Synové hor

Tento film je na mne už moc velká prehistorie a vizuálem to působí jako prvorepublikové veselohry, ale musím dát čtyři hvězdy za 1) námět sportovní tragédie lyžařů Hanče a Vrbaty z roku 1913, důstojný filmový pomník 2) herecký koncert sympaťáka Beka 3) je to snad první československý film se sportovními záběry ( hned úvodní sjezd na horách byl na svou dobu asi velkou podívanou v kinech ) zimních sportů točené v přírodě. (23.12.2019)

Na tomhle snímku se zub času pořádně podepsal. A to jak z filmového tak i z lidského hlediska. Téměř čtyřicátník Josef Bek se do role sedmadvacetiletého Bohumila Hanče položil vcelku zdařile, není určitě jeho chybou, že měl hrát někoho mnohem mladšího. Film však v první polovině příliš nudí, ke třem hvězdám ho dotlačil až dobře zvládnutý závěrečný závod. Příběh Hanče a Vrbaty by si ale bezpochyby zasloužil kvalitnější a aktuálnější filmové zpracování. (06.07.2013)

V dětství jeden z mála hororů, které byly k vidění. Umrzlý umrlec s bílým (ojíněným) obočím mne strašil ve snech. K tomu ta dramatická hudba. Brrrrrrrrr! Ta jména (Hanč a Vrbata) jsem doposud nezapomněl. Ale i po letech působivý film, byť ta sportovní motivace, která vedla k tragédii, je pro mne vlastně dost nepochopitelná (07.03.2017)

Velice silný film, který nedokázalo pokazit ani poněkud primitivní antiněmectví (byť pouhých 10 let po válce pochopitelné) a poněkud přehnané učitelovo vlastenectví. S překvapením tady čtu, že si ve snímku zahrál epizodní roli starého lesníka i pravý Emerich Rath. Fakt ho lituju, že se musel dívat na to, jak nelichotivě je zpočátku filmu vykreslen jen proto, že má německé jméno, mě by na jeho místě ta nespravedlivost pěkně štvala. A Vojta je kapitola sama o sobě, u tohoto herce si vůbec nedokážu představit, jak vypadal zamlada, ten se snad už jako dědek narodil a od porodu se jen zvětšoval. (13.12.2012)

Střídmá filmová řeč přibližuje skutečné životní osudy dvou skromných severočeských tkalců z Podkrkonoší a s nimi kus děje z tohoto českého regionu na někdejším německo-českém vnitřním jazykovém rozhraní. Vzpomínky dnes již mrtvých někdejších českých hraničářů, že mezi prostými lidmi byly národnostní problémy vždy ztlumeny, že více je spojovala blízkost práce, nouze, společně sdílených skromných životních existencí, než dělil rozdíl jazyka, jsou tu převedeny do dvou typických osudů vyjadřujících za jiné obsah těcho zdánlivě banálních slov a vět. Bohatý společenský i kulturní a posléze také tělocvičný život, jímž tito skromní, hrdí lidé, naši předci plně a šťastně žili, je tu představen ve svých skutečných konturách. I to byl český národ, i tak vypadalo skutečné vlastenecké - ne šovinistické - češství. Jsou to naše kořeny, jimž jsme tolik dlužni. Je to úcta, kterou si odpíráme a již se sebeochuzejeme. Je to poklad, jehož hodnota uplývajícími desetiletími, která se pomalu začínají proměňovat v staletí, stoupá a neustále se zhodnocuje. Krkonošské stráně zásluhou lidí, jakými byli Hanč i Vrbata, venkovští učitelé, jejich ženy, rodiny, i těch, kteří dokázali jejich osudy zživotnit na stránkách knih i ve svitcích filmových pásů, zůstávají osobitým, výrazným českým regionem. Krajinou s nezaměnitelným osudem. Výzvou i snem. Českým údělem. (21.12.2008)