Kaidan
Kwaidan
Kwaidan
Obsahy(1)
Dvoudílný japonský barevný širokoúhlý film Kwaidan režiséra M. Kobajašiho obsahuje čtyři strašidelné povídky. První dvě povídky Černé vlasy a Sněhový královna jsou uváděny pod názvem "Kwaidan Černé vlasy", druhá dvojice Muž bez uší a Šálek pod názvem "Kwaidan Muž bez uší".
Kwaidan patří - podobně jako Rašomon - k těm nemnoha filmům japonské produkce, které přibližují západní mentalitě vzdálený duševní svět, aniž ho zkreslují a přílišně zjednodušují. U Rašomonu je to dáno evropskou orientací autora literární předlohy Akuragawwy a samozřejmě i Kurosawovým tlumočením. V případě Kwaidanu postavil podobný most mezi námi a starobylým světem japonských bájí anglický spisovatel Lafcadio Hearn (1850-1904). Byl řeckého původu a po rušném životě zakotvil v Japonsku, přišel tam v roce 1891 jako dopisovatel amerického časopisu Harper´s Magazine. Sžil se s novým prostředím, stal se profesorem anglické literatury na tokijské universitě a přijal japonské jméno Jakumo Koizumi. Z hlubokého proniknutí do japonské civilizace vznikl velký počet povídek, románů i esejí, jejichž seroózností vzdálenou jakékoliv laciné exotičnosti se Lafcadio Hearn brzo proslevil v Evropě i Americe (již v roce 1911 vydalo Ottovo nakladatelství český výbor z jeho díla pod názvem Průhledy v neznámý Japan).
Masaki Kobajaši dotváří literární předlohu s citem a kázní, doplňuje ji o velmi zajímavou kompozici barev, jeho filmová řeč se vyznačuje zdrženlivostí. Režisér pracuje s nenápadnými efekty a jejich pomocí dává v souladu s Hearnovu spisovatelskou metodou tím působivěji vyniknout fantasknosti, v každé epizodě jinak laděné hrůzostrašnosti a prolínání reality se světem nadskutečna. Kwaidan je příkladem vynikající stylové jednoty jak v barevné kompozici, tak i ve střihové skladbě a v hereckých projevech.S nenásilnou jednotící myšlenkou obdobou orfeovského motivu a zlými následky násilného narušování světa zemřelých se dobře slučuje to hlavní, co pro západního diváka Kwaidan přináší, totiž zasvěcené, kultivované uvedení do staré a vzdálené kultury, jako se dochovala v lidových bájích.
(Filmový přehled)
Recenze (50)
Oscar 1 nominace: Cizojazyčný film . . . . . . . Zlatá Palma - výběr ()
Černé vlasy a Sněhová královna jako by z asijské verze původních Andersenových pohádek vypadly. Škoda, že obě působí pouze jako podařené prology k mnohem rozsáhlejším (a zajímavějším) látkám, protože když už se to dostane do té nejzajímavější fáze, tak to končí. To třetí kaidan Muž bez uší má přesně opačný problém, i přes ne až takovou zajímavost je roztažen na nejdelší stopáž. Slušelo by tomu spíše kratší a údernější podání. A tak vlastně pouze Šálek aka předchůdce všech těch japan shocků funguje jak má. Přesto žádný z kaidanů není špatný, ale žádný není ani vyloženě skvostný. Mnohé však zachraňuje "skřípavý" ruchový podkres a krásná interiérová "à la studio Hammer" výprava. PS: Já už si tu Hearnovu sbírku kaidanů budu muset pořídit, škoda že je v antikvariátech nesehnatelná. ()
Třetí povídka - zrovna ta nejdelší, to je smůla - je nejhorší ( Ahoj Kordusi). Když to řeknu na plnou hubu a použiju zakázané slovo filmové teorie - je nudná. A to tak že hodně. Vizuálně i ne/dějově. A divadelní stylizace není úplně můj šálek čaje. 70%. ()
