Anglický pacient

Anglický pacient je film, který dokáže snadno polapit. Ale k tomu, aby byl zcela pochopen, musí být rozhodně viděn víckrát. ∗∗∗ Možná se na první pohled tváří jako filmařsky mistrně zpracované romantické drama. Obrazy pouště, horko sálající z červeného písku, upocené tváře a všudypřítomný prach. Dvě časové linie, postupně se prolínající a spojující, které se definitivně protnou až v závěru ve chvíli, kdy každý divák tuší, jak tragické vyvrcholení se chystá. Dva postupně se rodící vztahy, Katharine a Almásy, Hanna a Kip, ten první založený na spalující, zničující touze (touze po rozptýlení v jejím případě, v jeho snad na touze po znuděné paničce), ten druhý vznikající z euforie končící druhé války. A v pozadí po celou dobu tichá hrozba, neboť víme, že stačí vteřina nepozornosti (ono varování je hned v úvodu filmu, kdy jedno z doprovodných vozidel konvoje Červeného kříže najíždí na minu) a svět opět zčerná. ∗∗∗ Zároveň si nelze nepovšimnout cílené cykličnosti. Motivy se opakují – přesto, to co se stalo jednou, se podruhé už nestane. Protože okolnosti, postavy, čas, místo... to všechno je jiné. A tak i když příčina zůstává totožná, následky se různí. V případě postav tu zároveň platí: každý svého štěstí strůjce. Jako by film divákovi na stříbrném podnose servíroval, že určitá rozhodnutí máme vždycky ve svých rukou, i když ony okolnosti nemusejí být právě příznivé. A to je jedna z nosných myšlenek. ∗∗∗ Vedle tohoto poselství umí Anglický pacient cíleně působit i na divákovy smysly. Získá si je určitě chvějivá vášeň, perfektně fungující chemie mezi dvěma hlavními protagonisty či jejich představiteli, která se staví do kontrastu vůči zcela odlišné podobě lásky mezi Hannou a Kipem, jejich postupně se zvyšující něžnou náklonností. Poměrně zajímavá je výstavba těchto romantických scén – nejprve zdánlivě vystřižené z červené knihovny pokaždé něčím překvapí a posunou se tak do jiné roviny. Třeba loučení Katharine a Almásyho v kině, gradující do klišé rozchodového dialogu, končí tupým úderem do hlavy. Jako by i divák měl být sražen zpět do reality. Nebo Hanna vznášející se v kapli na promyšleném závěsném systému se světlicí v ruce. Či Almásyho syrové doteky, doteky hranou ruky, zvláštně neohrabané. ∗∗∗ Vzniká tu často nesourodost – mezi velkolepým obrazem, který se nabízí, jako by byl vystavený v galerii, a obsahem, tedy jednáním postav, s nímž je možné se chvílemi plně ztotožnit. Tato nejednotnost, kdy film akcentuje vizualitu scény jako uměleckého díla, aby pak cele přenesl pozornost k jednání, pohnutkám a myšlenkám postav, kdy se tyto dva proudy rychle střídají, splývají a rozdělují, je opět něco nezvyklého, fascinujícího. ∗∗∗ Všechny postavy tu vystupují samy za sebe. To je poměrně důležité – je zde totiž evidentní, že každá má svůj vlastní život, svoje přání a obavy, každá postava si určité věci prožila a určité věci ji čekají. Ačkoliv zde oproti knize (na jejíž přečtení je mimochodem film také poměrně dobrým lákadlem) spíš chybí různorodé pohledy, jednu a tutéž situaci nemůžeme z pozice diváka nahlížet očima několika postav, ale jsme v roli víceméně nestranného pozorovatele, stále je více než zřejmé, že mnohá nedorozumění vznikají právě vzájemným neporozuměním a rozdílností vnímání, neochotou vcítit se do toho druhého... A jak někdy takové omyly mohou být zásadní. A naopak – schopnost vcítit se, být s někým a pro někoho, může být formou osvobozujícího vykoupení. ∗∗∗ David Caravaggio je jedinou postavou, která ve filmu nedostane tolik prostoru, kolik by bylo potřeba k jejímu pochopení. A tak je stále panem tajemným – což možná nejprve ani tak nevadí, nakonec ale tato nedokreslenost vytváří drobná škobrtnutí při konečném rozuzlení. ∗∗∗ Nedořečeností je na konci víc. Mnohé z nich ovšem neruší. Jen dávají prostor divákovi, aby i on se mohl na vyprávění podílet. I to je další vrstva, již Anglický pacient nabízí. Ostatně celou dobu si s námi tak trochu pohrává – jako Katharine s Almásym... ∗∗∗ Pro mě je Anglický pacient výjimečný. Možná ne tolik jednotlivostmi, ale právě jako celek, který lze na mnoho jednotlivostí rozložit. Můžeme odlupovat jednu slupku za druhou a třeba budeme překvapeni, jak hluboko se dostaneme. Ano, je to prostě film, který vždycky stojí za to vidět znovu. (27.01.2023) (méně) (více)