Hlava-ruce-srdce

Další originální snímek z pera Davida Jařaba. Perfektní atmosféra, nádherná kamera, úchvatná hudba - ta je fakt skvělá, a znamenitá Viktorie Čermáková, do které jsem se rázem zakousl a hltal jsem každý záběr její krásné tváře a jejího těla. Taktéž je výborný Roman Zach a jeho šílené haluze a povídání si v lese s rukou nemají chybu a pěkně mě pobavily. A ten konec ukázal, jak asi zkončila válka...hustý!! Takové zvláštní a neobyčejné filmy mě prostě baví a v dnešní záplavě většiny českých slátanin nemají konkurenci. Davidu Jařabovi fandím do další práce! Škoda, že už jsem film tenkrát nestihl v kině, na který jsem se s bývalou přítelkyní chystal, dávali ho jen pár týdnů a to je docela ostuda! (03.07.2011)

Mysteriózní afrodiziakum zašifrované na prahu geniality a absurdity. Zhypnotizované vladařství morgianovského svádění v tabuizované komnatě „karpatského hradu.“ Zamotaný svitek, který se rozvine jen těm, kteří jsou schopni nalézt univerzální klíč, předat kouzelnou moc nástupcům chrabrým a odvážným „žít život“, procítit ho, nezabřednout v polorozpadlé existenci omámené iluze. Statek jako tichý chrám myšlenky hibernace autorské decentnosti. Pošetilost, bázlivost mysli odpírají vidět srdcem hmatatelnost metaforické smyčky. Postavy jako náměsíčníci neschopni se odtrhnout od rozechvělé paralýzy, jako shozené figurky na šachovnici preciznosti surrealistických dispozic, bezvládné figuríny prchající do úkrytu „šminek“ imaginace. Uzamčeni v sobě, utonulí v kýči nejednoznačnosti, vrstevnatých variantách nazírání. Jedna ruka tleská – odcizená, probuzená, mudrcovská. Mysteriózní rébus z řádu estetické abstrakce, mýtu secesní šarády. Jsme pouhá torza v klubu racionality, v symbolickém „srdci vjemů,“ jako médium šizené vášní, oddáni naslouchat neslyšitelnému, zasvěceni iracionalitě. Mimo tento svět popíjejí nektar svěží, blahodárný, na půdě zemské jako těla bez duše zešíleli z jasu dne i noci. Dopátrat se nekonečna cestou citu, vybočit z pokušení. Nadpřirozená pomatenost ničí světlo bytí. Příběh bytí se odebírá do nedobytné pokladnice. Klame vnější stylizace. Je třeba zapojit mysl, chránit dotek myšlenky, nenápadně pootevřít srdce skrytě nápadité vnitřní metafory. Inkognito příběhu jako corpus delicti vyšší moci, která jako velká dáma sní o velkém světě bez škrabošky nicotných dýchánků. (27.05.2015)

V naprosto nejzásadnějším momentu (scéna se sovou!) byla přerušena projekce. "Kdyby tady byl lev..." mi pak znělo v hlavě ještě asi dva dny. Nevím, co mi tím chce osud zase naznačovat. Prozatím snad to, že se mám podívat ještě jednou. Ono to za to možná i stojí. ...O měsíc později: Na druhý pokus už jsem se dozvěděla, jak je to s tou sovou i se lvem, dospěla až k pointě a jsem spokojená, i když se mi také potvrdilo, že jinakost tohoto filmu je poněkud vykalkulovaná, taková přísná. Ale rozhodně to má smysl. Hlavně ten vnitřní. (27.07.2011)

Většina lidí okolo vede v podstatě živnost a ne život. Film, který podle mě ne úplně nejlépe rozpracovává téma rozbourávání tradic a tradičních hodnot. Lidé začínají myslet a jednat nezávisle na státu, na tradicích, na společnosti, každý člověk se stává samostatnou odloučenou entitou. Má ruka je pevná, neztratil jsem hlavu a k čistému srdci se snažím dopracovat. Společnost nezávislých individuí však již nemůže dojít klidu. Jediný způsob je opětovné pohlcení všech nezávislých částí společnosti, třeba i násilnému spojení. David Jařab se tak snaží představit myšlenku, že rozbourávání tradic, svoboda a nezávislost lidí nutně musí vést ke zmatení, které je následováno opětovným násilným podřízením uměle vytvořeným společenským hodnotám totalitarismu... a v tom případě je jedno zda komunistického, nacistického nebo kapitalistického. K tomu nahrává i skutečnost, že většina lidí včetně samotných státních institucí je někde na pomezí zastánců tradic i změn. Jde o zajímavou myšlenku, pěkně zpracovanou, ale film mi přišel trochu zmatený. Navíc herečka v hlavní roli mi moc neseděla, zdálo se mi, že její herectví je nepříjemně afektované. Avšak pořád je to lepší než ta šeď okolo. (02.08.2012)

Ornamentální film, u kterého mi vyloženě vadí nekonzistence času a vizuálního obsahu. Ano, mluvím o konci. Ať o něm přemýšlím, jak chci, zdá se mi násilně návodný, snad příliš explicitní vzhledem k tezi archetypálního příběhu, který je vetkán do děje celého filmu. Ba dokonce - pohádka o králi a jeho dvou synech tvoří pomyslnou páteř děje, ze začátku umně skrytou před očima diváka, posléze však vyjevenou až frustrujícím způsobem. Celkovou atmosféru dusné rakousko-uherské monarchie kazí některé dialogy, taktéž příliš explicitní a kupodivu příliš české. Z úst německých, potažmo rakouských vojáků bych čekal přece jen nějakou němčinu, či germanismy jako z úst Wiliho. (Když už si tvůrci dali námahu se všemi mísami, terinami, ozdůbkami, oblečením atd., bylo by myslím žádoucí tento perfekcionismus dotáhnout až do konce. ) Samotná látka příběhu je poměrně chudá a svým způsobem povrchní stejně jako ty mísy a teriny cizelované do nejmenších detailů. Je to dle mého názoru škoda, protože některé pasáže filmu jsou opravdu velmi silné a mají výborný potenciál. (23.11.2010)