Hranice ovládání

Dvě espressa. Krabička od zápalek. Podivný vzkaz na malém papírku, vždy zapitý kávou a polknut. Vrtulník. Ranní meditační cviky. Návštěva galerie. Různá místa a různě vysoký standard ubytování. Hudba, film, věda, umění, halucinace. Pět různých lidí. V podstatě žádný děj a téměř žádné dialogy. Spíše monology a ze strany hlavního hrdiny slova téměř žádná. Pouze jeho kamenný výraz po celý film. Žádné emoce. Minimalistické, mlčenlivé a přemýšlivé. To je vše. Tak proč mi tento zdánlivě nezajímavý, jednotvárný, bezobsažný a stále dokola se opakující děj přišel tak fascinující? Dokonalá ukázka toho, že i příběh o "ničem" dokáže vyznít jako mimořádné umělecké dílo. Možná mu nebudete ani zcela schopni porozumět, budete přemítat nad jeho hloubkou či skrytou filozofií a významy, ale budete jím uchváceni. Taková je Hranice ovládání. Byla jsem potěšena roličkou Gaela Garcíi Bernala, mého oblíbence již od role v Mexické jízdě. Během sledování jsem přemýšlela nad tím, jaký bude závěr, co se dozvím a jaké bude vyjasnění všech těch podivností. Zároveň jsem však již tušila, že se na konci nejspíš nedozvím vůbec nic. Čekal na mě jen nádherně otevřený konec, který mé mysli nenabídl téměř žádné možné vysvětlení. Byla jsem v sametovém objetí svých dojmů a prožitků a říkala si, že vlastně ani nevím, jestli bych ho chtěla znát. So, WTF was that whole thing about?:) "Občas se mi líbí, když postavy ve filmu jen tak sedí a nic neříkají." (15.02.2012)

Neviem si trúfnuť povedať, čo ma ubíjalo viac. Nezaspať, vedomosť toho, že pozerám úplnú sračku, alebo bezmocnosť možnosti vrátenia peňazí. Viac komentovať nebudem, súhlasím so všetkými dvoj-a menej hviezdičkovými komentármi. 35%. (10.04.2011)

Jak to vidím já, běžný divák, resp. filmový "nadšenec" je konzument, který, pokud dostane něco jiného, než co čeká, si stěžuje a křičí, zatímco cinefil (= ten, kdo má film rád a proto se předpokládá, že mu i rozumí) bere v potaz i tu možnost, že chyba může být v něm, nikoliv ve filmu. Proto se vyhýbá citovým odsudkům, nekape z něj frustrace „podvedeného“ zákazníka a využívá možnosti opakovaných shlédnutí. Co mnoha filmovým "nadšencům" vyčítám, je špatná argumentační kultura, nedostatek pokory a neschopnost rozlišovat mezi dobrým a špatným uměním – Jarmuschův poslední film je vším, jenom ne tím špatným. (30.01.2010)

Ja proste príbeh potrebujem. Dva čudlíky za kompozície, ktoré jemne tlmili utrpenie na niečo... čokoľvek... aspoň malé... čo sa nedostavilo. 30% (27.07.2010)

Ok (01.02.2018)

