Pravda

Spíše než jako psychologické nebo společenské drama mě tento Clouzotův snímek oslovil svými dílčími motivy: zaujetím hlavního hrdiny hudbou a psychologickou (i tělesnou) vyprázdněností hlavní hrdinky. Svět poválečné levobřežní mládeže ztvárnila francouzská kinematografie snad bezpočtukrát a obrazu zde podanému zcela chybí atmosféra a spíše celku přitěžuje, tak jej raději – jako levobřežní romantik – ani nezmiňuji. Ani oba vzpomenuté silnější zážitky ovšem také nejsou bez poskvrny. Celý příběh dvou milenců anebo snad jedné osamocené milenky již v prvních záběrech ničí distancované vyprávění. Rámec soudního přelíčení sice působivě konfrontuje generační hlediska a problematizuje je, nicméně ani vzdáleně nevypráví drama, které skončilo smrtí muže, kterého jsme nemohli ani vzdáleně poznat. Vše, co zaznívá u soudu, jsou jen fragmenty života, z něhož jsou vyňaty veškeré tvárné vlivy: atmosféra, jazyk, živly, světlo, tělo… A i kdybychom si zapřeli, že žijeme v jednom strhujícím hmotném světě, pak je třeba mít na mysli, že retrospektivní záběry jen vyprávějí zdánlivou pravdu či předpokládanou lež předvolaných. Pakliže film uzavírá další tragédie, svým způsobem odvislá od přelíčení, nelze se než tázat, kde se divák, svědek tohoto dění ocitl. Zda zemřel spolu s krásnou ženou, která se necítila a nedokázala přijmout duši toho, kdo do ní vnikal, nebo že se rozplynul v hudbě a pak ani nepomyslel na tu směšnou propast, do níž propadl obraz talentovaného dirigenta. Obraz ani jednoho z nich totiž není věrohodný. Blondýnka ve vyprávění skrývá své nitro stejně tak, jako dirigent ho obnažuje, a oba navíc stejným, a tím nejbanálnějším způsobem – hříchem, který si volí, aby se odtrhli nebo aby se scelili, což se v tu chvíli zdá být týmž. Pravda? (01.02.2019)

Súdna dráma síce rozpráva o jednej vražde, ale zameriava sa na nosnú myšlienku hľadania pravdy. Niet pochýb, že sa stal zločin, tvorcovia predkladajú divákovi v retrospektívach celé pozadie zločinu. Prekvapením je výkon Brigitte Bardot, jej herecká kariéra bola predsa len vyplnená postavami naivných hlúpučkých žien a o herectve pri všetkej úcte nebolo reči. V tomto filme v podstate nezmizne z plátna, a pod vedením skúseného filmára Clouzota sa vypäla k skvelému výkonu. (31.01.2021)

Další mylný předpoklad a předsudek si teď můžu škrtnout. Brigitte Bardot rozhodně nebyla jen vyprázdněný sexsymbol , ale i skvělá charakterní herečka, Pravda toho budiž důkazem.  Dobové soudní drama může některým připadat na první pohled  zastaralé, ale bude to jen zastřený pohled ignorantův.   Společnost dnes řeší jiná témata, leč falešná morálka a moralizování je lidskému plémě vlastní a vymýtit se jej vůbec nedaří.  Máme tu pravdu společenskou, mravokárnou, kde nemravná dívka zavraždí svého bezúhonného a ctnostného milence a.... další případ, prosím. Proti ní však stojí pravda lidská, pravda jednotlivců, pravda, jež je ovlivněna city, emocemi, touhami, ideály, ale i sebeklamem či nedostatkem vlastní vůle, pravda mužská, pravda ženská, pravda sobecká...  Clouzot ukazuje obě (či lépe všechny) tváře  té pravdy, třeba kontrast mezi sestrami Annie, krásnou, tmavovlasou, cílevědomou, pracovitou a ctnostnou  a Dominique, živočišnou, nemravnou, nestydatou, svobodomyslnou a bezzásadovou.   Film o svobodě, lásce a možná i smyslu našeho bytí. A má v životě  vlastně nějaký význam definovat pravdu? (29.09.2022)

Na pranýř postaveno mládí a krása Dominique, která ve víru vášně zabila svého milence. V soudním procesu se probírá celý její život, večery plné flámů a nevázaného života s přáteli, seznámení s Gilbertem, jejich láska i první hádky a žárlivé výstupy. Žalobce je zlý a nenávistný muž, obhájce je laskavý a jemný. Porotci vidí hlavně dívčinu krásu, ženy závidí, muži slintají touhou. V postavě Dominique je vlastně u soudu celá francouzská mládež 60. let, která bojovala za svobodu a volnou lásku. (25.06.2020)

Súdna dráma, ktorá môže mnohých dnešných divákov odradiť pomerne naivným pohľadom na morálku, dnes sme predsa už len niekde inde a výčitky na súde smerom ku kaviarenskému povaľačstvu pôsobia skrátka smiešne, až trápne. Každopádne Clouzot je Clouzot a z inak jednoduchého melodramatického príbehu nešťastnej lásky robí zaujímavú polemiku o podstate pravdy. V priamom prenose sledujeme súdny proces a v rámci neho si môžeme prostredníctvom retrospektív skladať celkovú mozaiku zločinu. A zároveň zisťovať, že žiadna rekonštrukcia, ani súdny proces nedokáže pravdu stopercentne sprostredkovať. Možno najlepšia úloha Brigitte Bardot v jej kariére, i keď nie príliš známa. (29.05.2020)