Ten tajemný předmět touhy
Cet obscur objet du désir
Ese oscuro objeto del deseo
Ten tajomný objekt túžby
That Obscure Object of Desire
Režie:
Luis BuñuelKamera:
Edmond RichardHrají:
Fernando Rey, Carole Bouquet, Ángela Molina, Milena Vukotic, Julien Bertheau, Jacques Debary, Mario David, Bernard Musson, Piéral, André Weber, David Rocha (více)Obsahy(2)
Historie jedné nepomíjející lásky. Mathieu Faber se zamiluje do své služky, mladé Conchity. Ta jej však neustále odmítá, zatímco jeho vášeň se stupňuje. Conchita nakonec odejde ze služby, ale oba se náhodně potkávají v různých městech Evropy. Conchita Mathieua provokuje s jinými muži, což v něm jen upevňuje jeho touhu. Tato neústupnost, která vede až k násilí, je nakonec spojí nezlomným poutem. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (107)
Tak ať si myslíme o tom Buňuelovi, co chceme, byl určitě chvílema geniální :-). Viz tento film! ()
Jen pár poznámek/otázek k filmu v rámci celého louÿsovského tématu či už celého literárního žánru, které bych nazval (přeložil) "panna a pannák", byť ani jeden pojem nesedí přesně. Luis Buñuel jako filmař přistoupil k němu naprosto kongeniálně, přestože se dovolil dva výrazné inovace: 1. Do role Conchity obsadil dvě herečky, které jsou sice fyzicky naprosto rozdílné, psychicky však "táhnou za jeden provaz". Představuje to generalizaci, že všechny ženy jsou stejné, zatímco muž je jeden a vždy týž? Od začátku do konce provází film vlna terorismu. V první fázi je možno si představit, že k teroristické skupině patří i Conchita (přímé plánovaní útoky na Mathieua). Závěrečná katastrofa to však posunuje do jiné roviny. Je to přiznak toho, že "takhle už to nejde dál"? Nebo má trojúhelník muž, žena a násilí jinou denotaci? ()
ocenenia : Oscar 1978 - Nominácia na najlepší zahraničný film ()
Svým způsobem je to takový klasický Buñuelův film, s jeho nejčastějšími oblíbenými tématy a kritikami určitých skupin lidí, ale nahoru to tahá zajímavý vývoj tragikomického příběhu, na kterém spoustu věcí můžou a nemusí být pravda. To mě i přes určité nedotaženosti opravdu bavilo sledovat a hlavně díky tomu u mě převažují spíš kladné než záporné dojmy. Nejedna scéna se mi totiž vryla do paměti a něco do sebe to mělo určitě, jen to ve mě nezanechalo tolik, jako třeba Anděl zkázy nebo Tristana. Ty mi totiž přijdou zajímavější - námětem i přesahem. Btw, je fascinující vidět, SPOILER že Buñuelův poslední film končí pravděpodobnou zkázou civilizace stále narůstajícími teroristickými útoky (které bych tam čekal líp zakomponované, když už mám jmenovat nějaké to mínus)... celkem by mě zajímalo, co přesně to o něm na sklonku života vypovídalo. KONEC SPOILERU Slabé 4* ()
Ach ty ženy! Možná poněkud opomíjený Buñuelův film, který se mi však zamlouval, více jak některá jeho slavnější díla. A najdeme tu všechno, co Buñuelovy snímky naprosto charakterizuje: surrealismus a mraky absurdit. Třeba taková scéna mouchy a číšníka nebo rozhovor mezi sluhou a služkou, kdy první vysvětluje, proč se vlastně ozývají hluk a rány uvnitř domu (disputen... :-) ). Poctivé čtyři hvězdičky. ()
Reziser Luis Bunuel natocil opat kvalitny film o konflikte pohlavi, ktory je stary ako ludstvo samo. V hlavnej zenskej ulohe sa predstavila Conchita /Carole Buquet/ ktora dokonale ovlada manipulatorske umenie, a tak sa zahrava s tokajucim partnerom. Odhliadnuc od toho, ze takyto pribeh je dost obohraty, vyzdvihujem vysoko herecke koncerty hereciek Carole Buquet a Moliny. Bunuelova kvalita v plnej krase : 86 % ()
Tajemny predmet, je vzdycky touzebny. A tak je to i s laskou. Skvele nam to Luis naserviroval. ()
