Pravidla lži

Upřímně nenávidím současné české filmy, všechny jsou na jedno nudné připosrané čecháčkovské brdo. PRAVIDLA LŽI mě upoutaly sugestivním popiskem na obalu DVD, který - jak se ukázalo ve filmu o filmu - napsal sám režisér. Prvních asi tak dvacet minut je hodně intenzívních - drsná flashbacková scéna, příchod do komunity, první sezení...Je to neskutečně atmosférické a napínavé, herci v čele s Langmajerem jsou skvělí. Pak se ale skvělý thriller poněkud rozplizne a dál už jede jen na půl plynu, přesto však zůstává vzdor své průhlednosti a vyšumivšímu konci dost napínavý. Velmi příjemné překvapení. (19.08.2007)

Pravidla lži jsem viděla již několikrát a přijde mi, že jsou stále lepší a lepší. Při posledním zhlédnutí, v rámci cyklu Rozmarná léta českého filmu, jsem se těšila, že se dozvím nějaké zajímavosti z natáčení. Poslechla jsem si "výpovědi" herců, kteří hovořili o Robertu Sedláčkovi, kterak šel do natáčení s obrovským zápalem a až šílenou precizností s důrazem na naprostém ponoření se herců do postav a samotného režiséra, který říkal, že při natáčení byl tenkrát v naprosté euforii. Uvědomila jsem si, jaký měla jeho tvrdá, odhodlaná a důsledná práce výsledek. Jeho snaha jde sakra poznat. Celé herecké obsazení "Komunity" svými výkony a bravurně napsanými charaktery jasně vévodí. Od aktérů hlavní zápletky, Jiřího Langmajera a Davida Švehlíka, až po ostatní členy, z nichž mě nejvíce zaujal Jan Budař, "Ostravak" Ruda v podání Jaromíra Dulavy (ten chlapík je vždycky tak správně moravsko buransky přirozený:), Igor Chmela či Jaroslav Plesl. V rolích terapeutů to jsou Martin Stránský a sympatická, okatá Klára Issová. Celá sestava navzájem dokonale ladila a vytvořila tak "správnou partu." Flashbacky některých postav mě upoutaly natolik, že by si samy o sobě zasloužily hlubší a obsáhlejší zpracování. Zde jsou jejich příběhy pojaty převážně jako vzpomínky, bez většího rozboru. Námět, scénář, kamera a zpracování Pravidel lži je velmi sugestivní a působivé. A drobné rýhy v několika, lehce papírem šustících dialozích, jsou jen sotva viditelnými drobnostmi na tomto, opravdu drsně vybroušeném diamantu. Místy jsem měla pocit, že se pan Sedláček musel inspirovat v těch severských, chladných, drsných, výmluvně nemluvných dramatech. Zvláště umístění léčebny kdesi na samotce, zimní období a šedá krajina. Dokonalé prostředí, které utužuje již tak výbornou atmosféru. Stejně jako podmanivá hudební melodie. Svým debutem rozčeřil stojaté a ne příliš "hluboké" vody českého filmu. Je snadnější točit spíše lehké komedie a nenáročné filmy pro řadové diváky, kteří na ně půjdou do kina se pobavit, ale Sedláček si nasadil tak vysokou laťku, na kterou by spousta filmařů možná ani neměla v úmyslu dosáhnout. Tímto počinem možná vyčerpal své nasbírané síly, které zhmotnil do všech precizně fungujících částí Pravidel lži. Pro mě rozhodně jeden z nejlepších a nejsilnějších zážitků českého filmu poslední doby. Nejvyšší hodnocení za tvorbu uplynulých let jsem dosud udělila jen třem snímkům. Viděla jsem spousty kvalitních, silných dramat, ale toto je něco úplně jiného. Odvážného, odlišného a zatím nepřekonaného. "Pravda je to, čemu věřím..." (22.09.2008)

