Sekretářka

Jaký to asi musí být šílený stav, když víte, že jste trochu jiní, než těch zbylých X % lidí kolem vás. Kterým stačí prožívat svůj intimní život ve společensky přijatelné rovině, a kteří vás vypoklonkují ze dveří, když se jim otevřete a vyzradíte svá nejtajnější přání. Jak asi bylo Erice (Isabelle Huppert), když se svěřila Walterovi (Benoît Magimel) v pro mě famózním filmu Pianistka prostřednictvím dopisu o svých dlouho skrývaných touhách a jeho reakce nebyla zrovna tou, ve kterou tolik doufala. Sekretářka je bojem v jádru po dominanci toužícího muže s jeho vlastním já a dívce, která by tuto jeho dominantní a trýznivou osobnost s radostí a nadšením přijala, protože ona už ví, co je pro ní tím hlavním cílem a splněním snu. Najít muže, ke kterému bude vzhlížet, a kterému bude s uspokojením plnit jeho rozkazy, ať už mají jakoukoli podobu. Je příjemné sledovat muže a ženu, kteří jsou vzájemně maximálně okouzleni tím druhým, a kteří nejdříve své náhle objevené štěstí prožívají naplno jen uvnitř, aby se poté, i když to oba v sobě cítili už od samého začátku, sobě navzájem otevřeli a přijali se v celé své jedinečnosti. Bez předsudků, bez studu a bez obav. Skvělý film, který asi nebude pro každého, ale i přesto pobaví, dojme a potěší, třeba právě ty, kteří onu jedinečnost berou jako určitou formu krásy a ne jako něco, co by mělo být jednoznačně odsouzeno. (18.06.2009)

Láska bolí v každém věku.. Koncept sice patří typické romantické komedii (nechybí ani útěk za opravdovou láskou ve svatebních šatech), ale je to jen hra, při které použité prostředky přinášejí nové rozměry a poznatky. Doteď jsem si třeba myslel, že E.L.James píše jen sračky. Nyní už vím, že jsou to plagiátorské sračky.. Kdo je zvyklý při procházce lesem přilepit své drahé polovičce pryskyřicí bradavky ke kmenu stromu a lakonicky prohodit: „Smůla.“, ten by neměl se sledováním Shainbergova úsměvného sadomaso kanclu otálet a to nejen proto, že bolest, co je uvnitř, musí ven.. (21.11.2016)

Málokdy se stává, aby z postav na plátně bylo cítit, že ví víc, než divák v sále tuší (alespoň "normálně" orientovaný divák). Tady se to hercům opravdu povedlo (Maggie Gyllenhaal je ve své roli mimořádně přesvědčivá), i když možná trochu na úkor právě toho "diváka normaláka". Asi by filmu prospěla i o něco kratší stopáž (hranice 90 minut by podle mne měla být nepřekročitelná). Režisér ale tak těžké téma, snadno zneužitelné pro laciný humor, perfektně vybalancoval někde mezi komedií a dramatem. Ještě musím zmínit jeho cit pro výběr hudby (použil málokdy ve filmech slýchané, ale skvělé a stylové kapely jako jsou například The Faint nebo Cake) A pro Cohenovu píseň "I'm your man" snad nelze ani vybrat příhodnější film... (20.05.2004)

Lee (Maggie Gyllenhaal) má sklony k sebepoškozování, nepomůže ani psychiatr. Najde si místo sekretářky u bohatého právníka (James Spader), který je tak trochu sadista. Zdá se, že Lee se má na co těšit. Nevím přesně, co chtěl režisér Steven Shainberg tímto opusem říct, ale vím jistě, že jeho sdělovací prostředky příliš nefungovaly. Kdo film viděl, mně dá jistě za pravdu, že to bylo celkem obyčejné a onu pověstnou kontroverzi jsem v těch nemnoha rádoby kontroverzních scénách hledal marně. Plusem je herecké obsazení, ale celkově je to tak nějak mnoho povyku pro sadistické a masochistické nic. (10.10.2010)

Okrajově komediální Ds hříčka se správně komorní atmosférou, koncentrovaná na dvě hlavní postavy, jejich vztah a definici normálnosti. Příběh tu není důležitý, od úvodní scény je vám totiž jasné, o co tady půjde. Tvůrci evidentně věděli, co chtějí říct, a když to pak Maggie s Jamesem taky výborně zahráli, není důvod proč nedat 80%. Mimochodem, ten trailer docela lže;) A jediné, čemu jsem se zasmál, byl ten mediální cirkus, který se rozjel v závěru filmu. (03.08.2008)