Beze mě: Šest tváří Boba Dylana

Jedno je zřejmé – pro diváky, kteří ví pouze fakt, že Bob Dylan byl nějakým zpěvákem ze šedesátých let, bude životopisný snímek hodně silnou kávou (komplikovanost i nesourodost děje běžný divák odkojený na přímočarém vyprávění při vší úctě nepobere). Řada odboček, drobných narážek, skrytých významů, nespočet odkazů, komplikovaných textů jeho písní a především množství více či méně provokativních hvězd ztvárňující zpěvákova alter ega dělají z už tak inteligentního filmu relativně náročnou záležitost, protkanou nitěmi dokumentu i fikce. A až překvapivě hodně na mě padala jistá zcizenost, protože upřímně přiznávám, že i když tu má všechno svůj význam, nejednou jsem se ztrácel. Drama s šesti výtečnými herci v hlavní roli tak utváří i sráží představu o samotném Dylanovi a jeho zásadní postavení v popkultuře. Herecky je to excelentní na několika úrovních, máme tu jedno z posledních filmových zastavení Heathe Ledgera i na tucet dalších hvězd a hvězdiček, které tak vzdávají hold mimořádnému folkovému talentu. Bezpochyby zajímavé uchopení, kterému ale něco chybí, aby si „zasloužilo“ místo v mojí filmotéce!! (27.06.2008)

Pseudodokument o životě Boba Dylana bez Boba Dylana…. Zprvu se celý film tváří jako dokument doplněný o rozhovory a fotografie, avšak postupně se změní v sled střípků ze života hlavních představitelů, jenž se navzájem proplétají bez logické návaznosti. Naprostá absence dějové linie nutí diváky být stále ve střehu, film ale nenabízí žádný klíč k dekódování zprávy, jenž se ukrývá hluboko pod povrchem této nevšední hříčky, ani konečné vyznění, které by dalo divákovi možnost pochopit celkový koncept. Kdyby se jednou měl točit snímek o tom, jak to mohlo vypadat třeba v mé hlavě přál bych si, aby výsledná podoba byla takováto, neboť velryby v Mississippi, žirafy pobíhající na venkově a mezi tím umě vimplantované důležité okamžiky lidského života jsou naprosto impozantní. 8/10 (20.11.2008)

Tak nějak jsem na tenhle film byl zvědavej už jenom z toho důvodu, že Bob Dylan měl zvláštní život a ztvárnit ho na plátně bylo takřka samozřejmostí, jenže to by se toho nesměli chytnout tvůrcí tohodle paskvilu, který dost možná originální je, ale já jsem mu vůbec nerozumněl a ani jsem nechtěl, přišlo mi to celý nesmyslný od začátku do konce. Každý herec by měl ztvárnit část hudebníkova života, přičemž se tam objeví jako Bob Dylan i Cate Blanchett. Nevím proč je to napadlo, ale narozdíl od odborníků, já jako obyčejný člověk nad takovýmhle filmem nemám pochopení. (30.07.2009)

Film I´m not there nefunguje. Je to škoda, protože Bob Dylan by si zasloužil lepší film. A nezachraňují to ani někteří slavní a někteří dobří herci. I když jsem většinou chápal poslání tohoto filmu, smysl několika scén mi vysloveně unikal. K čemu to je, že Cate Blanchett, Heath Ledger nebo Charlotte Gainsbourg hrají výborně, když jejich výkony díky zmatečnému pojetí filmu vyzní na prázdno? Asi je to záležitost jen pro ortodoxní fanoušky, kteří mají Dylanův životopis důkladně nastudován. Pro mě je jediným pozitivem to, že jsem mohl sledovat pěkné záběry za doprovodu krásné Dylanovy muziky a číst k tomu v titulcích jeho texty. Měl jsem tak příležitost ocenit jejich genialitu. A nejsilnějším záběrem pro měl bylo závěrečných autentických několik vteřin Boba Dylana hrajícího na harmoniku. (11.02.2010)

I’m Not There se snaží upozornit právě na skutečnost, že každý mediální obraz je vlastně lživý a že obraz hvězdy se může neustále proměňovat a přepisovat. Nesnaží se o odhalení pravdy, ale spíše ukazuje, co Bob Dylan pro lidi reprezentoval. Respektive šest „možných Dylanů“, z nichž každý zastupuje jiné období jeho života a tvorby, jiný pohled na to, kdo vlastně byl. Nebo vlastně nebyl? Je těžké se nechat příběhem pohltit, protože stále dochází k narušování kontinuity. S divákem je přímo manipulováno – sotva navykne na tempo a vyprávění jedné části, je nucen přesměrovat svou pozornost jinam. Je to stejné jako s konstruováním obrazu hvězdy – stále se objevují nové věci, které obraz naruší či převrátí jeho význam. Stále a znovu se objevují prvky, které si přímo odporují. Ve filmu je to stejné i s využitím Dylanových písní. Postavy prohodí určité slovo, a to se vzápětí objeví v textu písně. Někdy je naopak řečený přímo název známé skladby (např. Just Like a Woman), ale zcela proti diváckému očekávání začne hrát píseň úplně jiná. Divák se nesmí spoléhat na to co vidí a co si vytváří ve své hlavě. (08.09.2010)