Tár

Tár je vraj čistý chlad. Súhlasím, ale nie je to na škodu. Keby bolo možné namiešať si z tohtoročných nominácií kokteil, Tár by predstavoval osviežujúce kocky ľadu. Stále lepšie ako Everything Everywhere All at Once, ktoré by robilo gýčový dáždniček, zdobiaci nápoj úplne zbytočne, lebo piť sa nedá a pohár vyzerá kvôli nemu prekombinovane. Tár je naopak taká Občianka Kaneová na spôsob Soderbergha. No Todd Field asi žiaľ zabudol na strihača. Film na mňa nepôsobil zdĺhavo, skôr monotónne. Dôležitá minulosť sa ukazuje len v náznakoch, čo bol určite zámer, v súčasnosti však dostávajú všetky postavy s výnimkou hlavnej, či už sú dôležité menej  alebo viac, rovnako veľa priestoru. Výsledok je namiesto rozprávania príbehu akýsi pokus o dokumentarizáciu fikcie. Čo znie ako kritika, je u mňa iba chýbajúci element k dokonalosti. V skutočnosti ide o príjemnú zmenu oproti opulentným životopisom hudobníkov. (11.03.2023)

Po toľkých chválach a nomináciách na prestížne ceny som sa na tento film celkovo tešil. Nielen kvôli zaujímavému námetu, ale aj na Cate Blanchett, ktorú mám v obdobných dramatických rolách skutočne rád. Bohužiaľ, Tár nesplnilo moje očakávania a na môj vkus tam bol až príliš výrazný psychologický rozmer, ktorý doslova pohltil všetko ostatné perspektívne v tomto filme. A pritom to prostredie orchestrov, ale aj súkromia svojskej dirigentky Lydie malo obrovský potenciál. Značnú časť filmu som mal pocit akoby sa to chcelo podobať atmosférou na Black Swan, no nejako to nebolo ono... Avšak vidím, že ostatných to nadchlo oveľa viac ako mňa a sú doslova unesení týmto kúskom Todda Fielda. Na mňa to žiaľ nezabralo :( Škoda. (12.01.2023)

Nechala jsem si aspoň den odstupu, než tohle napíšu, takže ten prvotní vztek - jak moc jsem se nechala napálit (že jsem uvěřila všem těm skvělým doporučením a hodnocením a chtěla to vidět jedině v kině), je už trochu slabší. Ale pořád se mnou cloumá. Takže bez servítků - scénář je tak strašlivý opruz, že jsem větší, táhlejší a drtivější nudu už dlouho nepocítila (jediné vzrušení: Lydia zakopne a všem pak říká, byla přepadena). Uz ty počáteční, nejmíň desetiminutové, titulky měly být prvotním varovným signálem a následný nekonečný a hluboce (sic!) intelektuální rozhovor s novinářem (kde se házelo slavnými jmény, ale zajímavého jsme se nedozvěděli zhola nic) byl stvrzením jistoty, že tohle dokoukat bude peklo. A bylo. A když už se chvílemi začínalo zdát, že by se snad mohla konečně rozjet nějaká slibná linka nebo motiv, přišel okamžitě útěk - nepochopitelný a nemilosrdný střih a naskočila zase další, úplně jiná, ale hlavně zbytečná scéna.  Suma sumárum: náznaky skončily nevyužity snad naprosto všechny, filmová řeč se nekonala. Ten film nebyl o despoci, ani o lásce, ani o nadvláde žen, ani o zradě, ani o rozkladu osobnosti, nebyl vůbec o ničem. Snad jen o tom, že chcete-li být dirigentka, je nutné býti více mužem než ženou a že se holt budete často stěhovat. Což tedy asi ví každý. Přesto jednu hvězdu posílám za tu krásnou hudbu a druhou Cate Blanchett za její skvostné (i když ledové) hraní. (20.03.2023)

