Tajemný předmět touhy

„Máte rád sladké?“ Ani v posledním Buñuelově filmu není buržoazie mimo ohrožení. I tentokrát je člověk, mezi jehož hlavní starosti patří jídlo, sex a obava ze ztráty tváře, po zásluze vláčen z jedné situace, která ho vyvádí z konceptu, do jiné. Pan Mathieu si přitom na absolutní kontrole svého okolí zakládá. Byty, v nichž má dojít k milostné schůzce, přizpůsobuje své představě stejně, jako režisér proměňuje divadelní jeviště. Kontrola předpřipraveného představení mu dává pocit převahy, jehož ztrátu (tedy odbočení od scénáře) přísně trestá. Stejně tak musí být okamžitě eliminováno jakékoli jiné narušení pořádku nebo prostoru, za jehož pána se považuje (absurdní scény s mrtvým potkanem a mouchou v drinku). Každému objektu dle mínění hlavního hrdiny náleží pevně dané místo. Není tedy divu, že se také Conchitu snaží včlenit mezi ostatní výbavu interiéru. Je pro něj jen prostředkem k sexuálnímu uspokojení, fetišem, nikoli cítící bytosti, což si ale – jak již tomu v Buñuelových společenských satirách chodí – sama uvědomuje a dokáže s tím nakládat. Díky míře samostatnosti, kterou ženská postava vykazuje, působí Tajemný předmět touhy jako opožděná reakce na ženskou liberalizaci. Zvýšený zájem o společenské dění, dříve Buñuelem reflektované více na podprahové úrovni, prozrazuje i násilné včlenění teroristických akcí do vyprávění. Zdá se přitom, že celoživotní surrealista tuto novou formu anarchismu neprozíravě vítal jako účinnou obranu před buržoazní zatuchlostí. Stejně jako s jinými motivy filmu, i s tímto Buñuel naštěstí pracuje s nadsázkou. Ta je v Tajemném předmětu přítomna na úrovni jednotlivých scén i celkové narativní struktury (výchozí situace připomíná anekdotu ve stylu „Potkali se ve vlakovém kupé buržoa, trpaslík a počestná dáma…“). Hůř než u jeho předchozích filmů se ovšem odhaduje, kdy šlo ještě o režisérovu podvratnost a kdy prostě o nedostatek tvůrčích sil a nápadů. Například zvuková stránka je, vyjma gagu ze samého závěru, velmi odbytá (vzhledem k Buñuelově hluchotě vcelku pochopitelně), příliš mnoho scén se od sebe stylisticky výrazně neliší a splývá a příběh v jádru vlastně jen variuje Nenápadný půvab buržoazie. V něm příslušníci buržoazie nedokázali usednout ke společné večeři, tady Mathieu ne a ne spočinout s vyhlédnutou dívkou v loži. Tajemný předmět touhy je přes svou myšlenkovou bohatost hlavně odleskem lepších děl tvůrce, od něhož v té době surrealistickou štafetu již převzali jiní (Saura, Almodóvar). 70% Zajímavé komentáře: Radko, Willy Kufalt, mortak (25.11.2022)

Jedna svůdná, druhá chladná, dvě tváře jedné (?) ženy. Půlrole je nepochybně zajímavý nápad, jen mě mrzí, že ten kontrast nebyl ještě větší. Kdybych o té režisérské taškařici nevěděla, nejsem si jista, zda bych ji postřehla. Rey jako vždy noblesní, dokonce i při fackování Conchity neztrácí nic ze své grácie. Buñuelův humor se nezapře, především jeho závěrečné spojení levice s pravicí je velmi překvapivým vyústěním (ne)milostného dramatu. (13.08.2021)

Z tohto filmu som si odniesol nasledovné: Ženy môžu byť nebezpečnejšie než teroristi, prípadne muži môžu byť sprostejší ako vláda, ktorá ich toleruje. A Buñuelovi musím kvitovať ten nápad s obsadením dvoch herečiek do role jednej postavy. O mnohom tento zábavný ťah vypovedá a necháva trochu aj priestor na vlastnú interpretáciu. Bola to pridaná hodnota k spôsobu rozprávania príbehu hlavnou postavou, za pomoci flashbacku cez celý film, čo býva väčšinou zaujímavé aj samé o sebe. Ale nebolo to nič nové ani v dobe vzniku tohto filmu a Buñuel to zjavne vedel a nechcel sa uspokojiť s málom. (11.07.2014)

V posledních letech své kariréy podával Luis Buňuel pozoruhodné výkony. Natočil několik naprosto famózních snímků v řadě a Ten tajemný předmět touhy je jedním z těchto skvostů. Příběh je osobní drama o posedlosti milovanou osobou, které by obstálo třeba i coby kniha, což se asi i stalo. Každopádně pod rukama Buňuela se převedením tohoto námětu do filmové podoby stal opravdový klenot. Tento režisér je bytostný surrealista i když v jeho pzdějších filmech drží svou fantazii dost na uzdě a jeho typické vklady do filmu se vyskytují jen občas. To však rozhodně není na škodu. Jeho surrealismus a film jemně dokořeňuje o absurdní rozměr a výsledek je jednoduše fenomenální. (08.11.2010)

posledný bunuelov film je v niečom kruto a pravdivo podobný s posledným kubrickovým filmom, aj keď náturou veselší - vyslovuje sa k pravdám, ku ktorým sa autor v otázkach mužsko-ženských dopracoval (oboje filmy sú adaptáciami knižných predlôh). myslím si, že v mnohom sa u bunuela inšpiroval aj woody allen a že z tohot inšpiračného zdroja čerpá aj na staré kolená vo svojich ostatných filmoch. film môže vďaka historicky bezprecedentnej a z núdze cnosť robiacej situácie slúžiť aj ako súťaž vkusu v porovnávaní, ktorá predstaviteľka Conchity je krajšia. (16.04.2013)