Zelená zóna

Politicky angažovaný Bourne v Iráku? Chtělo by se sice odpovědět replikou z filmu "don´t be naive", ale nebyla by to tak úplně pravda. Ono totiž to přirovnání docela sedí. Docela hodně. Škoda pouze závěrečné třetiny, kdy se to odkloní od našlapaného předchozího dění směrem k doslovně a naivně pojaté agitce, která sice míří správným směrem, ale to podání... (zvlášť poslední dialog Millera s Poundstonem je již trochu příliš, něčeho takového bych se zrovna od Greengrasse nenadál). PS: Chápu sice, že reportážní kniha, která je byrokratickou odyseou, kdy levá ruka neví co dělá pravá "aneb kterak Amíci nepochopili, že arabská země po létech tyranie, sankcí a válce není to samé co libovolný stát Unie po přírodní katastrofě" se do podoby nedokumentárního filmu převádí jen horko těžko, ale když v celé knize není nic o zbraních hromadného ničení ani trapných pokusů o jejich nalezení, tak proč z toho dělat snímek právě o tomto? (27.05.2010)

Jinak filmařsky dobře zvládnuté, ale nepamatuji si, kdy naposled mě takto rušila až přespříliš roztřesená kamera...Paul Greengrass má svůj osvědčený film a když mu to s Mattem Damonem klape, budiž, zde je celkem sympaťák a na vojáka se hodí. Film není pro fandy Black Hawk Down, kteří vyhlíží plno akce a nekompromisního zabíjení, to opravdu ne. Greengras akční pasáže odsouvá v podstatě na druhou linku a jede si to své, osvědčené z Bourna. Jedná se tudíž o takové umírněné válečné drama, ne nepodobné novějšímu 30 minut po půlnoci. A jelikož délka stopáže nepřesahuje dvě hodiny, tak jako u zmíněného filmu, dá se to celkem snést, aniž byste se začali nudit...75% (22.01.2015)

Pokud má někdo za to, že opětovné spojení Paula Greengrasse s Mattem Damonem (za přispění přepečlivě snímek rytmizující hudby Johna Powella) je pouze opakováním postupů známých již z posledních dvou bourneovských dobrodružství a opožděným příspěvkem k otázce války v Iráku, tak se nemůže víc mýlit._____ Samozřejmě že výchozí konstrukce v podobě výrazně individualistické a profesiální postavy po právu nedůvěřující autoritám a užití šouflkamery zůstává, ale jinak se vyprávění a dílčí stylistické postupy výrazně liší. Na místo téměř neustálé dvousekundové délky záběrů snímaných převážně v polodetailech či detailech, kdy každý další přináší narativně důležitou informaci, se pohybujeme někde kolem pěti vteřin ve velkých celcích či amerických plánech s mizanscénou přeplněnou dílčími podněty, které odvádějí divákovu pozornost od narativně podstatných prvků. (S přibývajícími minutami se mizanscéna vyprazdňuje, což má svůj význam.) Neliší se ale pouze způsob, jakým jsou dávkovány informace, nýbrž i jejich samotná povaha, kdy se nejde za jednou jasně vymezenou a spolehlivou stopou, protože ty se několikrát během filmu ukážou jako nestálé (identita zdroje, zprostředkovatel informací od zdroje, zdroj samotný...). Přehled tak máme jenom díky diegetickému zvuku, jako tomu bylo v bourneovkách, což ale neplatí do úplného konce, kdy je vysílačka rozbita a my se tak ztrácíme v nočních scénách, které nejsou uměle dosvěcovány, což spolu s ruční kamerou s výrazným zrnem přináší zdání realističnosti. (A opětovně: svícení zde má svůj význam, viz začátek a konec.)_____ Tato odlišná práce s informacemi, jejich dávkováním a spolehlivostí vede k tomu, že v závěru hlavní hrdina motivovaný touhou přijít na to, jak se to se ZHN má, vyjádří jasný názor, že nejenom důvod, proč došlo k válce, ale i samotná válka je pouhou vějičkou. (K čemu, vyjádří předtitulkový záběr.) Přesto si film zachovává určitou mnohost pohledů, což je geniálním způsobem vyjádřeno v závěrečném válečném střetu, kdy odlišná motivace postav odpovídá i jejich (směru) pohybu v prostoru. (30.05.2010)

