Příběh kriminálního rady

Temný příběh hodný pera Ladislava Fukse. Slušné televizní zpracování, kterému ale přeci jen chybělo cosi z oné spisovatelovy osudové mystičnosti, z níž kdesi v podvědomí nepříjemně mrazí. Munzar pojal roli dokonalého kriminalisty, ale až příliš chladně na hranici nelidskosti uvažujícího otce, s obvyklou psychologickou bravurou. (02.08.2021)

Na jedné straně kleinovská rutina, na druhé nedostatečně režírované výkony hereckého potěru (především tím myslím nejmladšího Rašilova mezi vraždou a jeho zavražděním). Jinak film považuji za solidní českou detektivku, která plní svůj účel, pokud se divák zamyslí jen nad tím, zda výchovné metody pana rady byly adekvátní (přijatelné) či ne (v obsahu označeno jako otcovský despotismus). Řešení syndromu "zlatých hodinek" se bude možná lišit v rámci generací. Pokud chce ještě někdo mudrovat dál, nabízí se mu nádherný příklad oidipovského komplexu,  jehož vyústění je sice netradiční, ale pouze o fous. (23.12.2021)

Jak říká Pohrobek, Spalovač mrtvol to není, však taky Klein není Herz, ale na TV film je to velice povedené. Výkony aktérů ve všech rolích jsou výborné, film se dostatečně věrně drží předlohy, podařené. Jen nechápu, proč se lidi jako Kaňoš, když už se na to dívají, musejí ještě vyjadřovat k něčemu, čemu nemohou rozumět. Co třeba nějakou komedii, Kaňoši? (16.07.2007)

Plytké, nikdy v životě jsem toto slovo nepoužila, ale tenhle film ho dokonale vystihuje. Učiněná hrůza, takové herecké obsazení a tak blbá kriminálka z toho vznikla, až to bouchá dveřmi. Vlastně bych tento film nikdy nenazvala kriminálkou, ani psychologickým filmem, ani název drama se pro něho nehodí. Nikdy, opravdu nikdy jsem neviděla tak strašně nudnou kriminálku kde děj vůbec negraduje, kde nemáte být z čeho napjatí, kde nemáte strach a kde vás ani závěr nedokázal překvapit natolik, aby jste si každých 5 minut neříkali kdy už to skončí a pořád čekáte, že se děj někam posune, že se postavy nějak psychologicky projeví. Prakticky se tam celou dobu nic neděje, aby z toho v závěru byla antická tragédie. Všichni si tam v poklidu vraždej s výrazem míliusů, bez výčitek, bez strachu z odhalení, bez nerviček v kýblu prostě pohoda života a právě to mi na tom asi nejvíc vadilo. Podle mne pokud teda vrah není úplně šílenej, tak musí být pořád v nejistotě a strachu z odhalení a tady prostě nic, aby tahle kriminálka byla zajímavejší, tak bych trochu pozměnila děj. Když tatík odbouchne syna, bez toho aby se ho zeptal jestli to udělal, bo jde jen po své neomylné jistotě, tak bych děj zvrátila tak, že to udělal ten synův spolužák, proti kterému byl rada, tak zaujatej a že ho Viki prostě jen sledoval, proto ten otisk boty atd. a že se ho jen snažil krýt, tatík by poznal, že se poprvé v životě seknul a prohnal by si kulku hlavou. The End. Lepší? (30.01.2015)

Kdo čekal adekvátní převedení knihy na obrazovku (televizní formát ze zpracování čouhá na sto honů, možná by spíš bylo na místě (dnes už nepoužívané) označení "televizní inscenace", protože exteriérů je jako šafránu a asi se nepletu, že i Brikciovo začení (mimochodem natočené neuvěřitelně amatérsky) se odehrálo v kulisách, i když to je jen dílčí problém. Daleko větší potíž mám s obroušením všech vztahů do bakalářské podoby. Scénáristka Zelenková udělala z Vikiho rozmazleného spratka, jehož usměrňuje nejen otec, komorník, ale v rozporu s knihou dokonce Barry; z rady Heumanna se stal místy i sympatický člověk a rozhodně ne despota, jak tvrdí distribuce. (Luděk Munzar rozhodně nebyl špatná volba, ale ze scénáře nemohl dostat víc. Škoda, má představa rady Heumanna má blíž k Munzarově komisaři Kieslovi ze Zlé krve než z tohoto bakalářského provedení.) Za své vzal i (v knize víceméně tušený, leč nepřehlédnutelný) vztah Vikiho a Barryho, který naznačoval víc než pouhé přátelství; nebyla zpracována vzpomínková pasáž, která dává nahlédnout, co (kromě jiného) formovalo jednání kriminálního rady k ostatním. Postrádala jsem absenci písně Grety Garone na úkor naprosto zbytečného rozhovoru Vikiho s Knippsenovými a neorganické snahy Barryho o vzkříšení manželství svých rodičů, kteří se v knize vůbec nerozvedli. A tam, kde Fuks nechává na čtenáři, aby si sám dosadil a pospojoval všechny informace, předkládá divákovi televize polopatický výklad, a nejen to: z blíže neurčené země se stává konkrétní Rakousko. Fuksovo tajemno i obojakost výkladu jsou pryč. Škoda. (04.01.2014)