Hranice ovládání

Občas mám nutkavý pocit sledovat u filmu každý detail a každou nelogičnost, rýpat se v něm a odhalovat tak skrytá sdělení. U tohoto filmu jsem se však nechal unášet tak specifickou nádherou, kterou může poskytnout jen film. Tento nabízí dokonalou práci s obrazem a s filmovou řečí, která však není striktně nalajnovaná, je to spíše hra motivů a přístupů, která však netvoří nesouvislou patlaninu. Doporučuji sledovat po velmi hektickém dni jako relaxační proceduru :D (01.04.2011)

Hlavně pomalu a stylově,to je heslo Hranice ovládání.Jarmush má řemeslo stále v malíku,jenže to není vše a tímto meditativním stylem se prostě celý film utáhnout nedá.Jako experiment je to zajímavé,ale nijak obohacující,Jim by se měl vrátit k příběhům,které jsou pomalé,ale zároveň skutečně zajímavé. (16.11.2011)

Takovou nudu jsem dlouho nezažil. Co to jako mělo bejt? Reminiscence na Warhola a jeho nekonečně dlouhý, nekonečně nudný filmový záběry? Pan J. se po vzoru svejch evropskejch kolegů ubírá cestou do-sebe-zahleděnejch, sebestřednejch píčovin?. Jo, bejt stárnoucí mistr je těžká životní úloha.Mnozí by mohli vyprávět. (19.01.2012)

Dvě hodiny absolutně NIČEHO! Je vážně umění natočit film, ve kterém se dvě hodiny nic neděje, a navíc ani nepřijde pointa, která by tomu všemu třeba aspoň nějak dala smysl. Divácké utrpení v nejkrystaličtější podobě. Nejhorší na tomto filmu je, že ho nemůžete vypnout, protože je nutkání zjistit, jaký to dá všechno smysl, silnější, a na konci zjistíte, že to žádný smysl nedává... P.S.: Korunu tomu všemu dává ta odpudivá nerdka, co na sobě ani v jednom záběru nemá kalhotky... (04.03.2012)

Forma ční nad obsahem rozdílem několika pater. Trochu prázdný Jim Jarmush. (09.07.2009)

Vystizny nazov. Uz dlho som v polovici filmu (a este k tomu v kine) seriozne neuvazoval pri tom ako mi klipkali oci, ci sa dokazem ovladnut a film dopozerat, alebo vazne hodim slofika. Rozhodol som sa pre to prve a urobil som velku chybu.Ten spanok by mi prospel urcite viac, pretoze toto bola neskutocna pomala, nezmyslena nuda. Pan Jarmusch, ked natocite dalsi film typu Ghost Dog, potom vam odpustim. (18.09.2009)

James Bond podľa Jarmuscha (17.11.2009)

Jarmusch jak má být, až na ten skoro konec, který mi to zkazil. Nemůžu tady spoilerovat, ale snad víte, co konkrétně myslím. (20.01.2010)

v tomto filmu se vůbec nic neděje, jen se pořád herec někam dívá, a děj zaostává, je to zbytečně natočený film, oto snad nemůže nikoho zaujmout (07.02.2010)

Dostal jsem od Jarmusche, co jsem chtěl. Už jen pro tu atmosféru to má smysl vidět, ale musíte Jarmusche cítit. (22.08.2010)

"Ako si sa sem, kurva, dostal?" "Použil som svoju predstavivosť..." Psychedelická roadmovie, v ktorej Isaach De Bankole cestuje po Španielsku vo fajnových oblečkoch, cvičí, pije expresso z dvoch šálok, nerozumie po španielsky a nemá sex, keď pracuje. Filmová škola. Učím sa. (23.12.2010)

Krásné obrazy, několik zajímavých vět, ale celkově prostě moc pomalé a nudné. (23.08.2011)

Já myslím, že Jarmusch prostě jenom zkouší, co jsou jeho fanoušci (mezi něž se rozhodně řadím), a potažmo i ostatní diváci schopni skousnout. A pak se královsky baví všemi těmi pokusy o výklad, co se v tom filmu vlastně stalo, a co nám tím chtěl říct. Ale obávám se, že v tom filmu se nestalo vůbec nic, že vlastně neopustil tu kabinku na letištním WC, kde začal a hlavně - že to byl záměr, jak vyjebat s divákem. 50% (12.11.2012)

Jsou filmy, kde se rozhodujete mezi odpadem nebo za 5. Jediné co víte, je, že průměr dát nemůžete. Tohle je jeden z nich. (18.06.2013)

