Pravda

„Copak spravedlnost musí čekat na správný čas?“ Říkám si, jestli Clouzot stihl vidět Weissovu Takovou lásku a kapánek se inspirovat, protože ta myšlenka marného hledání spravedlnosti, včetně různých probíraných pocitů a pohledů na závažné chování mladé dívky, jež zasáhla do života několik mužů, je tu hodně podobná. Dokonce i Brigitte Bardot mi před soudem nejednou připomněla Marii Tomášovou, jen tady v prostředí reálného soudu se soubojem dvou advokátů chybí onen ústřední surrealistický prvek a také vyústění je značně drsnější. Tempo ne vždycky působí svižné, ale vynahradila to velmi slušně propracovaná psychologie problematické dívky, často ztracené uprostřed svých vlastních pocitů, v každém vztahu nekonečně váhající a přelétající mezi opravdovou láskou, náhodnou známostí pro krátké potěšení a lhostejnosti ke všemu, včetně morálky i vlastního života. Snad pokaždé, když už se zdálo, že se mi tak dlouhý film začne táhnout, záhy mě s dalším zvratem a střihem přikoval ještě víc. Brigitte Bardot v tomto filmu naplno ukázala, že v ní dříma daleko víc, než se u populární módní ikony a sexsymbolu své doby může na první pohled zdát a výtečně sehrála svou postavu v několika různých polohách. Pravda na velkém prostoru za mě nabízí v opravdu skvělém společném balení výborné soudní drama i výrazné sociální a psychologické drama o problémech a pocitech dospívající mládeže. [90%] (01.10.2022)

Oproti těm známějším filmům francouzského „Hitchcocka“ Henri-Georges Clouzota je „Pravda“ jen zřídka promítaným snímkem. Přitom v 60. letech patřil k nejnavštěvovanějším francouzským filmům a zaznamenal velký úspěch. Taktéž pro Brigitte Bardot, která zde byla poprvé uznána jako charakterová herečka. Perfekcionista Clouzot nám stejně jak už v dalších jeho snímcích představuje průměrného člověka, který v sobě skrývá potenciál dobra i zla a nakonec nikdy nedosáhne vytouženého cíle. V soudním procesu, který sledujeme se neochotní a ignorantní zástupci justičního systému předhánějí ve svých nabubřelých proslovech, místo aby se snažili odhalit pravdu v zoufalém činu jedné mladé ženy. Sexuální morálka a počestné soužití stáli tehdy na předních příčkách hodnot, takže Dominique je posléze pranýřována za život jaký vedla než za samotný zločin, který spáchala. Moc institucí je neomezená. (15.03.2010)

Spíše než jako psychologické nebo společenské drama mě tento Clouzotův snímek oslovil svými dílčími motivy: zaujetím hlavního hrdiny hudbou a psychologickou (i tělesnou) vyprázdněností hlavní hrdinky. Svět poválečné levobřežní mládeže ztvárnila francouzská kinematografie snad bezpočtukrát a obrazu zde podanému zcela chybí atmosféra a spíše celku přitěžuje, tak jej raději – jako levobřežní romantik – ani nezmiňuji. Ani oba vzpomenuté silnější zážitky ovšem také nejsou bez poskvrny. Celý příběh dvou milenců anebo snad jedné osamocené milenky již v prvních záběrech ničí distancované vyprávění. Rámec soudního přelíčení sice působivě konfrontuje generační hlediska a problematizuje je, nicméně ani vzdáleně nevypráví drama, které skončilo smrtí muže, kterého jsme nemohli ani vzdáleně poznat. Vše, co zaznívá u soudu, jsou jen fragmenty života, z něhož jsou vyňaty veškeré tvárné vlivy: atmosféra, jazyk, živly, světlo, tělo… A i kdybychom si zapřeli, že žijeme v jednom strhujícím hmotném světě, pak je třeba mít na mysli, že retrospektivní záběry jen vyprávějí zdánlivou pravdu či předpokládanou lež předvolaných. Pakliže film uzavírá další tragédie, svým způsobem odvislá od přelíčení, nelze se než tázat, kde se divák, svědek tohoto dění ocitl. Zda zemřel spolu s krásnou ženou, která se necítila a nedokázala přijmout duši toho, kdo do ní vnikal, nebo že se rozplynul v hudbě a pak ani nepomyslel na tu směšnou propast, do níž propadl obraz talentovaného dirigenta. Obraz ani jednoho z nich totiž není věrohodný. Blondýnka ve vyprávění skrývá své nitro stejně tak, jako dirigent ho obnažuje, a oba navíc stejným, a tím nejbanálnějším způsobem – hříchem, který si volí, aby se odtrhli nebo aby se scelili, což se v tu chvíli zdá být týmž. Pravda? (01.02.2019)

„On ma takisto miloval. Len sme sa nemilovali v ten istý čas.“ Vynikajúca súdna dráma, ktorá sa odohráva predovšetkým mimo súdnej siene, až v závere sa to koncentruje do jej útrob. Aj v čiernobielom prevedení Brigitte Bardot jednoducho žiari a v podstate sa ukazuje, že v jej prípade Boh nielen stvoril ženu, ale aj skvelú herečku. Páčilo sa mi, že celkové odhalenie toho, čo sa stalo bolo ponechané v podstate až na záver a divák sa mohol pohrávať s alternatívnymi možnosťami. Bola to vražda z vášne alebo bol v tom niekto tretí? Možno odsúdiť prostopašnosť chudobnej dievčiny a naopak, je žiarlivosť mocnejšia ako láska? Film ponecháva odpovede otvorené a tak aj priestor na zamyslenie. A scenárista si nevedomky nechal niečo aj pre zástancov eutanázie: „Samovražda má zmysel len vtedy, ak ju spácha zdravý jedinec.“ (24.03.2021)

Výborné soudní drama, příběh mladé ženy mě vtáhnul a nepustil, Brigitte Bardotová a Sami Frey tvořili krásný pár, moc jim to spolu slušeno a nádherně to mezi nimi jiskřilo, ostatně celý herecký ansámbl výtečný.. Ode mne bez připomínek, dobře vím, co umí láska a stejně tak vím, jací jsou lidé, v tomto ohledu se toho příliš nezměnilo a Clouzot za to nastavené zrcadlo zaslouží smeknutí klobouku.. (29.09.2022)