Pouť

Tady mi neoriginalita celého příběhu nijak nevadila, stejně v těchto road movie snímcích jde většinou o toho ducha cestování a s tím spojených zážitků, což mně bylo v tomto případě hodně blízké, protože právě zrovna do Španělska já jezdím moc ráda a navíc ve mně film dokázal vzbudit neodbytnou touhu odhodit všechny starosti za hlavu a střihnout si tu lehce duchovní pouť do Santiaga, jen tak s batohem na zádech, také.Filmová výzva 2016 (02.04.2016)

Pro mne nejkrásnější road movie. Neuvěřitelně silný příběh o putování otce, který při postupném pohřbívání syna nalezne více, než by kdy čekal. Martina Sheena upřímně nemám v oblibě a nebyl jsem si ho schopen představit v roli zhrzeného muže. Od prvního kroku už jsem jen sledoval bez hlesu každý jeho pohyb. Pouť by ovšem nebyla tím, čím je, nebýt režisérského kompromisu na všech frontách. Mohl zvolit dlouhou cestu samotářského vlka, nebo veselé putování s přáteli. Mohl díky teskné hudbě natočit smutný a emocionální film, nebo se povznést přes vážnost děje a sázet humor kde se dalo. Mohl se zaměřit na střet kultur a lidí, nebo zabírat úžasné exteriérové scenérie. Estevez do snímku zakomponoval vše. A nevznikla žádná amatérská směska čehosi, ale velmi podmanivý snímek atakující veškeré spektrum emocí a pocitů. Člověk je během zasnění nad celým příběhem vytržen humornou vložkou, aby za chvíli uronil nějaké to zrnko sentimentu. Protikladné pasáže se střídají a dvě hodiny tak utečou rychle jako měsíční cesta s pravými přáteli. Volba dalších protagonistů dopadla taky na úrodnou půdu. Vždyť koho by nezajímala cesta uzavřeného starce, přátelského a bodrého dealera z Holandska, protivné, škodolibé Kanaďanky a trochu vyšinutého spisovatele? Subkulturní vložka by se mohla zdát nejsilnější okamžikem, pro mne jím však i po opakovaných projekcích paradoxně zůstává scéna v hotelu. Čím dál tím častěji tento snímek vidím, tím více mám chuť do těch Pyrenejí vyrazit. Prostě si zabalit a na pár měsíců zmizet. A když se pro vás film může stát skutečností; copak může být něco lepšího? Edit. Tak pouť vykonána. Když vás film inspiruje k vykonání největšího životního zážitku, přestává být pouhou obrazovou sekvencí. Je tam všechno. Všechno. Nejlepší soundtrack z filmu 100 % (10.11.2013)

Emilio za kamerou a jeho táta v téhle pocitovce před ní. Společně stvořili road movie, které je na jednu stranu nenápadným kusem, ale dokáže docela solidně inspirovat. Místy ruší ne úplně sympatičtí spoluvýšlapníci, kteří jsou v několika scénách poměrně nepříjemní a uřvaní. Atmosféra je místy hodně silná, tempo kolísavé, Martin Sheen překvapivě nevýrazný. Nicméně netvrdím, že podobná cesta nemůže být v dnešní uspěchané době hodně osvobozující. Ač všichni zúčastnění mají k vykonání pouti jiný důvod. Obyčejní lidé, obyčejný svět, obyčejný život? Mnohem víc mi ale chutnalo s Bokovkou (2004). (29.11.2016)

Jste li vyhořelý pražák s traumatem, jděte do Prčic! Jste li vyhořelý americký oftalmolog s traumatem, jděte do Santiago de Compostela! Musíte sice nasmažit víc řízků, protože je to kapku dál, avšak zase místo Homolkových a funících důchodců, co si cpou každý sudý kilometr pod jazyk nitrák, potkáte cestou pár zamidrákovaných idiotů, se kterými se sqěle trousí životní moudra a polemizuje nad nesmrtelností chrousta. Velmi "osvěžující"! Mexický přestřik Martina Sheena už není žádná Mladá puška! Co se mu objevili hemeroidy, poruchy erekce a osteoporóza, začal být velmi hloubavý, vrhl se na uspávací cestopisy a vážně jej podezřívám, že plácá scénáře na šňupacích večírcích svého podařeného brášky Čárlího. Nepochybuji, že katolíci, šlapky a další trekingoví nadšenci se s ním na tento unylý, dvouhodinový trip s nadšením vydají a dotlačí ho do červených čísel. No a my ostatní jen prohodíme cosi o prdeli, otočíme se na druhý bok a ráno tomu trochu zkurvíme rating. Emilio, Emilio, tak s tímhle jsi do hajzlu. Pardon, chtěl jsem říct "do Santiago de Compostela". (12.08.2011)

Hodně podivně vystavěný snímek. Tváří se, jako bych vyprávěl o vnitřních pocitech, vyrovnávání se s vlastním osudem či lidském vývoji, ale přitom jen klouže po povrchu a snaží se lacině tlačit na emoce. Pouť totiž není niterný a pomalý film, jak by synopse napovídala, ale (doslova) uřvaná (nikoliv slzopudná, i když to by si tvůrci přáli) show plná frází a postav, které se na sebe snaží strhávat pozornost. Vrcholně sebestředná podívaná, které sama sebe klade nad vyprávěný příběh. (30.08.2015)