Sedmikrásky

Z hlediska formálního je to film neskutečně zajímavý, kde je možné vidět, jak se dá hrát s obrazem, barvami, spojením obrazu a zvuku, ale z hlediska obsahového je to už někde trochu jinde. Ty dvě holky jsou neskutečně protivné, a myslím, že záměrně, že je strašně těžké si tenhle film užít. I to je asi vizitka zajímavého filmu, ale ten mi v tomhle provedení tak nesedl. (18.12.2014)

Sedmikrásky Věry Chytilové se řadí mezi nejen nejvýznamnější díla stále opěvované československé nové vlny, ale zároveň mezi nejprobíranější tuzemské snímky mezi filmovými historiky. V několika nedávných anketách si dokonce vysloužil umístnění mezi nejlepšími filmy natočenými režisérkami. Chytilová, která před tímto opusem z roku 1966 natočila několik důsledně realistických dramat (O něčem jiném, Pytel blech a Strop), zde skloubila emancipační angažovanost s vyjadřovacími prostředky výsostně filmové avantgardy. Více zde. (03.12.2022)

"Nikdo nic nechápe." "Nikdo nás nechápe." Marie a Marie vravia pravdu, ani ja im vlastne nerozumiem a nechápem ich. Hlavne nechápem režisérskemu zámeru Věry Chytilové z pohľadu na film ako celok. Jednotlivé zložky sú zaujímavo usporiadané, nápadité a majú tendenciu baviť a zaujať umeleckým aspektom. Jedným z hlavných princípov, ktorými sa Chytilová v príbehu o dvoch skazených, skazených, veľmi skazených dievčatách (vílach?) dovedeného ad absurdum drží, je funkčná estetika škaredého. Kontrast medzi tým, čo vidíme a barokovým gýčom, s akým sú pojatí anjelici Marie a Marie, barokovou hudbou pražského orchestra a barokovým prostredím sály zo slávnej scény v závere filmu je až zarážajúci. Problém je, že film mal svoj význam v kontexte doby, ktorú Chytilová divákovi nepribližuje; s dekadenciou sa vyhýba rámcovaniu a jediný motív filmu, relatívne vzatý za slovo ako politický, je provokatívna rebélia a zhýralosť. Hra s vizualizáciou (teda kamerou, farebnosťou, nasvietením či filtrami), hudbou, zvukmi a rytmikou vo filme je patrná a bije do očí. Žiaľ až natoľko, že miesto obdivovania nadčasovosti a technicko-umeleckého skoku dopredu, popri ktorom všetko ostatné pôsobí zastaralo, je táto fraška o morálke s prvkami nemej grotesky a surrealistických filmov Luisa Buñuela alebo Maye Derenovej skôr materiálom potenciálne vhodným pre privodenie epileptického záchvatu. Účinok pre mňa preto, nech je tento počin akokoľvek ojedinelý a významný, ústi do prázdnoty a upustenia od pokusov o interpretáciu. Strácajú totiž pre mňa zmysel. Upustiť od zbytočného experimentovania, mohla z toho byť príjemne necudná a zvrhlá letná komédia. Chytilová vedela aj lepšie. 65% (23.05.2014)

Spojení Věra Chytilová+ Ester Krumbachová funguje bezchybně. Výpověď o společnosti tak dokonalá, že soudruzi uváděli tenhle film jako příklad absolutního úpadku filmového umění. Skončil na úplném dně normalizačního trezoru. Že je všechno zkažené se do budování socialistické společnosti nehodilo. Dadaistické vložky ala Tristan Tzara ( a nůžky střihají a střihají) lze totiž vykládat různě. Směřování k absolutnímu nihilismu a zkáze soudruzi prostě nevydýchali. I když se pokusím vše zničit, ještě to neznamená, že automaticky vstane Fénix z popela. A opravdu, nevstal... (01.04.2011)

No...Věra jednoduše strčila do kapsy všechny své spolužáky z FAMU. Jediným konkurentem, na poli originálního absurdna, pro mě zůstává Evald Schorm, se svou povídkou Dům radosti. Chytilová vidí (nejen) novou vlnu po svém. Přidala do toho barvu (občas), halucinogenní výjevy (jízda vlaku) a dvě naprosto nádherné a osobité bytosti, žijící zdánlivě v jiné realitě. Ztělesňují veškerou lidskou rozmařilost, sobeckost a podobné nádherné vlastnosti, které vidí kolem sebe. Když oni, tak proč ne my?? Povrchní nádhera přinášející zkázu všude tam, kde se objeví. I krásná sedmikráska může ničit. Kdo se pohoršuje nad rozšlapaným jídlem více než nad vybombardovaným městem...ale ona Vám to paní režisérka řekne sama. Tohle je filmový underground se vším všudy, dokonce i s civilizační myšlenkou!"My se, prosím, topíme...!" Volá dříve rozmazlené a zhýčkané, nyní zoufalé lidstvo...! (12.05.2012)