Tak panove, pozor na slepou zamilovanost, hrozi nebezpeci! Jak jsme u Bunuela zvykli, opet je dej filmu trochu pritazeny za vlasy, lehce absurdni, avsak stale bez problemu fungujici. Scena, kdy Mathieu prijde o pulnoci do domu Conchity je nezapomenutelna. Vynikajici herecke vykony, Bouquet ale hrala ( a vypadala ) lepe. Fernando Rey taky vyborny. Malinko me zklamal konec, vracet se nemel... ()
35. Zlatý Glóbus za rok 1977 - nominace (1) - Nejlepší cizojazyčný (zahraniční) film - Francie / Španělsko ()
Moje první Buñuelárna je shodou okolností i posledním filmem, který tento adorovaný režisér natočil. Sám nevím jak je možné, že jsem jeho tvorbu tak dlouho míjel, ale asi je to minimálně v tomto případě dobře. Po zkušenostech s mou expartnerkou pro mě byla Conchita mnohem čitelnější a jistě není náhoda, že bývalka je zrozena ve znamení Blížence a Conchitu hrají dvě ženy. Je to velmi příhodné, protože v Conchitě se proháněly dvě bytosti; chvíli vášnivá nespoutaná kráska, nečekaně střídaná s vypočítavou a nevyzpytatelnou potvorou. Tvůrcům se právě díky přeblikávání mezi ohnivou Ángele a studenou Carole podařilo vykreslit Conchitu tak, že by popletla hlavu i mladším a odolnějším svůdníkům. Natožpak obstarožnímu a povrchnímu boháči, který žije v iluzi, že se dá vše koupit. Tato rovina příběhu byla v pořádku...pro mě nic nepředstavitelného, hlavu pomotanou jsem už měl velmi podobně taky. Co ale moc nefunguje je linka s terorismem, kterou jsem nepochopil...nenašel jsem souvislost. Možná je to jen zlomyslnost tvůrců, aby diváka přiměli přemýšlet o vazbách mezi přáteli Conchity a teroristy. A věc druhá...tento film nemá s komedií vůbec nic společného. A tím myslím, že jsem se za celou dobu usmál jen jednou při postelové scéně. Rozpačitý byl i závěr...radil jsem se dokonce i se strejdou googlem, jestli mi něco neuniklo, nedocvaklo... . A asi ne. Rád bych dal vyšší hodnocení, ale za ten závěr nemůžu. ()
Žena rozpolcená mezi tradiční a moderní společnost. Díky modernitě získala svobodu, ale maminka ji vychovala tradičně - slušná žena nepracuje (to dělají jen ty lehké) a čeká na bohatého prince, který ji poskytne zázemí. Jenže ta svoboda je tak krásná, vždyť co je na tom, když dívka tančí nahá, jen když si uchová svoji nevinnost. Ztratit ji znamená stát se otylou vyšívající ženou, kterou už nic v životě něčeká. Tím, že žena chce zároveň naprostou svobodu (modernita) i bohatého milence či manžela, který ji poskytuje zázemí a finanční jistotu, takže nemusí pracovat (tradiční pojetí), tedy dvě naprosto protichůdné věci, stává se teroristkou ve vztahu stejně tak, jak se muži stávají teroristy v politice. Bunuel i ve svém posledním filmu prokazuje své mistrovství. ()
Hry lásky šálivé, tvář dvojího odrazu v zrcadle á la Jekyll a Hyde, Conchita – andělsky ctnostná, cudná a prchlivá, svůdná a nedosažitelná diva „koketující“ s ďábelským magnetismem hodným ženy vamp. Dráždivá a vypočítavá manipulátorka v provokativní hře kočky s myší, která nemá vítěze. ()
Hmm... ()
Kouzelná fraška o do důsledku dovedených hrách lásky vábivé. ()
