Pravidla lži

V rámci zatuchlé čecháčkovské tvorby působí Pravidla lži jako dávka pervitinu aplikovaná rovnou do žíly. Samozřejmě, ostatně jako každá droga, to s sebou přináší i mnohé negativní stránky, ale jinak vám rozjasní den. Depkou. Teď nezbývá než planě doufat, že se naše filmografie stane beznadějně závislou na podobně kvalitních psychologických počinech. (16.04.2008)

Solidní herci, odvážný scénář a snaživý debutant na straně jedné, všudypřítomná hra na jistotu na straně druhé? I tak by se to dalo popsat. Pravidla lži jsou typickým malým projektem, který se za pět padesát snaží oživit velký příběh. Netypické je to, že se dostáváme do atraktivního prostředí, daleko od trapných humorných vložek a sentimentální plačtivosti tuzemské konkurence. Robert Sedláček bohužel ve svém scénáři jen klouže po povrchu a občas ho zradí i nějaká ta postava, nebo rovnou dramaturg Jan Gogola. Jenom snaha nestačí a i když se rozhodně jedná o nakročení správným směrem, bylo by třeba ho ve všech směrech dotáhnout do úspěšného konce. No co, třeba se to povede napodruhé. Tak či onak tleskám Jiřímu Langmajerovi, který s klidem všechny přehrál a dokázal, že jako herec neshnil v televizních trampotách z Růžové ordinace. ;) (03.12.2006)

Pravidla lži jsem viděla již několikrát a přijde mi, že jsou stále lepší a lepší. Při posledním zhlédnutí, v rámci cyklu Rozmarná léta českého filmu, jsem se těšila, že se dozvím nějaké zajímavosti z natáčení. Poslechla jsem si "výpovědi" herců, kteří hovořili o Robertu Sedláčkovi, kterak šel do natáčení s obrovským zápalem a až šílenou precizností s důrazem na naprostém ponoření se herců do postav a samotného režiséra, který říkal, že při natáčení byl tenkrát v naprosté euforii. Uvědomila jsem si, jaký měla jeho tvrdá, odhodlaná a důsledná práce výsledek. Jeho snaha jde sakra poznat. Celé herecké obsazení "Komunity" svými výkony a bravurně napsanými charaktery jasně vévodí. Od aktérů hlavní zápletky, Jiřího Langmajera a Davida Švehlíka, až po ostatní členy, z nichž mě nejvíce zaujal Jan Budař, "Ostravak" Ruda v podání Jaromíra Dulavy (ten chlapík je vždycky tak správně moravsko buransky přirozený:), Igor Chmela či Jaroslav Plesl. V rolích terapeutů to jsou Martin Stránský a sympatická, okatá Klára Issová. Celá sestava navzájem dokonale ladila a vytvořila tak "správnou partu." Flashbacky některých postav mě upoutaly natolik, že by si samy o sobě zasloužily hlubší a obsáhlejší zpracování. Zde jsou jejich příběhy pojaty převážně jako vzpomínky, bez většího rozboru. Námět, scénář, kamera a zpracování Pravidel lži je velmi sugestivní a působivé. A drobné rýhy v několika, lehce papírem šustících dialozích, jsou jen sotva viditelnými drobnostmi na tomto, opravdu drsně vybroušeném diamantu. Místy jsem měla pocit, že se pan Sedláček musel inspirovat v těch severských, chladných, drsných, výmluvně nemluvných dramatech. Zvláště umístění léčebny kdesi na samotce, zimní období a šedá krajina. Dokonalé prostředí, které utužuje již tak výbornou atmosféru. Stejně jako podmanivá hudební melodie. Svým debutem rozčeřil stojaté a ne příliš "hluboké" vody českého filmu. Je snadnější točit spíše lehké komedie a nenáročné filmy pro řadové diváky, kteří na ně půjdou do kina se pobavit, ale Sedláček si nasadil tak vysokou laťku, na kterou by spousta filmařů možná ani neměla v úmyslu dosáhnout. Tímto počinem možná vyčerpal své nasbírané síly, které zhmotnil do všech precizně fungujících částí Pravidel lži. Pro mě rozhodně jeden z nejlepších a nejsilnějších zážitků českého filmu poslední doby. Nejvyšší hodnocení za tvorbu uplynulých let jsem dosud udělila jen třem snímkům. Viděla jsem spousty kvalitních, silných dramat, ale toto je něco úplně jiného. Odvážného, odlišného a zatím nepřekonaného. "Pravda je to, čemu věřím..." (22.09.2008)

Pravidla lži ani zdaleka nepatří mezi dokonalé filmy, ale bez problémů je zařadím do kategorie zajímavých a sympatických snímků. Dá se mu vytknout řada dílčích nedostatků, převážně ve scénáři, především pak poněkud vykonstruovaná historka o tom, že se v malé uzavřené komunitě setkají tři jedinci spojení minulostí a zločinem ve vzdálené zemi. Tahle vykonstruovanost je ale běžná i v klasických slavných detektivkách britských klasiků. Místy hapruje i logika chování hlavních protihráčů, především pak hlavního padoucha v podání Jiřího Langmajera. Taky někteří herci ve vedlejších rolích nejsou zcela přesvědčiví a feťáckou minulost a trýznivost abstinence jim až tak úplně nevěřím. Na druhou stranu Pravidla lži považuju za jeden z nejlepších pokusů o žánrový film v českých podmínkách, který daleko za sebou nechává např. žánrově zpřízněný Anděl exit nebo slaboučkou Perníkovou věž. A ony zmíněné nedostatky se dají přičíst na vrub nezkušenosti Roberta Sedláčka - na to, že to je debut, jde o silný a chytrý film, který se dokáže opřít o řadu působivých dialogů mezi hlavními aktéry v podobě terapeutů a jejich svěřenců. Navíc vyčnívá působivý herecký projev Jiřího Langmajera, který nehraje ani tak démonickou postavu podsvětí, jako spíš malého všedního hajzlíka, který pro svůj prospěch manipuluje svým okolím, je sobecký a zbabělý zároveň. Tahle kreatura je uvěřitelná, je to prostě realistický záporák, kterého můžete potkat i ve skutečném životě. Celkový dojem: 75 %. (18.06.2011)

Musím se přiznat, že jsem od tohohle filmu čekal mnohem míň, než se v něm nakonec objevilo. Celkem milé překvapení, čekal jsem, že na případnou otázku, "o čem se v tom filmu hovořilo", odpovím jako pan Louka v Koljovi, že "celkem o hovnu, soudruhu Bláho". Velmi mile se ukázalo také angažování některých pro mě do té doby spíše neznámých (a musím dodat, že veřejně zatím "neprofláknutých" herců) jako Trnavského atd. (22.09.2007)