Když se, tak jako v LoC, narace uzavře do sebe, zacyklí a „nic neříká a nikam nevede" (vyprázdní), nezačnu si říkat, že Jarmusch neumí napsat dialog, který by měl hlavu a patu (to je totiž pitomost, a já tomu neuvěřím), ale začnu se dívat, co vidím, a dávat si zvolna dohromady, proč dialogy (zdánlivě?) nic neříkají. Uvidím, že nasnímané obrazy mi říkají něco o tom, co je/může být film, a jak to celé může souviset s tím, že se dívám, a především, jak se dívám, jak jsem zvyklý se dívat, a taky: jestli mi u toho něco neuniká. V táhne mě to do takové hry, kde např. odkazy k historii filmu (které všichni už tak dlouho dobře známe) přestanou být jen hravým pomrkáváním, ale časem konzervujícím (své) pomíjivé okamžiky (viz jak se kouřívávalo a jak se výmluvně mlčívávalo v těch a těch letech). A tahle hra pokračuje. Hrané filmy viděné tímto okem, pak přestávají být nutně pouze tím, o čem si lidé kolem průmyslu jménem hraný film myslí, že by měly být, a že taky jsou. Filmy mohou fascinovat také jinak. Nikoli rychlou akcí v prvním plánu (viz mafiány unesená T.S.), ale něčím mnohem pomalejším a mnohem tišším! a to je taky něco, co se táhne Jarmuschovou tvorbou jako stříbrná nit: úplně jiné tempo, nacházející se v pozadí, za prvním plánem: co má T.S. na sobě, jak dokonale kouří cigaretu, a jak se jí neodolatelně daří mlčet, a jak B-mu krade jeho presso, a jak krásné, i když oprýskané, je město, kde se potkali, a jak si po zhlédnutí LoC těžko bude moci někdo myslet, že grafitti se dávno nestalo součástí našich měst, atd. (...) to, co "velcí kontroloři" zdařile ovládají, co jsou schopní vysledovat, porozumět tomu, upozorňovat na to, interpretovat to, atd. je jenom jedna část toho, čemu říkáme film. Jarmusch zkrátka po svém natočil film o všech těch ostatních věcech, a takhle oslavil tyhle věci i film jako takový, tvořivost, a svět - jako magický místo, v kterým nic není dopředu nalinkovaný a všechno je možný, pokud budeme mít odvahu vnímat nejenom to, co se nám ukazuje v prvních plánech, ale taky popři nich. Opravdu se ani trochu nedivím, že u toho potrefení "kontroloři" vzteky prskají kolem sebe. Dost možná tohle celé, o co se Jarmusch pokouší, můžeme nazvat i masturbací. Nakonec to dělá svévolně, nikoho se neptal, jestli může, a dělá to na veřejnosti, a dost důležitých lidí si myslí, že to co dělá, se nesluší. A taky se určitě někde v tichu tomu všemu povyku směje. Ale možná si film jako fenomén takovouhle trochu drzou oslavu zaslouží...? (11.07.2019)

Použil jsem svou představivost. (28.04.2015)

Věděl jsem, že pták létá, že ryba plave, že zvířata běhají; ale zvířata lze chytit do pasti; ryby do sítě; ptáky lze zasáhnout šípem. Pokud se týká draka, nevím nic, jen to, že létá do Nebes, vynášen mraky a větrem. Dnes jsem viděl Jima Jarmusche. Je jako drak. (16.09.2009)

Po dopozerani som mal velmi silne nutkanie vypytat si nejaky navod k tomuto filmu. Instrukcie, ktore by mi vysvetlili, ze vo co go...Caro filmu na mna zaposobilo az na dalsi den...tento film je presne ako si ho Jarmush ustami Tildy Swinton definoval sam...,,dobry film je taky, ked nevies, ci sa ti jednotlive sceny snivali, alebo boli skutocne vo filme" (11.12.2009)

"Nemluvíte španělsky, že?" Škoda že jsem nespočítal kolikrát tato věta ve filmu zazněla. Místy dost nudná uspávačka, Jarmusch v určitých chvílích připomíná Davida Lynche. Film má velice pomalé tempo děje, stále dokola se točí lidé co nosí hlavnímu hrdinovi zápalky se vzkazy, nezbytná jsou dvě kapučína a samozřejmě následná otázka zda nemluví španělsky. Po hodině si člověk už přece jen přeje nějakou změnu, které se nedočká. Tento film svůj závěr, k mému údivu, nakonec našel. 40%. PS: Film možná měl něco do sebe, ale znovu bych si jej opravdu nepustil. (27.01.2010)

Mám s filmem jenom jeden problém - čin hlavního hrdiny, který není narušený ani nejmenším záchvěvem pochybnosti. (polospoiler : ) Vyznění filmu, které ukazuje vraždu v daném kontextu jako nejlepší možné řešení. To mi sedět nemůže asi nikdy. Jinak je ale film čirá genialita - po všech stránkách. / Pokud by chtěl někdo hledat klíč k skryté myšlence filmu, může možná začít tady http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADmsk%C3%BD_klub , tady http://cs.wikipedia.org/wiki/Bilderberg a možná taky tady http://cs.wikipedia.org/wiki/David_Rockefeller . (22.07.2009)