Už je to trochu nuda, ale Greengrass zřejmě neumí řemeslně klopýtat. Zelená zóna je neuvěřitelně dynamický film, který se nezastaví ani na vteřinu (i třetí Bourne proti němu občas přešlapuje na místě) a drží diváka v permanentní pozornosti. Od první do poslední sekundy je o co se opírat – ať už jde o dokonale přehlednou akci (obrovský skok právě od třetího Bournea), či vztahy mezi jasně definovanými postavami a naprosto pochopitelné dialogy, které i běžného civila okamžitě vtáhnou do centra dění. Greengrass navíc na půdorys „velkého problému“ roubuje motiv souboje dvou mužů, který je pod taktovkou burácejícího Powellova hudebního aparátu přesně tak cool, jak tomu bylo v předchozích režisérových filmech (a jak – doufejme! – bude ve všech dalších. Tenhle trademark mám ze všeho nejraději). Tím, čím je Scorcese + De Niro (především) pro sedmdesátá a osmdesátá léta, tím je Greengrass + Damon pro současnou generaci. Dobově – ale i nadčasově - poplatnými a reflektujícími umělci pro diváky, kteří se potřebují personifikovat s hrdinou a prožívat příběh jeho očima. Greengrasův tým poskytuje úchvatné řemeslné prostředky (kamera!) a svět, kterým už Damon proplouvá naprosto přirozeně a bez sebemenších zádrhelů. Jedinou vadu vidím paradoxně právě ve scénáři, který je tak neuvěřitelně přehledný a pochopitelný, že ve světle Bourneova světa (nelze nesrovnávat) lehce ztrácí na té jemné přitažlivé vrstevnatosti a chuťovém ocasu (a místy zkrátka a dobře připomíná obyčejnou adventuru ve smyslu „půjdeme z bodu A do bodu B a tam najdeme C, které nás dovede k D“). (11.03.2010)

Než jsme spolupracovali při likvidaci Kadiče, bylo nutno sundat i Sadiče. Vzpomínáte? Pro mnohé z Vás doba žužlání maminčiných terčů, ale ve škole Vám k tomu snad něco nalhali.....Nic není černobílé, nešlo jen o export demokratických principů do Iráku, ale ani o pouhé ošéfování trhu s ropou. Jediným motivem nebylo zastudit tyrana, ovšem ani snaha vystřílet munici, která se ve skladech nebezpečně blížila datu spotřeby, zatímco u Kruppa zaháleli. Pěkně se nám pohnutky sešly, k tomu se přidala touha Jirky Křovíčka potěšit (či předčít) vysloužilého prezifotra a už to lítalo. Óesen to posvětilo, Mocnost přibrala pár podřízených polomocností a šlo se vybudovat nový trh. A zlikvidovat ty fuj zbraně masivního úhynu. Dodnes přemýšlím nad tím, proč si Bush nenechal do pouště poslat malinkou zásilku yperitu, kterou by následně za uječeného mediálního humbuku vyhrabalo pár Mattů Damonů. A mohl být klid. Buď propaganda zachrápala, nebo nejsou usíci až takové svině, jak jsme doufali. Rozhodně to však byla chybička. K samotnému dílu - spekulativní záležitost, která se klidně může v některých bodech potkávat s realitou. Asi k nim nepatří to, že by nějaký jednoročák a šéfik humra svižně přebíhal mezi armádou a CIA, lítal po Bagdádu s miliónem dolců bez stvrzenky a informačně vytěžoval prominentní novinářku, libovolného vězně nebo generální štáb při předzápasovém soustředění. Pardon, při briefingu, vedeném na téma - kde zase vyčutáme ďurku do země, abychom mohli nic nenajít. Dovolím si i zapochybovat o existenci soldátů či jednonohých postperšanů, kterým peníze neříkají nic, zatímco láska k hroudě a principům humáčnismu je pro jejich ega vším. Ale jinak pěkně filmařsky zvládnuté, tempo nepokulhává. Někdo přirovnával k Bournovi s tím, že se jedná o jeho slabší, ale přesto vydařený odvar. Nezbývá, než souhlasit. Tedy - děkujeme za nastolení a těšíme se na popravu Kimiče, kterému snad nepomůže ani to jeho Čučche. (03.01.2013)