Přízrak svobody

čistá a surová forma plná surrealismu, kterou jsem však nebyl schopen pojmout a užít si to. Většina komentářú vyvyšuje jeho bizardnost, kterou se snaží šokovat. Ta tam rozhodně je, ale mě to přišlo bez pointy a podobný situační humor je do dokonalosti vybroušený u Monty Pythonů. Forma je stejná, ale toto jako celek mi přišlo bez smyslu, ale asi o tom to absurdno je. Věřím, že je to klasika, ale já asi moc přemýšlím o něčem, co nejde pochopit. Takže pro mě jen 3 hvězdy a třeba časem k tomu dozraju. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 2 /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (13.01.2013)

Samotný princip filmu, jehož narativní struktura je určovaná řetězením prvků či postav, které přecházejí mezi dějstvími, a ničím jiným, je velmi osvěžující. Do značné míry tak opravdu odpovídá naší zkušenosti se sněním. Jako určitý problém ale vnímám (a to se týká v zásadě všech Buñuelových filmů, které jsem doposud viděl) obsahovou nevyrovnanost, kdy je do krátkého úseku vměstnána řada gagů a nápadů, a hned v dalším obrazu propadá divák poněkud nudě. Stejně tak mám pocit, že má-li být dílo institucionální kritikou (a do nějaké míry tomu tak je u tohohle režiséra vždy), bylo by třeba tento typ obsahu poněkud rozvést a dát do popředí. (04.08.2022)

Co dodat k veškerým tamním komentářům? Plně se shoduji, že se jedná o povedenou absurdní satiru lidské povahy, morálky a společenských zásad. Film je úsměvný, ale zároveň Vás nutí se zamyslet, co jsme vlastně za nepodařený druh. Náplň snímku jde až do neuvěřitelné absurdity, kdy jíst u stolu, kde se vykonává potřeba je neslušné, kdy hledání ztraceného dítěte je důležitější než jeho přítomnost, kdy se skupina mnichů dokáže vrhnout na karban a fotografie přírody a budov jsou odporný hnus. Milena Vukotič tady v noční košily působí jako poměrně sličná dáma, oproti jejím rolím Piny ve Fantozzim :-). Italové vyšperkovali svůj podíl ještě herci jako Monica Vitti či Adolfo Celi. Sám režisér Luis Bunuel si zde zahrál roli mnicha a byla to jeho poslední herecká role. Po stránce režisérské, to byl jeho předposlední film a obdržel za něj roku 1975 cenu Italského národního svazu filmových novinářů, Stříbrnou stuhu. (25.02.2013)

Ozaj, že málokedy sa dokážem fakt pozitívne naladiť na „frekvenciu” , španielsky drzého, perverzného a 100 % provokatívneho režiséra Luisa Buňuela, od ktorého ma nadchla jednoznačne Kráska dňa s božskou Deneuve, vôbec tento film z roku 1967, považujem za to markantne strhujúce, čo sa inak v tomto plodnom, filmovom roku - stihlo nakrútiť. I o Anjelovi skazy si myslím, viac - menej, to isté, t. j. s-t-r-a-t-a č-a-s-u ! Nevylučujem, že si niekedy od tohto režiséra pozriem niečo, čo ma zásadne ohúri ? Napríklad sa ponúka otázka, že film Skrytý pôvab buržoázie, by túto negatívnu energiu mohol prerušiť ? Neviem, kedy sa k nemu najbližšie dostanem, ale tak skoro to určite nebude ! Prízrak slobody je zložený z takých scén, ktoré zaváňajú charakteristikou práve totožnú na Buňuela, ktorý ma znechucuje, až by som zvracal. Je to odpudivý film, ktorý síce obsahuje posolstvo, ale s typickým okorenením danej situácie... Toto mi ani zďaleka nepripomínalo komédiu. Pozrel som si film, ktorý mám už od predošlých Vianoc, a keby viem, čo ma čaká, tak by som si rozmyslel jeho kúpu do vlastných rúk ! A absurdita absurdít, je tým, čo si odnášam... Skrátka blbosť, ktorá našťastie úplne neotupuje, ale zásadne sa dotyčný divák nevie dočkať okamihu, keď to celé už konečne skončí ! (05.11.2017)

Dílo Luise Buňuela rámují dva filmy. Na začátku kariéry stojí krátkometrážní experimentální Andaluský pes, kde si režisér teprve osahával terén a zkoumal možnosti žánru a filmového média. Na konci tvůrčí dráhy stojí absurdní potměšilá hříčka o iluzi zvané svoboda, složená z nesouvislých groteskních surrealistických minipovídek. V ní si Buňuel s rozkoší pohrává se společenskými konvencemi a lidskými předsudky, zesměšňuje dobré mravy a jízlivě se strefuje do svých obvyklých cílů - konzervatismu a upjatosti církve, stejně jako povýšenectví a pokrytectví buržoazních a byrokratických vrstev. Buňuel se na vzývanou svobodu dívá skepticky. My lidé jsme v zajetí svého okolí, společnosti, výchovy, emocí, pudů a především svých genů. Podobně jako Lynch i Buňuel ke stáru přestal brát ohled na vnější vlivy a točí pro vlastní potěchu o tom, co ho nejvíc zajímá. Ale zatímco pozdní Lynch je pro mě nestravitelný, Buňuel mi naservíroval tak delikatesní filmovou esenci žánru, že jsem ve světle toho musel přehodnotit pár jiných filmů. Ostatně co se filmografie španělského surrealisty týče, dosud jsem měl nejraději podstatně konvenčnější Nenápadný půvab buržoazie, Přízrak svobody se ale okamžitě katapultoval na první místo. Dovolím si nicméně doporučit, abyste svůj kontakt s Buňuelem nezačínali právě tímto kouskem. Pokud dáte přednost jeho mainstreamovějším snímkům, o to víc si vychutnáte krátké výstupy jeho dvorních herců a styl založený na sarkasmu. Přízrak svobody bych nechal až na konec, je přece jen příliš svůj, vykloubený z toho, na co jsou diváci zvyklí a co jsou ochotni akceptovat. Celkový dojem: 95 %. (16.08.2019)