John Carter: Mezi dvěma světy

Typická letná popcornová zábava, ktorá možno ako tak uspokojí v kine na veľkom plátne, ale v domácom prostredí jej slabé stránky neprehliadnete. Krátku westernovú časť som si užíval, rovnako aj Carterove prvé kroky na Marse a stretnutia so zástupcami strany zelených, klonovaných s Avatarom. S pribúdajucim časom sa mi to zdalo pridlhé a povrchné a nebyť pekných očí Lynn Collinsovej tak neviem neviem, či by mi tie moje nezaklapli. Divoké tempo bez zbytočného obkecávania, nikto si s vysvetľovaním neláme hlavu. Výsledkom je popcornová jednohubka, skôr pre tých mladších a nenáročných, na ktorú sa rýchlo zabudne. 60%. (10.07.2012)

Jsou mezi námi, Tarkové. Bytosti, resp. nadbytosti jejichž existence sahá do nekonečna vesmíru, jsou tady stále a řídí dějiny všech galaxií. Nebyli mi moc sympatičtí, ale o to nejde. Díky malému udělátku se mohl Jack Carter z Virginie transportovat na Barsoom (na Mars). Tady jsme svědky, že planeta rozhodně nepůsobí mrtvým dojmem, ale životu se zde daří v úžasných formách. Zelení mužíci nemají tykadla, ale čelistní rohy a nejsou to mužíci, jsou přibližně třímetroví. Pobavily mě bílé gigaopice a domácí mazlík povahově shodný s našimi pozemskými nejlepšími přáteli. A jako všude, tak i tady se, tak trošku nečestně, bojuje o vládu nad planetou pomocí zbraně bohů a podloudným sňatkem s dcerou vladaře. A co čert nechtěl osud Marsu je v rukou právě našeho pozemšťana, znenadání obdařeného výraznými skákacími dovednostmi a nezměrnou silou. Sci-fi složka se tady opravdu povedla, film mě celé dvě a půl hoďky bavil. 4,5* (05.06.2014)

Generický blockbuster, kde není jediná scéna, kterou byste pouštěli kamarádům nebo si sami pustili znova, kde se zapomnělo na něco tak elementárního pro každou space operu jako je výrazný záporák (chcete mít nové HVĚZDNÉ VÁLKY a zapomenete na Darth Vadera?) a kde se humor vyrábí opakovaným komolením jména hlavního hrdiny (jako třeba v GODZILLE). Přesto budu na JOHNA CARTERA hodný, protože jsem si u něj příjemně zavzpomínal na carterovský komiks, co jsem kdysi hltal v ábíčku. (08.05.2015)

Vymydlený pulp točený s láskou, který sice lahodí oku jako obálky všemožných Men's adventure magazines, ale nedokáže dostatečně vtáhnout do děje a přijít s něčím, co by jej učinilo zapamatovatelným / jedinečným / dechberoucím / lehkým. Víc jak dvouhodinová stopáž je pak pro tento snímek luxus, jenž nedokáže využít ve svůj prospěch. Nevýrazná mise na Mars, kterou nelze milovat ani nenávidět. (10.03.2012)

Hollywood je místem neomezených možností a nejbizarnějších střetnutí. Kovbojové a vetřelci moc nevyšli, inu, proč na diváky nezkusit Manekýny a bílé opice… Velkým plusem tohohle nepřiznaného remaku Tureckých Hvězdných válek je schopnost sebeironie v zárodečném stavu. Vtípky na vlastní účet problematizují (ovšem nevylučují) přijmutí pozice bytosti intelektuálně vysoko čnící nad předkládaným brakem. Neustálé zajímání Cartera je pro každý případ shozeno hned zkraje, hrdinova neznalost nového prostředí tvůrcům umožňuje situovat jej na úroveň marťanských batolat a „rozskočným“ akčním scénám vzhledem k vysoké technické úrovni spíše prospívá, než ubližuje, že Stanton používá živé herce, jako kdyby šlo o animované postavičky. Ze stejného důvodu je nejzábavnějším „hrdinou“ nepřetržitě naspeedovaný, půltunový čokl. Načasování zlomových okamžiků důsledně podle příručky pro začínající scenáristy, prkenné herectví a fast foodové filozofování s prosvítající snahou ospravedlnit masové vraždění (jaképak cavyky, když jde o dobrou věc a chudáka bijce pohání osobní trauma) současně lehko poslouží jako munice těm, kdo považují současnou žánrovou kinematografii USA za zlo srovnatelné s vybitím bizonů a vymyšlením Facebooku. V důsledku se střídavě můžete bavit tím, jak si film uvědomuje a neuvědomuje svou hloupost. Po pravdě, nenacházím dostatek racionálních argumentů, abych z nich mohl vytvořit štít k odrážení připomínek těch, kdo budou Johna Cartera považovat za slaboduchou slátaninu. Ty dvě hodiny velkolepé zábavy a vzpomínání na četbu dobrodružných klukovských románů z dědečkovy knihovny mi už ale nikdo nevezme. Také díky nostalgii jde protentokrát stranou nelibý pocit z informace, že něco tak průzračně pokleslého muselo stát 250 milionů dolarů. 80% (07.03.2012)