Každej, kdo si myslí, že tenhle film je mrdka, by si měl zajít na hřbitov... (19.07.2009)

Nemůžu si pomoct, ale mě se i tenhle Jarmusch líbí. Film Hranice ovládání jakoby logicky navazoval na Mrtvého muže, a Ghost Doga. Je dosti podobný a zároveň velice jiný. Zachycuje pouť nájemného vraha, který se prostřednictvím různých divkákovi nesrozumitelných indícií dostává dále ke svému cíli, otiskávajíc do dění kolem něj svou životní filosofii. Ta je založena na absolutní trpělivosti, vyrovnanosti a vnitřním klidu. Na rozdíl od předchozích filmů, jeho hlavní postava neprojde žádným přerodem, spíše jen pozoruje dění kolem sebe. A vnímání okolního, podivného, světa skrze optiku takového člověka se Jarmuschovi povedlo. Oproti ostatním filmům tohoto režiséra, zde neuslyšíte jediný smysluplný dialog, vše se pohybuje na hranici absurdity a přesto se filmu daří děj záměrně šnečím tempem sunout kupředu. Z celé tvorby JJ, je tento film, nejhůře srozumitelný, na druhou stranu je možné ho pokaždé jinak interpretovat. Až to spíše připomíná tvorbu Davida Lynche. Hranice ovládání je nádherně nasnímán, kameraman vyždímal z lokací absolutní estetické maximum. Bohužel zde ubylo Jarmuschovského humoru a obvykle vynikající soundtrack je zde spíše průměrný. Tento film sice není tak záživným jako jeho předchůdci, za to je však mnohem více meditativnější a umožňuje divákovi bloudit a tápat v imaginárním světě společně s hlavním hrdinou. (26.07.2011)

Jarmusch je filmársky snob a noblesák a moje hranice ovládania týmto filmom otestoval teda poriadne. 2oj hodinová potulka, v ktorej sa akoby nič extra nedeje, ľudia prichádzajú, odchádzajú, každý zo seba vydoluje nejaký intelektuálny blábol a celá táto lyrická úvaha je príliš monotónna na to, aby mohla trvať 2 hodiny, čo už považujem za čisté pózerstvo (a to pri Jarmuschovi myslím nepíšem prvý krát). (03.02.2010)

Trochu zbytečně tajemné, ale i Jim má nárok na úlet. Jinak je to krásná podívaná, výtvarný zážitek a hudební labužník si taky užije. Milé pokoukání (11.02.2010)

DRONE. (29.05.2014)

Isaach De Bankolé jako černý ninja se (podobně jako černý samuraj Ghost Dog) pohybuje subjektivním prostorem zrcadlícím svojí pravidelnou uspořádaností symetrického labyrintu „skutečný“ svět, který obývají „živé bytosti“. On sám se mezi „živé bytosti“ nepočítá – „mezi námi jsou ti, kteří mezi námi nejsou“ avšak on „není mezi nikým“. ___________ To, co Jim Jarmusch předvádí, je volné interpretační pole, ne úplně nepodobné filmům pracujícím s vyprázdněným narativem. Z hlediska narace tedy nepřináší nic nevídaného, ovšem on svým specifickým způsobem samotnou formu vyprázdněného narativu posouvá někam mimo hranice reálného – do snového prostoru labyrintů a metasvětů, do světů „na okraji“ (jestliže okraj ani střed neexistují, mohou se jejich zdánlivé obrazy nalézat kdekoli). Na rozdíl od Guse Van Santa (Gerry) nebo Bruna Dumonta (Twentynine Palms) aj., kteří vypráví příběh z „reálného“ světa pomocí obrazů, které porušují kauzální souvislosti vyprávění (není jasné co je pro děj relevantní a co ne, takže divák je neustále maten tím, že jsou mu předkládány pouze neurčité záhyby příběhu), se Jarmusch dotýká světů mimo, existence za horizontem – Jim Jarmusch překračuje zrcadlo. ___________ Film na vzdory své volnosti není vyprávěn svévolně – hlavní hrdina (a spolu s ním i děj) se pohybuje na základě logického systému, který je utvářen cyklickou hrou propojených znaků a (divákem) nerozluštěných šifer. Divák na základě toho všeho může film „číst“ různými způsoby, avšak nikoliv jakkoli libovolně. Film je přes svoji interpretační otevřenost pevně svázaný svojí logickou strukturou (třebaže se jeho logika rovná spíše logice cesty zenu), bez které by jeho hra byla nehratelná. Podobné postupy můžeme najít v literatuře např. u raných děl Michala Ajvaze nebo v žánrových labyrintech Jeana Echenoze. Ať mi tedy nikdo nevykládá, že to byla pseudointelektuální nuda a podvod na diváka a že se Jarmusch umělecky vyčerpal! U některých filmů by mělo být upozornění non-midcult, aby bylo jasné, že u něj duševně tupozrací měšťáci a kulturní snobové mohou zažívat silné okamžiky sebestředného utrpení. (24.11.2009)

