Půlnoc v Paříži

Reklama na Paříž. Tu vybájenou snílky a nenapravitelnými romantiky; tedy pravý opak skutečné Paříže. Což vem čert, když Woody dokáže opojit právě touto skoro až melancholickou atmosférou "města lásky" tak, že máte chuť se tam z fleku vypravit... K tomu si přičtěte výtečného Owena Wilsona (který hraje Woodyho lépe než Woody sám), opětovně roztomilou (a opětovně zcela jiným způsobem) Marion Cotillard, veškeré scény se smetánkou surrealismu "nosorožec-Buñuel-Dálí-Man Ray-nosorožec", hravost (ano, Allen vykrádá sebe sama; a co?) a celkově zdařilou uvolněnou atmosféru "všichni jsme se bavili", kterou se navíc daří přenést i na diváka. Což zdaleka ne vždy jde nutně ruku v ruce. (27.09.2011)

Owen Wilson dostal konečně pořádný prostor a dokázal, že umí zahrát i vážnější roli. Woody Allen natočil romantické drama a vsunul děj hned do několika století. Námět naprosto perfetní a příběh není typicky ohraný. Krása Francie dává filmu ještě krásnější náboj a kord v sunutím do minulosti za Hemingweyem. V té době, kam Gil cestoval byl opravdu zlatý věk a ta doba byla nádherná i pro mě. Midnight in Paris není opět film pro každého, ale já si své našel. Snad si jednou také udělám výlet za spisovateli zlatého věku.. 8/10 = 80% (29.11.2011)

Velmi milý film. Není dokonalý a atmosférou podobné Purpurové růži z Káhiry se rovnat nemůže, ale sledoval jsem ho hodinu a půl s permanentním úsměvem, a to je třeba ocenit. Woody Allen ve scénáři jako by spojil kouzlo dvou svých krátkých povídek - Vzpomínek na dvacátá léta, v nichž líčí, co zažil s Hemmingwayem, Steinovou, Picassem, Toklasovou a dalšími, a excelentní Postavy Kugelmasse, jejíž hlavní hrdina začne díky iluzionistovi zahýbat manželce s paní Bovaryovou. Půlnoc v Paříži je příjemné pokoukání, které sice mohlo být propracovanější (hlavně pokud jde o onu knihu, kterou si Gil koupí a v níž si o sobě čte), jenže jeho myšlenka o touze žití v jiných dobách na úkor přítomnosti a hlavně jeho závěr je tak krásný, že skoro všechny výtky nakonec musely stranou. (10.08.2014)

Je to trošku patetický kýč, v němž se ve srovnání s předchozí Allenovou tvorbou nic nového neobjeví. Naopak, vše staré je zde banálně, povrchně a ne příliš vtipně aplikováno na nový vizuál. Chatrnost scénáře, v němž se zázrakem objevivší intelektuální a umělecké osobnosti dvacátých let setkávají odbíjením půlnoci s hlavním hrdinou - romanticky smýšlejícím románovým debutantem - jen podporují špatně napsané dialogy, v níž se Hemingway, Fitzgerald, Steinová, Dalí, Bunuel, Picasso, Man Ray a spol. omezují buď na neustálé hlasité proklamace svých jmen nebo na čítankové floskule co kdo o kom řekl/napsal. Pokud je to součástí konceptu, napadá mě snad jen ta interpretace, že hlavní hrdina má v hlavě skutečně nádor, jak mu dvakrát naznačuje jeho přihlouplá snoubenka, a ten v souladu s jeho romantickou povahou rozjíždí poněkud "literární" psychózu s pravidelnými výlety do jiného světa (dvacátých let v Paříži) á la Popelka (k ránu pěkně zase šup domů). V případě, že je konstrukce onoho "zlatého věku" pouze výplodem hrdinovy počínající schizofrenie, bylo by nasnadě, že repliky oněch slavných umělců se omezují jen na klišé, která si o nich kdy přečetl a na výčet děl, které stvořili (k tomu špetka romantické zápletky podnícená frustrací z nenaplněné lásky). Bohužel ani tak není příběh příliš konzistentní, neboť se v něm nikdo "neprobudí" ani nezůstane zaklet navždy (až na jednoho detektiva). Banálnost pointy ohledně neustálého otáčení se zpět v čase a idealizace minulosti je útrpná. Woody Allen se v posledních filmech buď skrytě věnuje tématice mentálního vyšinutí ("Užívej si co to jde" lze nahlížet jako případovou studii patologické mýtomanie a sociopatie - viz recenzi na indiefilm.cz), nebo se z něj postupně stává banální kýčař. Za každou špetku podvratnosti jsem u něj rád, ale bojím se, že si ji tam poslední dobou musím vkládat sám. (30.09.2011)

Řekla bych, ne, jsem si jistá, že tohle je můj první film od Woody Allena. Tudíž jsem nevěděla, co mám čekat, ale to, co jsem dostala, bylo zkonzumováno a vyšlo z toho docela spokojené a najezené bříško. Paříž, město, kde mi bylo krásně, Ztracená generace a poselství, které nese film - to všechno udělalo chutný celek. Navíc Owen nebyl špatný, i když v některých kecacích částech bych prostě raději viděla někoho jiného, nevím, jestli "erudovaného" je to správné slovo. Film plný umění a myšlenek na minulost. Zřejmě není nad to žít v přítomnosti. (26.02.2012)