První povídka - Černé vlasy - je slušná, příjemné horrorové mrazení potěší. Druhá - Sněhová královna - je rovněž výborná, ale bohužel mne při sledování přepadl mikrospánek. Třetí - Muž bez uší - je GENIÁLNÍ!!! Krásný duchařský příběh s úžasnou vizualizací, špatně se mi odtrhávaly oči od plátna. A příběh čtvrtý - Šálek - je bohužel po předchozích věcech asi nejhorší. Přece jen příběh o vypité duši odehrávající se asi ve třech prostorách a navíc bez nastínění jakékoliv pozadí byl po úžasné dechberoucí trojce hodne slaby. ()
Erbenovsky tvrdé povídky o lidském hříchu a nepřirozeně tvrdém trestu. Natočené vytříbeně, přitom poutavě. Echt japonsky, přitom plně srozumitelně i pro nás Evropany. Nemá smysl hodnotit povídky odděleně, kvalita je velmi konzistentní. ()
Kaidan boduje zejména co se týče obrazové stránky. Pro lidové báchorky je podobný převod na plátno ideální. Posiluje mýtickou a pohádkovou atmosféru, přičemž nijak nesnižuje hororovou efektivnost samotného příběhu. Atmosféra je zde, jak je v japonsku zvykem, velmi pomalá a spoléhá se spíše na pozvolnost než laciné šokování. Jednotlivé příběhy vycházejí z tradičních povídaček zaznamenaných na přelomu 19. a 20. století. Pro dnešního diváka budou zajímavé zejména z hlediska přiblížení východní kultury, jakožto hororové povídky totiž nejsou příliš působivé. Díky svému stáří a tradičnosti se totiž ukazují jako předvídatelné, čemuž příliš nenapomáhá jejich délka. Můžete se kochat podařenou vizualizací, nechat se pomaličku unášet a postupné vyprávění si užijete, případně na tento přístup zapomenout, spěchat a snímek protrpíte. ()
Nemám slov! Nejenom, že v Kaidanu Kobajaši podle mého dosáhl svého vrcholu prostorové kompozice obrazu, kterou fantasticky dotvářejí i zvuky, ale díky expresivní kulisové, hlasové a herecké stylizaci dosahuje účinek těchto strašidelných povídek netušených uměleckých výšin. Každý pohyb, odstín, věta, hra stínů, zvuk, vše je naprosto vyvážené. Hudba je omezena na naprosté minimum, lze říci, že hudbou může být jediné zadrnčení struny biwa. A to nemluvím o tom, jak mistrovsky je zvládnuto samotné vyprávění (ovšem po japonsku - tedy se vypráví pomalu). Přitom film nepůsobí nijak akademicky, naopak, jakoby z něj dýchal duch lidových historek zasutých v generacích samurajů, mnichů, vesničanů.... Skutečně nevšední zážitek, filmový crème de la crème, který toužím vidět v kině! ()
U třetí povídky jednoznačně platí, že ani těch několik uhrančivě krásných obrazů nespasí že to je místy tak ukrutně zdlouhavé, že i Bella Tarr je najednou jak Michael Bay - ale snad je na tom kratší verze filmu lépe (viděl jsem 3+ hodinovou). Ostatní kratší části jsou na tom ovšem výrazně lépe, a uchovávají si velmi zajímavou atmosféru i přes velmi divadelní podání. 8/10 ()
Adaptace čtyř klasických příběhů o setkávání světa pozemského se záhrobním, jež spojuje jistota osudu, který potrestá každý prohřešek a každá akce se zákonitě dočká reakce. Více než slovy je děj vyprávěn obrazem, zvuky a tóny biwy, kteréžto jsou zhmotněním určitých pocitů a nálad, často připomínají oživlé obrazy, jimiž se kochám v galerii... Střídání a prolínání dobových kreseb s hranými částmi, překrásné divadelní kulisy, úžasné kombinace barev, nevídaná kouzla se stíny a filtry a obrovský důraz na detail, kdy každá drobnost je částí obrovské mozaiky, jejíž kouzlo je omračující. Z hlediska smyslových vjemů jistojistě jeden z nejúžasnějších hraných filmů, jaké jsem dosud viděl. ()
Kobayashiho povídkový Kaidan je vizuální skvost, který bohužel občas zapomíná na důležitost příběhu. Prvním dvěma povídkám chybí k dokonalosti jen krůček. Obzvlášť u druhé se nelze zbavit pocitu, že sledujete sled dokonalých obrazů. Třetí by ovšem neuškodilo mírné zkrácení a čtvrté rovnou vynechání... ()
