Merchant of Venice, The (TV film)

bogu

Poměrně kvalitní televizní zpracování lákající jednak na nápadité přesazení příběhu do “viktoriánských” Benátek devatenáctého století (představených jako kapitalistický ráj bankéřů), jednak na Laurence Oliviera v roli Shylocka. Začnu Olivierem: jeho filmové adaptace Shakespeara jsou dodnes oslavované a jeho herecké kreace změnily historii divadla, ale já se bez mučení přiznám, že mě si vlastně nikdy moc nezískal a jeho výkon v téhle adaptaci mi připadá jako jeden z jeho horších; mám totiž neodbytný dojem, že Olivier se do svého herectví zamiloval a profesionální pýchu se mu bohužel nedaří moc dobře schovat. Jeho výstupy jsou až příliš často promenády hereckých manýr (jakkoliv sebejistých) a exhibicí divadelního artisty, který si je vědom své precizní techniky a zbožňuje, když se s ní může vytahovat před kamerou. Jeho Shylock je excentrický, pompézní a někdy tak trochu karikovaný a já si nejsem jistý nakolik se tady psychologická interpretace mísí s hereckou osobností. Olivierův slavný závěrečný off-stage nářek musel rozhodně lépe fungovat v divadle – ve filmu vyzní až nesnesitelně vykalkulovaně. Co se ovšem dobového přesazení příběhu týče, to funguje dobře a je vzácnou ukázkou inteligentního přepracování, které podtrhuje smysluplnou řežijní interpretaci. Ta tam je romantika Belmontu, napůl pohádková atmosféra světa povzneseného nad komerci Benátek: Belmont je tu naopak představený jako hnízdo zazobaných rádoby-aristokratů par excellence, kde o Portiiny peníze jde především. Řežisérův cynismus otráví i romanci Jessicy a Lorenza, jejichž vztah se začne rozpadat témeř ihned po Jessičině únosu. Tahle inscenace zdůrazňuje význam peněz, obchodu (i toho manželského) a politického vlivu a nemilosrdně nastavuje zrcadlo společnosti, kde se tyhle artikly mísí s bezostyšnou samozřejmostí. Další úspěchy jsou už spíše dílčí: moc se mi líbí nápad mít staršího Antonia (zde velice gentlemanský Anthony Nicholls) a definovat tedy jeho vztah k Bassaniovi spíše v rovině otec—syn, než v té nešťatně romantické. Charles Kay boduje jako skvostně komediální stařičký Princ aragonský a Louise Purnell utáhla part Jessicy. Témeř neomluvitelné je ale režisérovo selhání vytěžit dramatický potenciál z Shakespearovy fenomenální soudní scény, která tady vyzní nepříjemně komorně a škrobeně (vina je jak na absenci reagujícího davu, tak, bohužel, na Olivierovi) a například verzi s Pacinem nesahá ani po kotníky. // LEPŠÍ VERZE: Ve srovnání s jinými adaptacemi Kupce si tahle nevede zle, i když jak ta Radfordova (Pacino), tak Nunnova (Goodman) ji myslím překonávají. Rozhodně je ale lepší volbou než například otřesně nezáživná verze od BBC.(25.2.2009)