Kvarteto

Žánr vztahové terapie s hlavní spásou snímku Jaroslavem Pleslem tvářící se hlubokomyslně a vyjadřující jen obecné pravdy, vyjádřené plakátovým sloganem filmu „co je láska, štěstí, touha?“ Nakažlivá klubová hudba je super. A také výprava Jana Vlčka, která z olomouckých zákoutí i domáckých pelíšků hrdinů vytváří takřka pohádkově zakletou říši líného přežívání, vylidněných ulic a pustých nočních tramvají. Fajn se mi zdála i Barbora Poláková, ale scénář ji předepsal pouze váhání mezi dvěma muži jako z deníčku školačky. Dokonale výmluvný názor vyjádřený pouhým pohledem Jany Štěpánkové v roli jedné z matek patří k nejzábavnějším zkratkám snímku. Pravda je, že si Krobot vybral nejtěžší disciplínu, tedy náznakové napětí pod povrchem každodennosti. Groteskní oživení přinášejí jen zážitky Pleslovy postavy, která se do vlastního bytu dostává po lešení nebo trpí v bizarně rozdělené domácnosti vlastních rodičů se dvěma stoly a dvěma ledničkami. S metaforou rozladěného společenství, se zjištěním, že i vyznavači samoty potřebují blízkost jiných. (18.11.2019)

Tak tohle se Mirku Krobotovi vážně nepovedlo. Postavy tu chodí a mluví jak zombie, děj o ničem, scénář je opravdu strašný a hudba Piňoze tahala za uši. Moc mě to mrzí, zvlášť kvůli velké podpoře filmu, nádherným lokacím a hlavně skvělým hercům, kteří tady nemají absolutně co hrát. Postava Báry Polákové je vyloženě napřes... Úplně mě dodělávalo, jak tam všichni s gustem vyslovovali FUNÉS, i když se to samozřejmě vyslovuje zcela jinak. Ostatně, tato postava byla jediná sympatická a živá. (30.11.2017)

Další film o ničem pana Krobota. Chtěl jsem dát jednu hvězdu, ale dvě hvězdy si zaslouží už jen za to, že si stále drží tak nízkou laťku a má svůj styl dlouhých pauz, záběrů na toporně stojící postavy, mlčící obličeje, nudné monology a scénář na jednu á čtyřku. Nikdo asi nedokáže lépe zfilmovat nudu než pan Krobot. (29.04.2020)

Těšila jsem se, že to bude film o muzikantech, ale to je téma jen čistě okrajové a nepodstatné.O čem však film je či má být, to mi zůstalo skryto. Chuť odejít z kina by měla znamenat velmi zlé hodnocení, ale přeci jen musím ohodnotit alespoň skvělou práci Matěje Kroupy, ať už jako autora, nebo jako supervizora, který se staral o to, aby herci vypadali, že hrají. To se dost povedlo, stejně jako herecké výkony - Plesl i Mělník jako vždy výborní. Co je to platné, když plytký příběh a marný vývoj dělá z filmu nepoužitelnou slátaninu... (07.01.2018)

Hvězdička jen za Olomouc. Jinak je to typické pražáčkovské intelektuální hrabání se v hovně. Téma samoty, osamocení, zda není člověku lépe být sám. Kdyby film alespoň skončil hromadnou souloží - taková olomoucká čtyřka - nebo holky s holkama, kluci s klukama, tak to má alespoň nějaké vyústění, katarze. Ale takhle to celé vyšumělo do prázdna. Docela mne děsila každá další scéna, kde lidé pózovali jako sochy nebo robot, kde zněla další kakofonická hudba, kde se lidé chovali jak z nějaké sci-fi právě o robotech. Chvilku jsem doufal, že třeba postava Polákové je z jiné dimenze, a proto lidi odpuzuje (jako je tomu v románu Clifforda Simaka Prstenec kolem slunce, ale ani tak daleko se v tomto myšlenkovém a na náznaky bohatém filmu nedostalo. Jo, a komedie to není ani náhodou. Btw - všechny postavy byly samotáři - kde je potom nějaký kontrast? Kde je třeba nějaká životná postava? Jenže ono by pak nešlo cucat z prstu tu vymyšlenou intelektuální premisu, která by při jakémkoliv kontaktu se skutečnou realitou shořela jak vzducholoď Hindenburg. Vlastně jediná reálná věta, která zde zazní, je, že člověk musí být nejprve sám šťastný, aby činil šťastnými lidi kolem sebe. (09.12.2018)