Nic moc teda, čekal jsem daleko více. První povídka je celkem dobrá ale nějak jsem nezacítil ani ždibet atmosféry která byla tolik slibována. Druhá povídka mě vůbec nebrala a nudil jsem se strašně. A třetí povídka byla ale nejlepší a z té paní šel strach:-) A 4 povídka mě nějak nezaujala ani nepohoršila. Tenhle téměř 3 hodinovej horor považuju za průměr. Ale šlo to ale čekal jsem více. ()
Ak by som chcel na nejakom príklade ilustrovať, aké ťažké je prehrýzť sa niektorým filmom k záverečným titulkom, poslúžil by mi Kwaidan. Paradoxom je, že Kobajašiho, aj za výkon v tomto filme, považujem za vynikajúceho režiséra a napriek tomu mi minúty filmu ubiehali pomaly. Film je poviedkový a zaradený medzi horory. Poviedkové filmy spravidla neudržia porovnateľnú kvalitu jednotlivých poviedok a horory neobľubujem. Na druhej strane som mal dojem, že ide skôr o balady nie nepodobné Erbenovej Kytici (trochu ma mrzí, že som na to neprišiel ako prvý). Nedá sa povedať, že ma Kwaidan sklamal, ale pravdou tiež je, že som bol rád, keď skončil. ()
V našej distribúcii mal film premiéru v roku 1967 a štyri poviedky boli rozdelené do dvoch filmov: Kwaidan: Čierne vlasy a Kwaidan: Muž bez uší. Všetky poviedky mali spoločného menovateľa - sú historické a venujú sa ducharine. Práve otázka duchov je v japonskej kultúre silne zakorenená a v týchto príbehoch sú trochu zromantizované. Nejde o klasický horor, aj keď snímok aj po technickej stránke využíva žánrové charakteristické vlastnosti. Najpútavejšia je minimalistická hudba a zvuk a efektná práca s farbami. ()
Kwaidan je klasikou japonského hororu, ktorá dnešného, Ringom, Grudgeom a podobnými bubárňami vytrénovaného a presýteného diváka síce ťažko vystraší, no ponúka zmyselný filmový zážitok. Patrí medzi najpozoruhodnejšie žánrové záležitosti obdobia 60. rokov a významovo ho možno pokojne zaradiť vedľa diel dobových mágov, akými boli Roger Corman či Mario Bava. O jeho kvalitách svedčí aj nominácia na Oscara v kategórii najlepšia cudzojazyčná snímka (zvíťazil náš Obchod na korze) a zisk zvláštnej ceny poroty na medzinárodnom filmovom festivale v Cannes. ()
Tohle bylo jako dokonalé spylnutí duší. Z pohledu diváka zvyklého na dnešní tempo a formu by se samozřejmě pár věcí vytknout dalo, ale nakonec i ta vražedná stopáž (naštěstí jsem si to dávkoval jednotlive po povídkách, jako vcelku by se to i dalo, ale myslím si, že bych ochudil sám sebe o ten dokonalý prožitek pořádně se ponořit do každé povídky a vychutnat si ji samostatně a s plnou pozorností), ultrapomalé tempo (ale japonské filmy té doby prostě takové jsou, a i když by se povídka o bezuchém muži dneska smrskla na nějakých max. 20 minut, z té její zdejší hodiny jsem se nenudil ani vteřinu, naopak, každou jsem se, opojen, snažil prožít co nejvíce - protože je nejlepší) a jednoduchá prostota příběhů (ano, nakonec se zase ukáže, že ty dobré věci jsou často prosté a jednoduché, že není potřeba nějaké zvratověpointové onanie, že i jednoduchost dokáže vyděsit a mrazit) se nakonec stejně jen přičtou k dobru celého filmu. Kwaida je prostě lahoda, úžasná výprava, dechberoucí vizuální stránka, zajímavé příběhy, úžasné zpracování a naprosto, opravdu naprosto skvělý hudební/zvukový doprovod, z něhož se mi ježily chlupy po celém těle). Lahůdka. Lahůdka. Kdyby po mě někdo chtěl, abych mu jmenoval dokonalý film, a nesměl bych říct Nekonečný příběh, zřejmě bych neváhal a řekl Kaidan. Protože on dokonalý je. Věřím, že asi ne pro každého, ale pro mne jo. ()
