat, nenávidět... nebo tak trochu od obojího.