Co se týče narace, tak je Limits of Control zdánlivě nekonečné vyprávění o mlčenlivém muži stále s jedním výrazem, na jehož ztvárnění se Isaach De Bankolé asi ani příliš nenadřel. Jeho tajemná cesta za bůhvíčím a z bůhvíjakého důvodu krásně reflektuje celou předchozí tvorbu Jima Jarmusche, který beze svého oblíbeného motivu "cesty", v jakékoliv formě tudíž kamkoliv s kýmkoliv a z jakéhokoliv důvodu, nedá ve svých filmech ani ránu. Krabičky od sirek se vzkazy nijak extra nepomohou, stejně tak situaci neosvětlí nesrozumitelné promluvy vedlejších postav, proto se divák musí opět spolehnout na svou vlastní představivost. Tu jsem třeba já musel hodně napínat při obrovském oslím můstku přecházejícímu scéně s Billem Murrayem, to bylo přinejmenším zvláštní. (24.04.2014)

Dlouho jsem neviděla tak nádherné obrazy, každý záběr je promyšlený, každá vteřina je chtěná. Dlouho jsem neviděla nic tak napínavého, každá vteřina je očekáváním dalšího, každý záběr je střípkem pokračování. Škoda, že je už konec. Úžasné, bravo! (12.06.2014)

Dvě hvězdičky - jedna za hudební doprovod a příjemnej lyrickej vizuál, druhá za Tildu a lícní kosti Isaacha. Jinak to za moc nestálo. (30.12.2015)

Kdo nezná předchozí Jarmuschovy filmy, musí být ukrutně unuděný a zklamaný. Naopak ten, kdo je na Jarmuschův styl připraven, musí ocenit způsob vyprávění, důraz na detaily, opakující se stereotypy a víceméně i předvídatelnost děje (i když zdaleka ne vše je vysvětleno či prozrazeno).  Proto mě celkovým dojmem film vcelku potěšil (včetně "epizodek" se Swindonovou, Hurtem či Murrayem) (20.12.2022)

Pomalé, přesné, přestože jen 3, v Madridu po cestě z letiště si už vždy vzpomenu, v Seville si vždy dám dvě černé kávy a v Sierra Nevadě posedím před setměním na kopci. (20.07.2009)

Totální vizuální orgie. Sen uprostřed reality. Realita uprostřed snu. Svět se bude točit dál nezávisle na nás všech. Místo abychom nastoupili a nechali se vézt, snažíme se zabývat vším, jen ne jízdou samotnou. Jarmusch má oči snad i na chodidlech. Prostřednictvím zraku vraha nás nechává nazřít do jeho intimního světa barev a úhlů. Ztotožňuji se s kritikou Los Angeles Times: http://articles.latimes.com/2009/may/01/entertainment/et-limits1 "Jarmusch has said he was inspired by a trifecta of a William Burroughs essay, from which the film's title and its theme of words as the ultimate source of control and power are drawn; French crime dramas of the '70s and '80s; and John Boorman's thriller "Point Blank." All that would put you in mind of a noir experience, where the action is tense and philosophy is left for another day. That is not what Jarmusch has given us. Instead the film is like a series of sun-saturated French impressionist paintings, so beautifully is it shot by cinematographer Christopher Doyle and so soft-focus is its narrative. Each character enters and defines the space and the story in his or her own way, loosely linked moments with De Bankolé's mission providing the connective tissue, a classic Jarmusch approach. It is an exceedingly fine supporting cast led by John Hurt as Guitar, a Tennessee Williams sort of genteel philosopher; Gael García Bernal as the roughed up cowboy, Mexican; and Tilda Swinton as the trench-coat clad film star Blonde. Bill Murray, who was the spine of the writer-director's last film, 2005's "Brok- en Flowers," is just a quick stroke cameo here as American, though Ugly American would have been a better sobriquetAs with all Jarmusch films, there is much unexplained, the ambiguities left to reside in long stretches of silence. All of which makes "The Limits of Control" a little like guided meditation with suggestions floated, waiting, left untethered. It's up to you to distill meaning -- which will leave some convinced the director is merely self-indulgent, and others deeply satisfied. I fall into the deeply satisfied camp with what may well be Jarmusch's most enigmatic film yet. In the opening scene when De Bankolé meets his first contact, he is told, "Use your imagination," which turns out to be sage advice for us as well." (07.11.2009)