Jim Jarmusch si splnil sen a natočil film, rozlievajúci sa do otvoreného priestoru ako prameň priezračne čistej vody, ktorou presvitajú jemné lúče dokonalosti. Minimalistickou režijnou metódou vytvára krehkú, subtílnu vizuálne-zvukovo-významovú symetriu, ktorá formuje myslenie a výraz v štruktúre podobnej avantgardnej architektúre. Zručne uchopená dômyselnou montážou obrazov, mení sa pravidelná harmonická skladba činností muža-zabijaka v obradný rituál na hrane surreálna a odrazu reality. Myšlienkovo zvodná zmija obtáčajúca sa okolo nôh diváka, cestujúceho Jarmuschovým enigmatickým labyrintom. Hypnoticky vyrovnaná, vťahujúca, neopakovateľná kompozícia, symfónia redukovaného naratívu. Jarmusch sa mení, Jarmusch ostáva. Napriek tomu, že sú The Limits of Control vlastne intelektuálnou paródiou na Bonda, sú prosté humoru a variujú tradičnú tému jeho filmov; komunikáciu a prekážky v nej. Vždy v dokonalej súhre tónov stretávajú sa pri stolíku s dvoma kávami dvaja ľudia - jeden čakajúci, jeden očakávaný. Postavy s výraznou zvukomalebnou expozíciou a známymi tvárami vchádzajú na scénu - ani na jedného nemožno zabudnúť. Jeden hovorí, druhý načúva, no hodinky nemilosrdne tykajú a nepovoľujú ani slovo navyše. Vždy presný, vymieňa si tajomný muž, prežívajúci v rozptýlenej substancii subjektívneho vnímania sveta v krabičkách zmysel existencie. Kvintesencia života a súboj s manipulovaním reality v jednom exkluzívnom balení. Nakoniec nájomný vrah zabíja svoj cieľ, z úzadia temnej pracovne ovládajúci svet, a vracia sa do reálneho sveta. Skutočne hraničný film, skúmajúci hranice diváctva, filmu, fikčného sveta a empiricky zakúsenej skutočnosti. Zrejme Jarmuschov najlepší. Minimálne najvyspelejší. A neskutočne cool. 95% [Febiofest 2015] I na druhé zhliadnutie najlepší Jarmusch, fascinujúce záberovanie, post-rockový soundtrack od Boris, architektúra a dizajn, umiestňovanie červenej farby, nezabudnuteľné ne-postavy, Bankolého životná rola. Jarmuschov Matrix na vlnách rimbaudovskej poézie v galerijnom rámci (post)moderného umenia. Ak film o filmoch, tak túto hyperbolu o vražedných kaviarenských pochôdzkach. 100% (12.01.2015)

Školní cvičení č.3: Kamera. Někdo mi zacyklil prvních 1O min. Je to tak trochu mrdka. (03.12.2009)

Tí z vás, ktorí dokážu pri filme posedieť a skúmať jeho kvality do hĺbky budú nadmieru spokojní. Naopak milovníci rýchlej akcie, bezhlavých komédií a vyhľadávači dobrodružstva, kde sa stále niečo deje, skôr než v polovici stopáže sladko zaspinkajú. (20.08.2010)