Amazing Spider-Man

Same, Marc Webb ti může čistit boty. Raimiho Spider-Man byl ve všech ohledech lepší. Vtipnější, nápaditější, svižnější. Parkerovo seznamování se se svými novými schopnostmi podal Raimi mnohem invenčněji, zatímco Webb ho odbyl jednou trapnou scénou v metru a skotačením na skateboardu. Ve druhé půli se pak až příliš nový Spider-Man opájí okatě digitální ještěrkou a víc nemá co nabídnout. Že akční scény nemají náboj a jsou někdy podivně setříhány, to ani rozvádět nebudu. A hlavní představitelé? Tobey Maguire byl takový fajn kluk od vedle, dobrý kámoš, se kterým byste zašli na pivko (no, s ním spíš na sklenku kofoly :o), zatímco Garfield je takový přidrzle se šklebící a chabě hláškující spratek. Resumé: zbytečný restart série. (24.10.2012)

Středoškolský úvod připomene, kde má Webb kořeny a s nimi pevnou půdu pod nohama. V momentě, kdy se z Petera Parkera stane Spider-Man, naplno se projeví tvůrčí bezradnost, která nefunguje v hláškování, motivacích a hlavně ne ani v akci, která sice vyždímala mnoho procesorových jader, ale virtuální kamera může lítat sebevíc, opravdového fyzična tam není ani bit. Že v tom pekle vlastně zafunguje ta nejkýčovitější věc na kilometry komiksových políček široko daleko, tedy jeřábníci v akci, je už jenom bizarní třešničkou na tomhle přebujelém a přitom dokonale prázdném dortu. (15.07.2015)

Úžasný spajdrgej je rozhodně méně homo než jeho předchůdce, kde se rozkokošně lepil na paneláky Toby McQueer, kterému jeho předstíranou heterosexualitu nežraly snad ani ty nejzarytější, dvanáctileté Patyzónovy fanynky. Obsahuje to více vtipu na úkor mačkání beďarů a laškování s ohyzdnou Kirsten a hlavně je ústředním záporákem místo žužu zeleného skateboardisty, připomínajícího rumunskou gymnastku s premenstruačním syndromem, docela slušně udělaná, nasraná Gappa. Nový Párkr je sympaťák, u něhož jsem se ani na chvíli nebál, že se lačně vrhne na nějakého sexy spolužáka. A vůbec jsem si u toho nemusel jako posledně přikládat na xicht tarantuli, abych se mezi všemi těmi lepkavými výprcy alespoň trochu pobavil. (22.10.2012)

Garfield vypadá jako herecké eso, které Webb vytáhnul odněkud z rukávu, vyložil ho na stůl a ... stejně nevyhrál... ostatní herci jsou sice taky dobří, ale celému filmu podráží všech osm nohou scénář v druhé polovině, nepříliš dobré efekty a nijaký záporák. Prostě slušná romanťárna se skvělým ústředním hercem, ale ničím zapamatovatelná. Škoda, každopádně pokračování už začíná spřádat nitě, výdělky totiž budou ohromné... 230 miliónů dolarů(rozpočet)/752 miliónů dolarů(výdělek celosvětově) (13.07.2012)

Ať už je ten film jakkoliv klišovitý a bez sebemenší známky nějakého režisérského rukopisu, chcete-li gulí, abychom použili slovník Mirka Topolánka, nedá se mu upřít jeden geniální postřeh týkající se akčních scén. V zásadě se nám tu říká poměrně zásadní věc, že ať už je akční scéna stříhaná rychle v krátkých záběrech, anebo pomalu v delších záběrech, působí na diváka zhruba stejně intenzivně a není v tom až takový rozdíl. Konkrétně v tomhle filmu jsou jednak různé rychle střihané rvačky s pobudy, ve škole či s ještěrem, a vedle toho ony slavné POV sekvence bez střihu připomínající videohru Mirror's Edge. A i když jsou ty POV sekvence jistě atraktivnější, fakticky vzato nejsou o moc intenzivnější než rychle stříhaná akce, minimálně pokud se jí zhostí talentovaní lidé stojící kupř. za sérií Bourne. Amazing Spider-Man v sobě tak pojí dva přístupy, jak se dneska dělá exkluzivní akce ve filmu. Na jedné straně je to Greengrassův či Bayův shake & cut styl, na straně druhé dlouhé záběry známé z Potomků lidí či Spielbergovy Války světů. Vtip je ovšem v tom, že oba ty přístupy dosahují vzdor své odlišnosti u diváka velmi podobného vtahujícího účinku. Závěr z toho je ten, že tady prostě není nějaká binární opozice mezi krátkými záběry pro zobrazení duševních stavů hrdinů a dlouhými záběry pro nějaký objektivnější popis situace, ale funguje tady spíš cosi jako trinární model - krátký záběry pro vtahování (Greengrass, Bay), středně dlouhý pro objektivnější popis, a dlouhý záběry opět pro vtahování (Potomci lidí, Válka světů). Krátké záběry jsou se svou snahou podat divákovi na místo prostorového spíše emocionální zprostředkování akce skutečně velmi subjektivní, ovšem i dlouhé záběry se po určitém trvání jaksi překlopí z objektivity do subjektivity. Třeba Sokurova Ruská archa natočená v jednom záběru u mě navodila velmi intenzivní okamžiky, byť to už je velmi speciální případ záběru bez střihu, totéž některé Tarrovy sekvence. Objektivita naopak jako by připadala pouze záběrům o délce kolem 3-10 sekundy někde mezi těmito dvěma případy subjektivnějších záběrů. Úplně tentýž trinární model, kde spolu dva krajní prvky vzdor své odlišnosti souvisí a jen ten prostřední se odlišuje, nacházíme ovšem i v přírodě - kulička na pružině kmitající ve třech polohách (dva kraje a jeden střed), těleso nacházející se ve vodě (kraje, kdy se těleso potápí či stoupá, a střed, kdy se vznáší), nebo tep srdce (malý a velký tep značí potíže, střed klidový stav). Je v tom prostě něco velmi univerzálního, ačkoliv lidé jsou odpradávna přesvědčeni, že náš svět stojí na dualitě (rozumu a citu, života a smrti, černé a bílé…). Tato dualita je ovšem falešná. (30.10.2012)