RECENZE: #MeToo naruby. Tár s Cate Blanchett odmění diváky komplexní podívanou - Českokrumlovský deník Lydia Tár je světoznámá dirigentka, jež během své profesní dráhy dosáhla snad všeho, co si jen lze představit. Je vedoucí dirigentkou berlínských filharmoniků, s nimiž právě nacvičuje Mahlerovu Pátou symfonii, držitelkou mnoha ocenění včetně Grammy a Oscara, v soukromí žije ve spokojeném vztahu s houslistkou Sharon, se kterou navíc vychovává dceru Petru. Vyzařuje nezdolným sebevědomím, pílí i hlubokými znalostmi z dějin hudby. Napohled prosťounký, přesto uvnitř doslova drásavý herecký projev Cate Blanchett lze samo o sobě nazvat koncertem, jenž by dokázal utáhnout celý film sám, avšak nejen Blanchett, jakkoliv je Tár královstvím jejího talentu, si zaslouží uznání. Desatero filmařských řemesel od kamery přes hudbu film bez menších pochyb naplňuje. Co ale nelze opomenout, je mistrovská režie Todda Fielda (rovněž autor scénáře a producent), jež snímek posouvá od nenápadného klenotu mezinárodních festivalů k výsostné procedurální filmařině téměř "kubrickovského" charakteru. Režisér snímek exponuje sáhodlouhým, nicméně perfektně napsaným rozhovorem Tár pro americký magazín The New Yorker, záhy přestříhává na napínavou debatu se studentem - progresivistickým odpůrcem Bacha, kde naplno propuká vnitřní síla Blanchettové, jež pod jeho vedením přerůstá možná v nejsilnější výkon její kariéry; nutno dodat pohříchu neoceněný Oscarem. Jako by Field v prologu zažehl v očích slavné herečky jiskru, postupně se měnící v nesmlouvavý žár, jenž na konci vyhasne a promění se v popel. Vytknout by se jistě daly některé maličkosti, detaily, které jinak precizní stavbu narušují. Tár ale nic nevyužívá samoúčelně a režisér navíc načrtnuté motivy správně nedohrává tzv. až do mrtě a raději nechává pracovat představivost. Příjemný odér provokace z pohledu diváckých sympatií k leckdy amorálně až nepřípustně jednající hlavní hrdince pak vyvolává smělou diskusi, na níž ovšem správná odpověď neexistuje. Přestože se Tár v poslední půlhodině začne dramaticky zadrhávat, přičemž "asijský epilog" jako by vypadl už z dočista jiného světa, než s jakým jsme se měli během dvou hodin dlouhé komplexní podívané možnost seznámit, je namístě smeknout. I kdyby zlaté sošky měly vyhrávat pouze filmy splňující současné společenské normy, nic to nemění na tom, že pravá podstata filmařského řemesla ve vztahu k divácké náklonnosti tkví v něčem docela jiném. A Tár to jiné znovuobjevil. Díky za to! 80%. (30.03.2023)

Po šestnácti letech o sobě dává vědět Todd Field a návrat je to fantastický, ale rozhodně ne bezchybný a patří k těm počinům, které je nejlepší sledovat o samotě. Vyžaduje totiž dost aktivní diváckou spolupráci a toleranci, neboť úvodní třetina je na hraně snesitelnosti a tvůrce v ní opravdu zkouší trpělivost obecenstva, protože začíná závěrečnými titulky, pod nimiž zní podmanivý a uhrančivý zpěv domorodé zpěvačky a vůbec nic se neděje. Postupem času ale odkrývá intimní a v emocích silný příběh o manipulativní dirigentce, která možná není až tak geniální, svým přístupem ale ničí lidi kolem sebe, nerada přijímá jiné názory a vše činí jen ve svůj prospěch. Field dokáže zinscenovat vskutku velkolepý záběr na hrající orchestr, který ale zároveň působí dost komorně a dovede z něj dostat takové napětí, které je skoro nesnesitelné. Velmi důležitý je tu i hudební podkres, který je fascinující, velkolepý a jen dotváří velmi specifickou potemnělou a paranoidní atmosféru, která jen prohlubuje. Výsledek by ale nebyl takový bez fantastické Cate Blanchett, která evidentně používá minimum líčení a vypadá naprosto civilně a postupem času strhaně a její výkon je těžce fyzický a vyčerpá i diváky, což se tak často nevidí. A i když její kolegové jsou dobří, nemají moc prostoru se jakkoli speciálně předvést, protože film stojí jen a pouze na ní. Problémem tak je opravdu především přepálená stopáž, která může zejména v úvodu spousty diváků odradit, protože jim nenabízí moc záchytných bodů a v kombinaci s dost pomalým tempem nikterak nestrhne. Pokud ale divák vydrží a poddá se autorovu záměru, prožije jedinečný zážitek, který není úplně jednoduchý, ale emočně nesmírně působivý. 85 % (17.02.2023)