Sladký život

Sladký život som videl už v roku 1963 v rámci Filmového festivalu pracujúcich. Bolo to v hradnom amfiteátri, ktorý zaplnili diváci vysoko nad jeho kapacitu. Dôvodom boli chýry, že vo filme "platinová samica" predvedie striptíz, čo v tej dobe bolo nepredstaviteľné. Už vtedy som si všimol, že tento film má množstvo iných kvalít, ktoré zatieňujú pôvodný motív jeho návštevy. Tento dojem silnel pri každom ďalšom zhliadnutí a v dnešnej dobe, keď človek narazí na odhalené prsia tisíckrát častejšie, ako na kvalitný film, ustúpil erotický prvok filmu úplne do pozadia. Túto veľkolepú mozaiku mám z Felliniho filmov najradšej. Fellini bol bystrým, až geniálnym pozorovateľom a pokiaľ sa nevŕtal vo svojom detstve, vo svojich predstavách, fóbiách a obsesiách dokázal nakrúcať vynikajúce filmy. Sladký život je jedným z nich. Napriek dobe vzniku je stále aktuálny. Veď predstavy našich novozbohatlíkov o "sladkom živote" sa príliš nelíšia od predstáv figúrok z tohto filmu. (04.10.2011)

Nejpříjemnější film. Asi se tu už o něm říkalo všechno, tak pod dojmy sladké a dobré nálady mám pocit, že bych si aspoň třeba chtěl tuto náladu, a pohodu, uchovat v sobě na pořád:) Doufám, že to na vás taky zapůsobilo. A vlastně si myslim, že to je nejlepší soundtrack pro příjemé chvíle, pátky, soboty, a doufám, že si teď Dolce vita budu takto přehrávat a v pokoji poslouchat co to jen půjde:D Spíš než to, jaký dopad a cíl měl mít, a tedy proč taky vznikal, ke mně prostě hovoří forma - a nádherná síla a jemnost -, kterou jí Federico natočil. Grazie tante.:) (24.02.2009)

I tento Felliniho film snad poprvé v časovém sledu celku jeho díla nastoluje s otázkou nedějově dějovosti - fakticky dalším záběru neorealistického proudu - problém srozumitelnosti a sdílnosti na jedné a sebevzdělávání-sebezušlechťování-autokultivace na straně druhé. Proč mají mít děj a vzruch životy, které svým směřováním i utonutím v konzumní absurditě, to všechno popírají. A proč by měly být následováníhodné? Poprvé tyto otázky začaly nabývat na vážnosti právě v okamžiku zřetelnějšího zvyšování a projevů hmotného blahobytu. Nejživotnějším momentem filmu je rána pěstí, kterou budoucí představitel Old Shatterhanda uštědří Mastroianniho redaktorovi v okamžiku, kdy užuž přestupuje hranice cizího teritoria. Fellini se vůbec vedle Sicy stane dalším osudovým režisérem tohoto italského suveréna stříbrného plátna. (26.08.2007)

Ve své vznešenosti osamělý rejnok, jenž je přes nespoutanost, svobodu a sílu nakonec stejně lapen do sítě trpké, avšak opravdové reality. Rejnok, který se na nás na všechny pozorně dívá - a přesto je již tři dny mrtvý. Co tři dny! Třicet let - ne-li celý život. Zvonice, v níž nebyl zcela nepochopitelně nainstalován výtah. Omítka, která již 300 let čeká jen na autogram plavovlasé živelné bohyně. Dvě krásné malé děti, pro něž náš svět není dělaný. Bohémská omrzelost a nutnost prázdnoty ve svých nejlepších letech. (31.10.2005)

Dostals mě, Federico. Místy zdlouhavé, místy strojené a příliš mentorské, ale zároveň moudré, hluboké a mrazivě přesné. Film je jako blonďatá kráska... první půlhodinu se kolem ní nesměle točíte, ale když si jí pustíte k tělu, sevře vám srdce chladnou dlaní. A pak už je na všechno pozdě... jen čekáte až povolí stisk a vy budete moci přebrat tu armádu emocí a myšlenek. V každém z nás je kus Marcella a na každého někde čeká síť... tak hlavně skočte do té správné, abyste v ní nezemřeli, nýbrž spokojeně rozkvetli. (04.10.2007)