Debutující režisér Robert Sedláček jakoby sváděl vnitřní boj, který střídavě vyhrává „Sedláček - dokumentarista“ a „Sedláček - vypravěč fiktivního příběhu“. Dojem z maximálně věrohodného vykreslení jedné podobné komunity a vztahů v ní fungujících, ruší nejasné problesky z minulosti a nakonec nepřinášející uspokojivou pointu. Laciné odhalení z poslední minuty, přidané snad aby se neřeklo, budete nejspíš tušit dlouho dopředu. Není to nijak extrémně rušivý element, samotného mě nepodbízivý styl vyprávění po pár minutách zcela vtáhl a některé typické scénáristické kličky a vedlejší dějové linie jsem bral jako možnost blíže poznat jednotlivé postavy, ne vždy sympatické, avšak hodné zvýšené pozornosti. Podobné snímky obvykle stojí na hereckých výkonech, ač Pravidla lži disponují pár vizuálně pěkně řešenými scénami (hlasování), není tomu v jejich případě jinak. David Švehlík si jako nově příchozí právem nárokuje nejvíce pozornosti, společně s nim jsme zasvěcováni do pravidel fungování skupiny, společně s nim poznáváme ostatní postavy, které postupně přebírají – když ne hlavní, tak určitě – hlasitější slovo. Skvělí herci, které muselo nalákat něco jiného než symbolický honorář, nepříliš okoukané tváře, atypické role. Nevím, kolik scén bylo improvizovaných, ale syrovost jejich projevu v určitých momentech osciluje na hraně zmíněného dokumentu. Dojem „based on a true story“ umocňují také titulky o osudech hrdinů po skončení filmu. Jistě, ne všichni hrají s přehledem Budaře nebo Issové a některé dialogy, nepřekvapivě ty „filmovější“, malinko skřípají. Pravidlům lží lze vytýkat mnoho věcí – od absence souvislého vyprávění, přes délku až k nešikovné práci se symboly (házení sněhových koulí na sošku Ježíše) –, i s nimi před sebou však máme jeden z nejpozoruhodnějších předloňských počinů české kinematografie a hlavně opět český film, který není třeba hodnotit s přimhouřenýma očima jenom a právě proto, že je český. Apendix: Františkův moment, na který chce zapomenout, byl nezapomenutelný. 80% Zajímavé komentáře: Tosim, kiddo, choze, genetique, Mahalik, Fr (03.09.2008)

Velmi dobrý film, excelentně zahraný, přesvědčivý. Byl jsem zklamán, že místo skupinového psycho, případně aspoň "reportáže" ze života skupiny z toho postupně vychází jakási tajemně se tvářící krimi zápletka, dost uměle napasovaná. Ženské postavy tvořily převážně jen křoví. A třeba postava Martina na začátku slibuje, že bude velmi zajímavá, Roman si ho vybere za "staršího bratra" - a pak zcela zapadne. Ale i přesto všechno to byl dost silný film na to, abych si tam svoje našel. Ostatně i ta zápletka poskytla dost zajímavou situaci. Závěr byl vynikající. (13.03.2011)

„Jsme tu proto, protože už není kam bych´ utekli sami před sebou.“ Toto nie je žiadny experiment, režisér a scenárista dobre vedel, čo robí. Hoci som sa zo začiatku tešil, čo všetko PRAVIDLÁM LŽI vytknem, postupne ma rozprávač čoraz mocnejšie chytal za ruku vzťahmi, príbehmi a zvratmi bandy feťákov, ktorí v súkromnej liečebni chcú začať nový život, ale z feťáka nového človeka, česť výnimkám, nevykrešeš. Zdatné herecké obsadenie (Budař, Stránský, Novotný, Langmajer), puch človečiny a vynikajúce dialógy („Co rodiče?“ – A co jako?“ alebo „Prý jim bila zima... ale ani jedna neměla na sobě kalhotky.“). (02.02.2009)