Tak nebudu popírat, že mě tento prý symbolistický (?) kousek docela i dlouhou dobu zajímal. Ten silně sexistický náhled na obě pohlaví jednoho páru je určitě slibný a mohl by říkat mnoho. Jenže jak mě to jejich oblbování jednoho druhým a druhého prvým lehce bavilo, bavilo, bavilo, tak najednou šlus. Když se to nikam neposouvá a ještě hůř se k tomu neposouvání děje furt to samé dokola, tak je ta bezradnost opravdu silná káva. A když ještě se ve vyprávění motá studovaný psycholog, aby ohromoval ostatní odhaleními pramenícimi z jeho profese, zatímco ty jeho povídačky jsou jasnější než facka. Ten mě fakt vytáčel. Ovšem na ten dějový kolovrátek neměl. A aby postava byla hrána dvěma herečkami a aby to nemělo vůbec žádný vliv na její chová chování, to už je fakt příliš. Nasadit tenhle scénář někam do Bakalářů by ale bylo určitě fajn. I když mi některé ty symboly zaťukaly na neurony, tak jsem to asi nepochopil, no. ()
Slabé. Mám pocit, že tento film neměl absolutně žádný přesah, který bych u Buňuela čekal. Žádnou velkou myšlenku, žádný zajímavý nápad. Je to jen příběh dvou lidí... chudáka, který je ovládán mladou mrchou. Pořád se rozchází a zase potkávají a v ulicích se to hemží teroristy... nic víc. Teoreticky by v tom určitá myšlenka mohla být... otázky vztahu dvou lidí, který se mnohdy podobá spíše osobnímu terorismu, ale upřímně... je tohle to, co bych měl očekávat od režiséra geniálního Nenápadného půvabu buržoazie... asi ne. ()
Postarší slizký nadržaný chlapik a veľmi mladá krásna Conchita, ako to asi môže pokračovať a dopadnúť? Vlastne celkom ináč, ako by sa čakalo. Prerušované rozprávanie príbehu vo vlaku ho dosť oživuje, a tak získava napätie, ktoré by mu inak asi chýbalo. –––– Iste uznáte, že je lepšie niekoho obliať, ako zabiť. –––– Ak by som ti dala všetko, čo chceš, už by si ma nemiloval. ()
Nevím, čekal jsem tedy víc. Příběh mi přijde jako stokrát omleté klišé a ani různé pseudosurrealistické triky s tajemnými pytli, znovu a znovu se objevujícími vrchními apod. mi nijak nepomohly. Carole Bouquet je však mimořádně krásná. ()
"Mám přítele, který ač ženy miluje, si myslí, že to jsou jen pytle hoven." Filmový relikt časů, které si korektnosti nepovažovaly o nic víc než pokrytectví. Pytel s sebou hlavní hrdina tahá pěkně po surrealisticku i doslova a potkává v Seville pouliční věštkyně, které místo mimin hrdě předvádějí zavinutého vepříky. Buñuelovin [dnes odborně wtf-momentů] se ve filmu objevuje celá řada a ne-po-cho-pi-tel-nost toho, co se mezi postavami [i běžně mezi příslušníky opačných pohlaví] děje, paradoxně smysluplně dokreslují. Mathieu je tím, koho jedna má kolegyně, potká-li podobného, nazývá "optimistou" [ten, který doufám, že mu to vyjde], příslušníkem tragicky romantického typu, které existují snad jen pro pobavení žen. Long-story-short je to manipulovatelný blb a jeho počínání je doslova bolestné sledovat, pro ty zvlášť, jež někdy optimistická nálada přepadla, nebo kdo dokonce přes rameno přehozené nějaké zavazadlo s výkaly vláčel. Když jej náhodou o peníze chvíli neobírá žena, nechá ho přepadnout teroristy nebo lupiči a pitomec tak solí a tajtrlíkuje doslova na laždém kroku. Nelze se ubránit dojmu, že si Buñuel, známý svou náklonností k buržoustům, jeho týrání ze strany kozatého proletariátu vyloženě užívá. Přestože Conchitu hrají pro přehlednost jen dvě herečky [jejichž často obnažovaná krása dává divákovi pocítit Mathieovo zoufalství], střídající se klidně i mezi záběry, jejích tváří uvidíme víc. Hlavního hrdinu má těžce na háku a podává přehlídku strategií, z nichž by si měl každý dělat povinně výpisky. Rub Hořkého měsíce. ()
