Apokalypsa

Pimprlové divadlo bez ladu a skladu a tvůrčí onanie Richarda Kellyho, který až příliš uvěřil své tolik vzývané genialitě. Mohl bych zde psát o jeho křečovité snaze o politickou agitku a myšlenkový přesah, o zdejším pochybném srovnávání s Lynchem, ale nakonec budu parafrázovat úryvek ze čtyři roky staré recenze Jiřího Peňáse k filmu Vaterland, který mi mluví z duše a dokonale se hodí i ke Kellyho dílku: „........Všemu vládne vágnost, nedotaženost, přibližnost, a asi to nejhorší, co se uměleckému dílu může stát: že v něm vlastně o nic nejde, protože v něm může jít o cokoli. Před ´Southland Tales´ lze také snobsky či bezradně sednout na záď a skládat holdy jeho originalitě (svévole bývá většinou originální) a tajemné atmosféře ( když něco postrádá hlavu a patu, je to ohromná zásobárna tajemností). Především je ale pro mne Kellyho film dokladem velké autorské sebestřednosti, toho, čemu kritik Andrej Stankovič říkal "geniálničení". Neomylný tvůrce hrne do díla, co se mu v hlavě zrodí, nechť divák žasne. Nedává to smysl? Pak je to určitě podobenství. Nudí to? Určitě v tom bude nějaké poselství. Mouchy? Tak to bude asi ten surrealismus!“ :o)........PS: Na ´Donnie Darko´ se přesto pořád těším. (29.03.2008)

Na chápání, správné vnímání a smysluplné interpretování tohohle prapodivného díla moje mozkové závity vážně nestačí (a asi ani nikdy stačit nebudou). Richard Kelly se po úspěchu Donnieho Darka zřejmě zcela zamiloval sám do sebe a myslel si, že mu nyní projde už úplně všechno. V mém případě se tedy šeredně spletl. 40 % (17.01.2010)

Málokedy sa mi stáva, že som po skončení filmu na pochybách ale v tomto prípade to platí stopercentne. Southland Tales je predovšetkým filmový experiment disponujúci slušnou atmosférou (svoju úlohu zohráva aj podfarbenie nádhernou, až hypnotickou Mobyho hudbou) a s castingom plnom tvárí, ktorých by ste v áčkových projektoch často hľadali márne. Ide však o áčkové umenie alebo ide o len rádobyintelektuálnu brečku v áčkovom spracovaní? Ťažko povedať, kde je ukrytá pravda či hlbší zmysel naozaj absentuje alebo je len tak dômyselne ukrytý. Pre niektorých geniálne dielo, pre niektorých totálna fraška a pre mňa hlavne nepochopená, hoc niekedy pôsobivá záležitosť. Ale vidieť znova to skutočne nemusím. (20.03.2008)

Když v roce 1941 infiltroval filmové dění Občan Kane, málokdo, respektive nikdo, netušil, že se přepisují dějiny. Obdobná situace nastává teď, kdy se objevila anti-žánrová pozérská satira Southland Tales, a je tedy na mně, abych ji označil za nový Brazil. Že je třeba odstupu, vnímavosti a otevřenosti, naznačuje casting. Kdosi vytáhl z vod béčkový romantiky (Gellar), béčkový komedie (S. W. Scott) a béčkovýho akčňáku (The Rock) tři herce a přidal k nim ještě pochybnější trio Labmert / Timberlake / Smith, a tohle všechno umístil do děje, kde není chytrý každý třetí záběr, ale každý první a význam má i střih je spojující. Richard Kelly jistě miluje rozmanitost, neboť film je poskládán z více stylů: nechybí tu tradiční vypravování z pohledu 1. a 3. osoby či deníková forma, ale najdeme tu i cestopis, odbornou přednášku, lékařskou diagnózu, mýtus a báje, duchovní řečnění a zpovědi ve verších. Očividně definoval nový žánr. To je komplikováno ještě tím, že se film opírá o politiku a o náboženství, a psychologii a sociologii nechává víceméně stranou (ve většině filmech je tomu obráceně). (20.03.2008)

Natočit Southland Tales japonci, tak z něj může být ultimátní kultovka pro několik generací dopředu. Jenže ho točil Kelly a ten sice může mít hromady nápadů, ale splácat z nich film který bude ultimátně divný takovým způsobem že si v něm každý najde to svoje se mu tentokrát nepodařilo. U Donnie Darka to vyšlo, jenže to má taky mnohem menší záběr a drží se v intencích jediného "žánru". Zato v Southland Tales je úplně všechno, snad všechny motivy které se kdy v kinematografii objevily, všechny zákadní žánry které si dokážete představit. A přitom je základní dějová struktura vcelku jednoznačná a myšlenkově mělká. Nicméně, i přesto že filosofických hloubek se tentokrát bez změněného stavu vědomí nedohrabete a při snaze o najití smyslu ve všem co uvidíte vám nejspíš v hlavě vybuchne termonukleární bomba, je to vlastně i při klasickém čtení filmu docela zábavné - díky béčkovým prerekvizitám se to nikomu nesnaží vnutit jako vážný film a sjetý Rock, šílení evil vědátoři i neomarxistické maminy zkrátka dokáží zabavit. 7/10 (19.11.2008)