Normální pracující/studující člověk by šel po noční spát, nebo se učil ale já ne. Já jsem se musel dívat na Kaidan. Proč to píšu, přišel jsem z práce docela utahaný a počítal s tím, že u Kaidanu usnu. Ne že by to byl film na spaní, na pomyslném must see seznamu ho mám už dlouho, jen jsem chtěl takovou... ochutnávku. A když už jsem se dostal k jídlu, tak je to podobné, člověk chce jen něco zkusit, jenže je to tak dobré, že zkouší tak dlouho až to celé sežere. A když se vrátím k filmu, na úplně stejném principu funguje Kaidan. U toho prostě usnout nejde. A i když jsem unavený ještě víc než před nějakými třemi hodinami když jsem přišel z práce, pořád se v myšlenkách vracím k jednotlivým scénám. První povídka, jež nese název Černé vlasy je imo nejpřijatelnější pro široké publikum. I tak už v ní ale začíná to, co je velkou devízou Kaidanu, HRA SE ZVUKY. De facto jsem měl podobné pocity jako při sledování Ameru. Tam sice zvuk a hudba nesloužili k vyprávění příběhu, ale je to podobný efekt. No, podobný... Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně ani nevím proč se mi Amer vybavil. Vždyť tady je ozvučení spíše minimalistické, ale o to více působivé, atmosférické, jednoduše, nechci se opakovat, ale vypráví příběh. Opravdu, audio i visuál k sobě dokonale ladí a kompletují to všechno v geniální, nebál bych se říci mistrovské dílo. Ale to předbíhám, řeč je o Černých vlasech. Jak jsem se zmínil, jsou pro široké publikum nejsnesitelnější. Proč? Protože je to víc film, než divadlo. Což následující dvě povídky bezesporu jsou. Navíc je tam takový nějaký hororový konec v modernějším stylu (i když ty zvuky u toho jsou prostě geniální!). Druhá povídka, Zimní královna (žena) je už čistě komorním divadelním představením. Zasněžené kulisy jsou úžasné. Ozvučení jde opět ruku v ruce s vizuálem a dotváří krásně mrazivou atmosféru, jež je patrná především na úplném začátku (tady by se měli učit všichni ti lidé, co zaplavují dvd japonskýma černovalsýma duchařinama. Jen tak mě něco nevystraší, resp. u filmu jsem se nebál snad ani jako dítě (pokud nepočítám Třetího prince a jemu podobné zvrhlé filmy), ale tady jsem byl tak napnutý, že jsem se dvakrát opravdu leknul a to takové blbosti jako otervření dveří. Budu se opakovat, ale když ale když máte před sebou takové audiovizuální orgie, stačí pak k leknutí i prdnutí mouchy. Dokonalost. Přichází druhá část filmu, další dvě povídky. Muž bez uší. To je název třetí povídky a ta je (četl jsem to v nějakém komentáři) opravdu geniální. Teprve tedy se napkno rozvine to hlavní a sice, regulérní divadelní představení před kamerou. Ale představení tak epické, tak nádherně barevné, do detailu zpraované, že se nelze dívat jinak než se zatajeným dechem. Koukám že lidé většinou říkají, že je tato povídka nudná. Není. Nechci si honit triko nad tím, co jsem viděl, ale pro fandy klasické japonské kinematografie to prostě je lahůdka z nejlahůdkovatějších. Kdo má nakoukaného minimálně půl Kurosawy, tomu přece musí být jasné, že tyhle filmy plynou pomalu. A vůbec, mně to vůbec pomalé (a nudné už vůbec ne) nepřišlo. Už je ta naprosto fascinující epická "bitva" na začátku za doprovodu zpěvů a tónů biwy byla naprosto odzbrojující. Třetí povídka je asi nejlepší. Vizuálně dokonalá. Po jejím