Deník komorné

Nejen fetišisti a fašisti si zde přídou na své...opět bezútěšný pesimismus okořeněný cynickým černým humorem... zlo opět triumfovalo, dobro bylo zničeno, tak to bohužel ve světě chodí!!! Tento film mě ale u srdce tolik nezahřeje jako Tristana, z poselství tohoto filmu opravdu nefalšovaně mrazí i tak srdnatého pesimistu jako mě, bravo! (24.06.2008)

Já vím, zní to jako klišé, ale tak vzácně propracované a filmařsky okouzlující adaptace knižních příběhů se dnes již nevidí... Stačilo mi jméno režiséra a herečky, abych věděl, že se chci na film podívat. Vůbec jsem netušil, o čem bude vyprávět, rozjezd probíhal pomaleji, ale už od úvodních titulků mou pozornost plně zaměstnávala nádherná černobílá kamera, která krásně dotvářela atmosféru venkovského panství ve Francii 30. let. Luise Buñuela mám spojeného se surrealistickými či jinak provokativními snímky, v nichž jejímu tvůrci většinou nezůstává nic svaté. Deník komorné je jedním z filmů, v němž Buñuel dokázal, že umí perfektně natočit i klasické drama, opět se projevil Buñuelův cit pro detailní vykřeslení charakteristik a psychologie postav. Právě často podivné charaktery i drobné neshody uvnitř domku či mezi sousedy dávají tušit, že se rozjede napínavé drama, v němž pak Buñuel obratně přechází z psychologického dramatu k menší kriminálce i výrazné historicko-společenské linii. A je to vskutku až do závěrečné symbolické scény opravdová filmová pastva. Bylo mi potěšením i díky Jeanne Moreau a Michelu Piccolimu opět v jednou odlišných hereckých polohách; novým objevem pro mě je výborný představitel záporné role Georges Gergét. 90% (01.11.2020)

Film přinášející mimořádný požitek z herectví Jeanne Moreau, která je zde skutečně úchvatná. Je fascinující pozorovat, jak se její postava pohybuje v prostředí plném přetvářky, napětí, konfliktů a různě vyšinutých nadrženců a frustrátů, kteří se ji snaží nějak zmocnit (záměrně nepíši "dostat do postele", protože tomu tak zdaleka ve všech případech není). Celestina mezi všemi doslova září svým bystrým úsudkem, krásou a kurážnou povahou, ne nepodobna Janě Eyrové - nejenomže na svou stranu postupně získává všechny kolem sebe, ale nakonec z toho prostředí vychází jako morální i faktický vítěz, byť se jí její hlavní cíl splnit nepodaří, a nad její chováním se nepřestanou vznášet jisté otazníky (jako např. kolem její schopnosti slyšet, co o ní jiní říkají v její nepřítomnosti, či proč tolik stála o to, aby se s ní Joseph vyspal, ačkoli to v jejím záměru dostat ho za mříže nehrálo v podstatě roli, atd.). Spousta věcí je v tomto filmu jen decentně naznačena nebo zcela vypuštěna (např. ze zabité Kláry je ukázán jediný krátký záběr na její nohu, po níž lezou šneci), a přišlo by mi zajímavé srovnat ho s literární předlohou, kterou jsem bohužel nečetl. UPDATE 30.11.2019 - Na podruhé už mě to bavilo poněkud méně a dost mi vadilo, kolik je toho zde nevyřčeno (je otázkou, zda je to kvůli vypuštění něčeho z předlohy, nebo zda to byl prostě tvůrčí záměr, nebýt doslovný). Samotný závěr by mě potom dokázal téměř rozladit - tím, jak ponechává zločin nepotrestán. Moje náklonnost k Jeanne Moreau ovšem trvá - opět jsem jí podlehl stejně, jako většina mužů v tom filmu. (15.02.2015)

Nekompromisně chladný pohled na lokální příspěvek zkaženosti celého světa, s nevypočítatelnou a neuchopitelnou hrdinkou, kterou Buňuel úzkostlivě nenechává prozradit o sobě nic víc než pár strohých informací. Obrazové leporelo bez motivů, jen se zmatečnými důsledky a spíše nenápadnou sociální kritikou je v Buňuelově filmografii jistě zajímavým počinem předznamenávající v mnohém podobnou Tristanu, ale absentující znepokojivá atmosféra a ironie přeci jen film vzdaluje od vrcholných děl jako je Viridiana či Anděl zkázy. (08.01.2013)

Bunuel nám akoby servíroval všetky propriety pre napínavú detektívku. Honosné sídlo, tajomná atmosféra, zaujímavé postavičky, slúžka, ktorá vyvolá v dome a jeho okolí poriadny rozruch a zločin. Lenže ten zločin prichádza až po polovici filmu, nikto sa ním príliš nezaoberá a polícia prichádza až v samom závere. Postavy majú radi náboženstvo, armádu a sú vlastenci, ale sú predovšetkým nadržaní a každý z nich mohol vraždiť. To nie v zmysle, že mali k tomu príležitosť, ale že ich v takom nelichotivom svetle vykreslil režisér. Zvláštny film v Bunuelovej filmografii, ktorý miesi prvky krimi, komédie a vážnej drámy, ktorou nakoniec je. Záver bude asi pre mnohých sklamaním, rovnako, ako mohol byť sklamaním záver Hanekeho Caché. V tomto momente si ale divák naplno uvedomí, že nesledoval žiadnu kriminálku, čakajúcu na svoje rozuzlenie a môže sa napríklad spätne zamyslieť nad detailami podpätkov z úvodnej časti, ktoré dostanú svoj symbolický význam v tej záverečnej. Vykreslenie spoločnosti vo filme je tu už od iných užívateľov vykreslené dosť. (11.07.2013)