Hranice ovládání

Záhadný černý muž je vyslaný jiným záhadným černým mužem, aby chodil po zemi španělské a pozoroval a hledal a nemluvil a čekal... A vy chodíte a díváte se s ním a taky čekáte a... ono prd. Celý tenhle film je prázdný jako prd. Ó pardon, zapomněl jsem na vizuálno... No je pravda, že kamera je hodně púsobivá a je zjevné, že každý záběr byl pečlivě promýšlený a obrazy které vidíme jsou často esteticky krásné jako umělecká díla a hraje k nim příjemná (i když většinou nepříliš vhodně zvolená) hudba a celé je to takové meditativní a čisté a kultivované a jemně surreálné a předstírá to dokonce jakési filosofující rozuzlení... Ale pořád je to jenom film o prdu. Dialogy ve všech těch Kafích a cigárech jsou oproti plkům zde existenciálně závažné záležitosti a Bankolé se neustále tváří, jako kdyby teprve před měsícem slezl z palmy a naučil se chodit v obleku a jíst příborem. A to jsem dosud Jarmuschovi nikdy nedal míň než čtyři hvězdy a mám ho v mé režisérské Top 10. Moc dobře jsem asi mimovědomně tušil, proč se tomuhle filmu tak dlouho vyhýbám. (01.01.2019)

Nádhera... spolu s Hanebnými pancharty nejlepší film, co jsem letos viděl. Fascinovala mě precizní rytmizace filmu (střihu), skvěle a zábavně variované leitmotivy a hlavně perfektní atmosféra, která v sobě mísila napětí mysteriózního filmu a uvolněnost osamělýho víkendovýho výletu za kulturou, skvělé hudební motivy, opravdu vý-bor-ná a vynalézavá kamera... Každá scéna měla svou zvláštní pointu na nějakým místě filmu (ať už před či po), každé setkání bylo sice jen variací těch předchozích, ale současně bylo každé úplně jiné - hlavně díky precizním hereckým etudám "special guest stars". Opravdu síla. Je trochu zvláštní, kolik lidí se nenechalo Hranicemi ovládání okouzlit, těžko se mi to chápe, obzvlášť u režiséra, jako je Jim Jarmusch. Je fakt, že každý jeho film je jiný, ale na druhou stranu - čekal snad někdo svižný film plný situačního a verbálního humoru, u kterýho se ani na chvilku nepřestane smát? Nevzpomínám si na žádný s Jimových starších filmů, kde by tempo vyprávění bylo znatelně rychlejší a frekvence promluv a "hlášek" výrazně vyšší... Možná povídková Noc na zemi... Je fakt, že žádnej z jeho filmů asi není "masovou zábavou", a platí to i o Hranicích ovládání. Já osobně je považuju za další z řady jeho vrcholných filmů. (23.10.2009)

Meditativní pouť Španělskou krajinou, v níž Jarmusch doposud nejradikálněji tematizuje motiv cizince a cesty, hází nám pod nohy spoustu falešných klíčů k interpretaci díla a zanechává nás přesto ztracené ve vyprázdněném světě paranoiy a konspirací, které nelze prohlédnout a je otázkou, jak se k němu staví sám ústřední zenový "poutník". Jestliže veškeré dialogy (respektive monology) o umění, filmu, hudbě či halucinacích působí jako parodie na zenová moudra, lze je vnímat čistě esteticky, jako variace na dané téma (otázkou zůstává jaké), které mohou působit podobně hypnoticky jako drone metalový hudební doprovod. Jarmusch říká, že to natočil, jako kdyby Point Blank režíroval Jacques Rivette. Srovnání sedí přesně a film je podobně jako dronové skladby určen k opakovanému "poslechu". Otázkou je, zda jako hudba táhlých shluků tónů přinese pouze abstratní požitky z odhalování jemných nuancí či přinese i smyslupnější odhalení. Poslední potitulkový záběr s nápisem No Limits No Control naznačuje, že nikoli a celý snímek je vlastně antipostmoderní: v eklektickém mixu se neukrývá několik plánů, zůstává naopak naprostá nerozlišitelnost. Ať už mezi realitou a fikcí, dobrem a zlem či jakýmikoli dalšími motivy ve snímku prezentovanými. Hrdina putuje po galeriích a kavárnách, informace se může stát artefaktem s hodnotou ryze estetickou a obraz na stěně se může stát realitou, ale i naopak (příkladem budiž poslední plátno, které hrdina pozoruje a v němž se opakuje antický motiv k nerozlišení realistické malby, který ovšem spolu s předchozími ve filmu vyděnými díly vede mnohem komplikovanější dialog). (13.07.2009)

3,5*/5..."Jime, Jime, to čo si nám, Tvojim verným fanúšikom naservíroval?!?!". Limits Of Control je filmom VŠETKO a NIČ, balancujúci na hrane metaforickej hádanky a nudnej naťahovanej pseudointelektuálčiny. Jarmuschove minimalistické vychytávky ostávajú zachované, lenže tentokrát stoja sami o sebe, bez nejakého kompaktnejšieho celku. Dá sa za tým hľadať nejaký zmysel a rovnako tak to celé môže byť jeden veľký odrb...Jarmusch neodpovedá, len kontinuálne predkladá sled obrázkov, bizardných postavičiek a kvázi vyvrcholenia, ktoré vlastne vyvrcholením byť nemusí. Čo je bez debaty zaujímavé je originálna hudba, napr. prekvapila účasť skupiny haluzákov Sunn O))) (s ktorými "hráva" aj Attila Csihar z Mayhem). Film, by si zaslúžil druhé pozretie, len sám neviem či sa mi to niekedy podarí. Minimálne by som si pri ňom musel dať poriadne dvojité presso (samozrejme, JEDINE v dvoch šálkach:)))))). (03.02.2010)

Och, kroch ! Tak toto je strava, pre vybraný druh prasiatok s vysokým zatúpením vitamínov I&Q. Hlavný hero, ktorý sa hýbe chôdzou čerstvo znásilneného rastamana, síce pobaví, ale to je celé, čo pre mňa film doniesol. Každopádne ak sa chcete unudiť k smrti, tak snímka je vhodný prostriedok na samovraždu. (17.05.2011)