skončení jsem si jen povzdechl, že už skončila. No a na řadu přichází čtvrtá z japonských báchorek, Šálek. Ta treochu vybočuje z předchozí koncepce. Je totiž od ostatních docela odlišná a vlastně nevím co víc k ní napsat. Zvukový podkres opět geniální. Celkově je Kaidan opravdovým majstrštykem a ukázkou toho, že padesátá a šedesátá léta znamenala pro japonský film naprostý vrchol co se týče všeho a možná taky proto Holywood ukradl tolik nápadů z těchto klasických japonských filmů. Proč? No protože jsou geniální! Doproučuji těm, kteří viděli aspoň toho Rašomóna zmíněného v obsahu a shledávají ho geniálním. Tak a tím jsem si vyčerpal slůvko geniální na příští dva roky. () (méně) (více)
Kwaidan je poviedkový film. 4 príbehy sa dotýkajú obľúbeného japonského fenoménu - duchov. Tí sa stali tradičnou súčasťou japonských hororov a v súčastnosti s obľubou bombardujú aj americké kiná - aspoň teda tomu tak bolo pred troma rokmi. Kobayashi sa inšpiroval tradičným japonským divadlom, a zároveň využil niekoľko prostriedkov filmovej reči. Umne skĺbil divadlo a film, ktorý vychádzal z literárnej predlohy. Film sa môže pochváliť pomalým tempom, nájazdmi kamery na hlavné postavy, natáčaním v exteriérov a pred kulisami, a experimentovanie s hudbou a tichom. Rozhodne sa filmu nedá uprieť filmárska inovácia. Prvá poviedka Čierne vlasy rozpráva príbeh o samurajovi a stratenej láske. Okrem posledného vyvrcholenia, sa jedná skôr o romantický príbeh, kde niečo tajomné len tušíme. Snežná kráľovná je rozprávkovou a zároveň romantickou výpoveďou bez šťastného konca. Podľa mňa sa zároveň jedná o najlepšie zvládnutú poviedku zo všetkých. Muž bez uší si krásne pohráva s Japonskými tradíciami a kultúrou. Umne prepája veci minulé a súčasné a prezentuje nám až lyricko- baladický príbeh o duchoch a mníchoch a príbehu, ktorý dokáže zahrať a prerozprávať len slepý mních. Najdlhšia ale zároveň najpestrejšia z poviedok. Čajová miska je najkratším a zároveň asi naj nevýraznejším príbehom - odohrávajúcom sa v typickom prostredí obrovských palácov. Film síce umne prepája fikciu a skutočnosť a necháva otvorený koniec bez vysvetlenia a tým pomyselnú bodku za celým filmom, ale chýba mu čaro predchádzajúcich príbehov. Jedná sa o komplexnú výpoveď podžárnu hororu s prívlastkom duchársky, ktorý aj dnes nestráca nič zo svojej sily, hlavne vďaka perfektne vytvorenej atmosfére. ()
Kvalitatívne nevyrovnané príbehy ( dá sa povedať, že príbeh od príbehu strácajú na zaujímavosti ), tvoria ako celok obstojnú a vizuálne vybrúsenú ducharinu. Keby boli všetky tie story také hutné ako prvé dva, šlo by o excelentnú vecičku. ()
Mazec.. Art-film level 6000.. Esteticky vytříbené, řemeslně vymazlené, příběhově poutavé.. Nejvíce mě chytly asi první dva příběhy, kdy první(“Černé vlasy“) je ke konci správně creepy horrorový a druhý (“Sněhová žena“) má krásně surrealistickou atmosféru.“Bezuchý Hoichi“ je sice nepopiratelně brillantní, ale v dané řadě příběhů přecejen kapku zdlouhavý. Finální“V šálku čaje“ je zase naopak příliš krátký a nebýt hezké koncovky, nezaujal by mě skoro vůbec. Každopádně- i když mi některé věci nesedly, nic míň než plnou palbu z toho nevytřískám. ()
