Katka

"Uvědomuješ si, že teď už nejde jen o tebe?" Zásadní otázka tohoto filmu. Uvědomuje si to Kateřina Bradáčová? Možná jo, ale je jí to už úplně jedno. Téma "etika v dokumentaristice" by se zde jistě dalo probírat donekonečna. Dle mého je tento film velmi důležitý a rozhodně souhlasím s jeho promítáním ve školách.. nejlépe tak už v devíti letech, dokud do toho děcka nespadnou.. Katka Vám vyrazí dech, přestože nesplňuje divákovy požadavky na dokument. Bude Vám to celkem jedno.. to, co dostanete je zkrátka výpověď. Bohužel zaměřená jen na fyzickou proměnu ústřední svině. Je mi neskutečně líto Terezky, snad ne naivně věřím, že se nikdy nedozví, kdo byla její matka. (08.10.2010)

U sledování dokumentů si vždykcy říkám, jakou náturu jejich tvůrci musí asi mít: silnou. Hodně silnou. Zaznamenávají až neskutečné příběhy a nemohou do nich nijak zasáhnout, nijak je ovlivnit. Jen se na to dívat a obraz předávat ostatním. Helena Třeštíková patří mezi ně - kouká na třicetiletou Katku, která si do břicha, v němž roste nový tvor, píchá heroin a nekomentuje to. A já ji za ty časosběrné výjevy obdivuju. // Čtrnáct let ze života narkomanky Katky je vtěsnaných do 90 minut působivé podívané. Nedalo by se ani spočítat, kolik hektolitrů Katka vybrečela. Ale přitom nevyvolává soucit... Pláče sama nad sebou. Uvědomuje si, co MUSÍ udělat... ale taky si uvědomuje, že na to zkrátka nemá. Katka je ztracený případ (a je stále V pasti, jako tomu bylo před několika lety). Ale tento dokument ztraceným rozhodně není. (02.03.2010)

Třeštíková nám ukázala možná až moc... Neřikám, že je to špatný dokument, ale takových je tu spousta, vždyť ti lidé si za to můžou z větší části sami. Vlastně by se celý dokument dal zkrátit na dvě fotky, ona předtim, ona potom. Hlavně z těch Katčiných keců jsem byl už otrávenej, pořád to samé "Jdu na detox" "Nevydržela jsem to, musela jsem si šlehnout." bla bla bla. Takových holek, kluků je kolem nás spousty, jen jedna se nechala nafilmovat. Btw. co z toho vlastně vůbec měla? Peníze? To by si měla Třeštíková nafackovat, že jí dává na drogy. A pokud ji za to nedala nic a Katka chtěla jen ukázat lidem co z nich udělají drogy, tak je ještě hloupější, než doopravdy je, mrzačit sebe pro informovanost druhých. 40% (07.03.2010)

Oproti původnímu dokumentu V pasti, v němž byly převládající emocí solidarita a naděje, jsem po celovečerní verzi zanechán s určitou formou rezignace i zhnusení. Lítost nad bojující myslí se kamsi vytratila, zbyl jen devastující pohled na rozkládající se tělo (mnohokrát jsem si vybavil Aronofského Requiem za sen). Úpadek a rezignace hlavní hrdinky potlačuje i odstup Heleny Třeštíkové, když v závěru dokumentu zkouší "příběh napsaný životem" alespoň trochu vyretušovat vlastní iniciativou. Drobný přešlap proti dosavadně výtečně vedenému "časosběru". Je to ale jen důkaz o drtivosti téhle "drogové romance", zřejmě jedné z nejsilnějších a nejsyrovějších podob závislosti a sebezničení. Po skončení projekce jsem měl pocit, jako bych se hodinu a půl válel v hnijících odpadcích. Lítost je asi to poslední memento, co za příběhem Katky zbývá... Možná právě tohle mi paradoxně trochu překáželo – že už to není očekávání katarze, ale jen jedna velká krize. (09.02.2010)

Jak už tu zaznělo od jiných, výborný preventivní materiál voyeuristického pozorování už dávno odevzdané trosky, který bych mladým na školách pouštěl minimálně dvakrát do roka. Jako odměnu za vysvědčení. Možná na chvíli ztratí řeč a možná (doufejme) si něco odnesou.. Nasazení Třeštíkové je neuvěřitelné, absence kalkulu jakbysmet!! (11.08.2011)