Přepsáno v dubnu 2019. Ten tajemný předmět touhy je úchvatně stylovým zakončením filmové kariéry slavného Španěla. Luis Buñuel hýčkal svůj anarchistický naturel, a za co byl dříve veřejně zatracován, byl v pozdější době veleben a uctíván. Důležitou pozici při budování výrazu, pohybu, symboliky a kultivované pohotovosti zaujímal jeho spolupracovník na scénáři Francouz Jean-Claude Carrière. Nápaditou vizualizací anarchistického surrealismu přenesl kameraman Edmond Richard parnasismus do poetických bloků z lásky, chtíče, posedlosti, potu, erekce a krevních sraženin. Lidská zkušenost je v rámci pluralistického podvědomí vytvarována dualitou a nepředvídatelností. Érotova vláda je poškozena zlomyslným rozmarem a elementární základ lidského instinktu je smyslně týrán. Veřejná sadomasochistická provokace je připravena anarchistickým spiknutím, veřejný teror je dílem dědictví Ježíšových dětí a buržoazie neopatrně rozbíjí ozdobné víko u Pandořiny skříňky. Ten tajemný předmět touhy je morální kritikou a instituce autority a moci jsou znevažovány a rabovány. Jistoty nemají žádný pevný bod, realita nemá pouze jedinou podobu a jednoznačným vítězem situace jsou koketní hrátky s přitažlivostí, vzrušením a posedlostí. Niterné chvění žádostivosti je za úplňkové noci pečlivě vyříznuto ze živého a tekoucího mužského masa. S pietní fanfárou je vystaveno na oltář pobouřené katolické bigotnosti, myšlenka hříchu je v náboženském transu probodána pletací jehlicí a krvácející srdce je v monstranci zářivou ozdobou karnevalového průvodu. Anarchistický atentát trhá na kusy konvence a přetvářky. Hlavní ceremoniální obětinou je Mathieu Faber (velmi dobrý Fernando Rey s hlasem Michela Piccoliho), osamělý postarší muž z prominentní vrstvy. Vyzná se ve strukturách výsostného postavení, přesto je příliš důvěřivý ke svému pudu a nechává se vléct chtíčem poznávání. Nedostupnost je v bohatství neznámým termínem a nitro je rozerváváno na kousky důstojnosti a zrady. Frustrace se mísí s posedlostí, vzteká se a prosí. Hlavním prostředkem pokušení smyslnosti, sexuality a intimně zraňujících hrátek je Conchita (nekompromisní Carole Bouquet, pomstou žhnoucí Ángela Molina, hlas Florence Giorgetti), atraktivní dívka v rozpuku čisté mladistvé krásy. Rafinovaně stimuluje, nevinně se odevzdává, zaštiťuje se důraznou cudností a slibuje velikost každému zítřku. Vysmívá se, lascivně provokuje, krutě trestá, nenávidí a užívá si svých pozemských zisků. Rozporuplnost je vnější i vnitřní a osud surrealismu si vychutnává dědičnou zvrácenost, touží a boří. K výraznějším postavám patří Incarnacion Perez (zajímavá María Asquerino), hbitá Conchitina ovdovělá matka. Stavovské postavení se ohrazuje vůči běžné práci a modlí se za své spasení. Pokrytectví se přizpůsobuje okolnostem a bezelstně slibuje pozemský ráj. A je zde také Martin (velmi příjemný André Weber), Mathieův diskrétně oddaný komorník. Spolehlivá věrnost je jeho posláním, filozofická moudra lehkou ironickou reakcí. Z dalších rolí: Mathieův bratranec a soudce Édouard (Julien Bertheau), Conchitin kytarista a Mathieův trn v oku El Morenito (David Rocha), jízlivě důvěrná tanečnice flamenca Manolita (Ellen Bahl), dobromyslná pařížská domovnice (Muni), pařížský imigrační policista (Bernard Musson), či vlakoví spolucestující na trase Sevilla - Madrid, žena s dítětem (Milena Vukotic), trpaslík a psycholog (Piéral) a pařížský soudce (Jacques Debary). Ten tajemný předmět touhy ulovil nezachytitelný niterný pocit ohně a k oslavě uspořádal žádostivý taneční rej duše a těla. Anarchie nezapomíná na své veřejné nepřátele života, surrealismus proplouvá různými stádii skutečnosti a pohrává si s pocity i impulsy, nihilismus v uměřené formě rozbíjí přetvářku a provokuje bigotně zmrzačenou morálku. Jde o úchvatný umělecký počin, dotýká se nitra, zabývá se světem, obrazy zpívají své pocity, vášeň ožívá, láska se stýká s nenávistí a cynismus plní svůj osud. Aneb laškovný Luis Buñuel! () (méně) (více)