Hlava-ruce-srdce

Co se týče tématu a imaginace, patří oba Jařabovy celovečerní filmy k tomu nejoriginálnějšímu v českém filmu za posledních 20 let. Zbytku ale chybí prokomponovanost motivů a smysl pro tektoniku: dramaturgické záležitosti. Za mě v Hlava ruce... bohužel i jedna z nejslabších českých filmových hudeb poslední doby - midi hudba hudba ve stylu "pozor, téma". Mrzel mě taky po Vaterlandu už druhý product placement s luxusním vozem. To je zase smutné Česko. (08.11.2014)

hodně zvláštní film, u kterého zaujme skvělá výprava a slušná kamera, tak není divu, že za toto byl nominován na Českého Lva. Jinak je však hodně rozporuplný a těžko pochopitelný. Jako celek na mě působí hodně roztříštěně a zmateně. Jsou tam zajímavé pasáže, ale je jich dost málo na celý film. Navíc mi tam hlavní hrdinka moc neseděla - hrála dobře, ale když promluvila, tak jsem jí nedokázal uvěřit ani slovo a mátlo mě to. Nemůžu teda dát víc než 2* (19.11.2011)

Mysteriózní afrodiziakum zašifrované na prahu geniality a absurdity. Zhypnotizované vladařství morgianovského svádění v tabuizované komnatě „karpatského hradu.“ Zamotaný svitek, který se rozvine jen těm, kteří jsou schopni nalézt univerzální klíč, předat kouzelnou moc nástupcům chrabrým a odvážným „žít život“, procítit ho, nezabřednout v polorozpadlé existenci omámené iluze. Statek jako tichý chrám myšlenky hibernace autorské decentnosti. Pošetilost, bázlivost mysli odpírají vidět srdcem hmatatelnost metaforické smyčky. Postavy jako náměsíčníci neschopni se odtrhnout od rozechvělé paralýzy, jako shozené figurky na šachovnici preciznosti surrealistických dispozic, bezvládné figuríny prchající do úkrytu „šminek“ imaginace. Uzamčeni v sobě, utonulí v kýči nejednoznačnosti, vrstevnatých variantách nazírání. Jedna ruka tleská – odcizená, probuzená, mudrcovská. Mysteriózní rébus z řádu estetické abstrakce, mýtu secesní šarády. Jsme pouhá torza v klubu racionality, v symbolickém „srdci vjemů,“ jako médium šizené vášní, oddáni naslouchat neslyšitelnému, zasvěceni iracionalitě. Mimo tento svět popíjejí nektar svěží, blahodárný, na půdě zemské jako těla bez duše zešíleli z jasu dne i noci. Dopátrat se nekonečna cestou citu, vybočit z pokušení. Nadpřirozená pomatenost ničí světlo bytí. Příběh bytí se odebírá do nedobytné pokladnice. Klame vnější stylizace. Je třeba zapojit mysl, chránit dotek myšlenky, nenápadně pootevřít srdce skrytě nápadité vnitřní metafory. Inkognito příběhu jako corpus delicti vyšší moci, která jako velká dáma sní o velkém světě bez škrabošky nicotných dýchánků. (27.05.2015)

Hluboce vnitřní. Plastici zabili jenom jednu slepici, Švankmajer snad žádnou (!?), o K. Zemanovi ani nemluvím a Meyrink slepicím vůbec nemohl rozumět. A teď nějakej Jařab (nomen omen?) s kohoutama. A vůbec, jdu se podívat, koho vyřadit z topky, abych měl místo na Uhlířovou, tohle už překračuje všecky meze. (09.01.2021)

Asi nejsem dost intelektualne vyzrala, ale tenhle film jsem nepochopila. Moc se mi libily nektere casti a hlavni role jako by byla usita pro Viktorii Cermakovou, ale - co ten zbytek? Co aspon nejaky naznak pribehu? Nebo aspon nejaka idea?? Myslim, ze film si hraje na vic, nez cim je... z niceho zazrak neudelas (nebo aspon ne vsechno se da vycucnout z prstu :D) (26.04.2011)