Čo sa teda konkrétne týkalo tohto Kwaidanu (Príbehu o duchov, pozn. recenzenta), tak sa predovšetkým snáď jednalo i pomerne dosť rozsiahly, poviedkový snímok, rozdelený na štyri (ne)rovné diely, ktoré sa následne teraz aj pokúsim čo najdôkladnejšie rozobrať do najmenších detailov, ak to tak mám vonkoncom nazvať, skrátka, postupne vám predstavím to, čo si máte pod týmto dlhým filmom zhruba predstaviť: Na úvod by som najprv podotkol, že týmito, jednotlivými poviedkami, sa nimi doslova šírila - tiesnivá, paranormálna a spirituálna atmosféra so samými hororovými prvkami, a tak som si naozaj užil svoje počas trvania tejto alternatívnej verzie o celkových 184 minútach, ktoré dali dokonca zabrať i takému ostrieľanému divákovi, za ktorého sa mimochodom považujem, asi toľko na začiatok. • Čierne vlasy je názov 1. poviedky. V nej som (s)pozoroval i kľúčovú inšpiráciu u Mizogučiho, legendárneho, filmového diela s titulom Ugecu Monogatari, toho som si všimol hneď v zlomovom momente, akonáhle sa blížila záverečná, hlavná myšlienka. Najskôr som sledoval príbeh istého samuraja, ktorý sa priženil do významnejšej rodiny, pričom svoju prvú zákonitú manželku, medzitým ponechal napospas osudu, ale neskoršie sa znovu vrátil domov za tou prvou, no už to proste nebolo to, čo predtým. Výsledná známka: ***** • 2). Snehová žena, dýchala takým, surrealistickým nádychom, sprvoti priamo pojednávajúca o dvoch drevorubačoch, zasiahnutých, naprosto nevídanou, snehovou kalamitou, odohrávajúcou sa v maximálne nehostinnom prostredí, kde starší Mosaku a mladší Minokiči, zrovna natrafili na 『japonskú Perinbabu』 , keď práve jeden z nich si odnesie počas tejto, obzvlášť studenej noci - zážitok asi na celý život, čo o dekádu neskôr opäť pripomenie i svojej súčasnej žene Juki. Výsledná známka: **** • 3). Bezuchý Hoiči, bol nielenže celkovo najdlhším spracovaním, ale zároveň by som taktiež povedal, že aj tým vôbec najzaujímavejším - na javiskový spôsob. Tentoraz som sa venoval jednému, neustále recitujúcemu mníchovi s obdivuhodným zmyslom pre hudbu, najmä čo sa teda týkalo jeho hraniu na biwe (brnkacieho nástroja), ktorý je priekopníkom v prednášaní znamenitých príbehov na notu - trebárs o primárne pohnevaných samurajských rodoch, o čom som sa mohol sám presvedčiť. Nielen o tomto to je, ale v podstate o tom sa to stále krúti, a to s ďalším, pridaným rozmerom - extra naviac. Najlepšie spracovanie! Výsledná známka: ***** • A na záver tu mám i 4). v podobe V šálke čaju, z ktorej sa napiť, by som si zrejme asi netrúfol. Nazval by som ju, ako Sequelom predchádzajúcej trojky, s ktorou mala veľa spoločných čŕt. A hlavná postava sa toho akosi ani nezľakla, a tak aspoň mohol tým pádom prísť i Šikiba Heinai, vďaka ktorému bolo dianie oveľa viac hĺbavejším, než v opačnom prípade. No, či si to bude môcť povedať i tento aktér na konci, je sakramentsky otázne. Výsledná známka: **** • Z*H*O*D*N*O*T*E*N*I*E: Japonský režisér, Masaki Kobajaši, nakrútil s množstvom zvučných, japonských, hereckých mien, vskutku astronomický projekt, nad ktorým určite nezlomím palicu! I keď by som mal určité výhrady, netýkajúce sa ale - famóznej kompozície obrazu, ďalej chirurgicky presnej strihovej skladby, či zvukových ruchov & hudby & tohto obsadenia. Ako som bol sprvoti extrémne natešený, tak som sa postupne cítil, ako na nejakej, atypickej hojdačke (po scenáristickej stránke), že raz som bol hore, inokedy zas dole, alebo zasa sa mi možno miestami zakrútila hlava. V žiadnom prípade ale neľutujem pozretie takéhoto 「majstrovského diela」 , ktoré by malo byť povinnou výbavou pre každého obdivovateľa japonskej kinematografie, kde sa už jednoznačne teraz zaraďujem. Výsledná známka: Mimoriadne silné **** () (méně) (více)