Příběh dušičkový

„Jak málo mužskýmu stačí ke štěstí. Za trochu laskavější slovo každá ženská mužskýho utáhne na vařený nudli. My jsme holt slabý pohlaví…slabý? To je slabej výraz.“ Moc hezky to pan oficiál Vavřinec Konopka shrnul…Velmi příjemná komedie, jedna z těch staromilských (dobovou atmosférou i stylizovaným jazykem). Místy možná trošičku šovinistická (nevtíravě a především neurážlivě), ovšem ve svých frcích dost často pravdivě trefná. A v neposlední řadě zábavná. Není to sice zrovna ten typ komedie, u kterého se klátíte smíchy, to byste byli na špatné adrese, ale ono to zase tak moc nevadí, protože máte potřebu se u ní stejně téměř pořád usmívat. O zbytek se už starají výborní herci, z nichž každý hraje s noblesou sobě vlastní. Pivec, Kemr, Medřická, Marvan…co jméno, to parádní výkon, i když je pravda, že Pivcův téměř neustále utrápený a nervózní Konopka přece jen nad ostatními vyčnívá. Celkově to vidím na slušné 4*.„Ráčej se posadit, neráčej stát, po práci chce se nám každýmu spát.“ - „Jéžišmarjá, vona mluví ve verších.“ (09.09.2018)

Pivec neopakovatelný ve své roztomile vyjukané roli, škoda, že jeho zralé herectví bylo využito jen minimálně. Další důkaz toho, že televizní tvorba šedesátých let je co do kvality plně srovnatelná s tvorbou filmovou a jen čeká na své znovuobjevení. Jsem rád, že už to ČT konečně pochopila a každou chvíli se objevuje nový a nový nečekaný klenot. (23.03.2010)

Film je postavený na vesměs výborných hereckých výkonech. Platí to i pro hlavní roli, která ale mohla vyjít ještě podstatně líp, kdyby Jan Pivec prokázal větší cit pro míru a nepřeháněl to se svým „ježíšmarjá...“, které by i při poloviční frekvenci výskytu bylo pořád ještě dost otravné. V tomhle směru měl být důslednější i režisér František Filip, který měl Pivce usměrnit. -------- V titulcích filmu uvedeno: název Příběh dušičkový čili kterak se paní Petronila Konopková choti svému Vavřincovi a krbu domácímu zpronevěřila. (15.08.2020)

Poněkud papírová adaptace novely Ignáta Herrmanna. Grotesknost, založenou míšením komického a tragického, zeslabuje již zvolený rámec, který proměňuje prožívané ve vyprávěné, a vzdaluje tak diváka od příběhu a snižuje drama na anekdotu. Týž účinek má i důraz na nepatřičně idealizovanou staropražskou idyličnost. V jejím divadelním koloritu se zdá být všechno včetně lidských (po)citů jen zdánlivé. Přitom snad právě ty všeobecná teatrálnost nepostihovala. Feuilleton. (20.12.2015)

Toto dílo je na tom stejně jako Nerudovy Malostranské povídky, které se nehodí (nehodily) nikam jinam než do novin, kde plní (plnily) funkci čtivě povrchní zábavy pro spestření takových novin. Vydávání podobných děl v knižní podobě je stejné jako prodávat růžová prasátka z porcelánu k dekoraci. Učit se potom o podobně ubohých autorech a jejich dílech ve školách je směšné. Na uměleckých školách se také neučí o porcelánových prasátkách. (18.01.2009)