Kvarteto

"Štěstí jsou jen jednotlivé okamžiky, jde jen o to, si jich všimnout..." Asi nejsem moc všímavý, ale nějak jsem moc nepobral, co chtěli autoři tohoto filmu říct. Film o čtyřech "divných" hudebnících hrající "divnou" (myšleno soudobou) hudbu. Divná je i řada scén či zápletek filmu (neustálé lezení jednoho z hlavních protagonistů domů po lešení, tu večírek s rádoby "uměleckým" striptýzem v historickém sklepení tu zas večírek s polosvlečenými hosty nebo další večírek kde ale vlastně zní jen "šílená" hudba). V samotném závěru filmu si psychoterapeutka Sylva v přednášce pro seniory klade docela zajímavou otázku: "Může být štěstí samo o sobě nebo může být člověk šťastný pouze ve vztahu". Nemám však pocit, že by samotný film na tuto otázka přinášel jakoukoliv srozumitelnou odpověď. (09.12.2018)

Mrzí mě to. Pana Krobota mám rád, Díra u Hanušovic se mi líbila, ale Kvarteto mě míjí. Pomalé tempo filmu mi nevadí, pokud je film o něčem, co neznám, co mě zaujme. Tento film je ale opravdu o ničem, realisticky popsaní lidé, kteří nezaujmou, jejich problémy jsou fádní, a celý film jen čekáte.... a ono nic. (04.12.2017)

„PODLE PSYCHOLOGICKÉHO SLOVNÍKU MŮŽE BÝT ŠTĚSTÍ STAV, KDY JSOU NAPLNĚNY POTŘEBY ČLOVĚKA. A TO NEJEN TY PSYCHYCKÉ, ALE I TY DUCHOVNÍ…“ /// Krobota vážná sonda do lidskejch vztahů. Žádný abstraktní umění jako Díra, (i když…) ale celkem sympatická vztahovka, který velí Bára Poláková a Jarda Plesl. Vypráví vo tom, že každej jsme nějakej. Není to sice překvapivý odhalení, ale tak nějak mně to vyhovuje. Nakonec je těch sympatickejch rolí víc a všichni herci spolu s tesklivou komorní hudbou vytvořili zajímavou vztahovou atmosféru. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Často si připadám jako nižší varianta sama sebe. 2.) Řeším vztahy. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (21.06.2018)

Tak tohle se Mirku Krobotovi vážně nepovedlo. Postavy tu chodí a mluví jak zombie, děj o ničem, scénář je opravdu strašný a hudba Piňoze tahala za uši. Moc mě to mrzí, zvlášť kvůli velké podpoře filmu, nádherným lokacím a hlavně skvělým hercům, kteří tady nemají absolutně co hrát. Postava Báry Polákové je vyloženě napřes... Úplně mě dodělávalo, jak tam všichni s gustem vyslovovali FUNÉS, i když se to samozřejmě vyslovuje zcela jinak. Ostatně, tato postava byla jediná sympatická a živá. (30.11.2017)

Žánr vztahové terapie s hlavní spásou snímku Jaroslavem Pleslem tvářící se hlubokomyslně a vyjadřující jen obecné pravdy, vyjádřené plakátovým sloganem filmu „co je láska, štěstí, touha?“ Nakažlivá klubová hudba je super. A také výprava Jana Vlčka, která z olomouckých zákoutí i domáckých pelíšků hrdinů vytváří takřka pohádkově zakletou říši líného přežívání, vylidněných ulic a pustých nočních tramvají. Fajn se mi zdála i Barbora Poláková, ale scénář ji předepsal pouze váhání mezi dvěma muži jako z deníčku školačky. Dokonale výmluvný názor vyjádřený pouhým pohledem Jany Štěpánkové v roli jedné z matek patří k nejzábavnějším zkratkám snímku. Pravda je, že si Krobot vybral nejtěžší disciplínu, tedy náznakové napětí pod povrchem každodennosti. Groteskní oživení přinášejí jen zážitky Pleslovy postavy, která se do vlastního bytu dostává po lešení nebo trpí v bizarně rozdělené domácnosti vlastních rodičů se dvěma stoly a dvěma ledničkami. S metaforou rozladěného společenství, se zjištěním, že i vyznavači samoty potřebují blízkost jiných. (18.11.2019)