Jasná hvězda

Poklidné, zčásti proustovsky laděné vyprávění, avšak bez Proustova šarmu a nadhledu, a z části hemingwayovské, avšak bez Hemingwayova vypravěčského talentu... K tomu citace z Jana Zábrany (Celý život 2, str. 944): "Cremieux ve studii o Proustovi říká, že Proust nechtěl své hrdiny zachycovat v mimořádných, vypjatých situacích, protože se domníval, že tyto situace je zkreslují. Což je pravý opak toho, co si myslel Hemingway, který věřil, že právě z chování lidí v "okamžicích pravdy", v situacích krize, kdy se rozhoduje o životě a smrti, lze líp než z čehokoli jiného poznat, co jsou zač". (08.04.2016)

Ben Whishaw opět udivuje svým velice působivým a sympatickým subtilním zjevem, a Abbie Cornish nabízí divákům postupné proniknutí do podstaty její přirozené krásy. Jsme tak svědky, kolikrát až moc, citově zabarveného dialogu, který vlastně oslavuje lásku cudnou, či staromódní, chcete-li. Spojte si Finding Neverland, Piano, Pýchu a předsudek, Pokání a výjde Vám tahle historická lovestory, která sama o sobě není originální, což nejde ani tím nejnajivnějším způspbem očekávat, avšak v samotném důsledku ukňourané zamračené východočeské neděle, to nehrje pražádnou roli. To vše se děje za přítomnosti skvěle naexponovaných obrazů anglického venkova (především jednotlivé obrazy měnící se v závislosti na ročním obdobím), které dávají ostatním divákům jásný impuls, dát si tuto exkurzi do citově čistých, ale v jistém směru přehnaných vod lidského milostného spojení, spíše na plátně, větších rozměrů, než na obrazovce s malou úhlopříčkou... (06.02.2010)

Ben Whishaw (ten do 18. nebo 19. století padne jako ulitý) a skvělá "zpívající" scéna, udržují tento film na hranici tří a čtyř hvězd. Celkově je to ovšem docela velké zklamání, logika chabých zvratů žádná(zapomněl si vzít kabát, wtf), štáb se asi moc nenachodil - natáčelo se prakticky v jedné místnosti a příběh by se dal sepsat do dvou vět. Prakticky nic se neděje a o chemii nebo atmosféře Wrightových kousků se nedá mluvit ani omylem. A zde vychvalovaná Abbie Cornish se mi opravdu moc nelíbí. (20.02.2010)

Takové v podstatě milé (i když tragické) drama, které pomaličku vypráví příběh sbližování dvou lidí, aby je pak zase osudově rozdělil - nespoileruju, o Keatsově životě snad dost lidí ví. Ano, ano, film je na motivy skutečných událostí. John Keats měl opravdu mladou lásku Fanny Brawneovou, kterou si nemohl vzít, protože byl jako básník chudý a v dluzích. Film si mnohé přikresluje, ale nabízí fajn historickou jednohubku se sympatickými hlavními herci. Netne ale do živého a není tak dojemný, jak by možná měl být - už vhledem k tématu, že lásku si člověk nevybírá a nemůže se jí zbavit jen proto, že je nepraktická. Sama Fanny říká, že na Johna nemůže zapomenout, i kdyby chtěla. Že to prostě nejde. To je sentiment, se kterým se řada lidí dokáže ztotožnit, ale film ho bohužel úplně nevyužil. PS: Drobný spoiler - skutečná Fanny sice léta po Keatsovi truchlila, ale nakonec se vdala a měla tři děti, kterým odkázala svoji korespondenci s Johnem (jejíž úryvky slyšíme ve filmu). (21.01.2019)

No, nevím, jsem z toho trochu rozpačitá. První polovinu filmu jsem byla s Brownem zajedno a nejradši bych Fanny nakopla - ne moc pěkná fiflena, která se jenom parádí a o poezii se začne zajímat jenom proto, že se jí líbí Keats. (Prostě pipina, která za ním šíleně dolejzá.) Další výtky mám ke scénáři, na začátku je příliš stručná expozice - vůbec jsem netušila, která bije (ostatně víc věcí nebylo vysvětlených), a závěr je oproti tomu dost rozvleklý. Líbily se mi vlastně jenom dvě věci - stará Anglie (výprava byla bezchybná) a fešák Ben Whishaw v roli básníka Keatse :) (27.03.2010)