Elysium

Pár nelogičností by se tady našlo, nad kterými jsem se pozastavila, ale jinak to byla výborná, akční záležitost od začátku do konce. Vize budoucnosti opět neutěšená a snaha dostat se za každou cenu z exkrementů byla pochopitelná. Taky bych se snažila. Roztřepané kamery jsem si všimla jenom jednou, když se tam s Krugrem nahoře fackovali, jinak pohoda. Ani to třepání nebylo tak strašné. Matt byl ve své roli vynikající a totéž Jodie. Takhle drsnou mrchu jsem ji snad v žádném filmu ještě hrát neviděla. Jinak, kéž by takový stroj na kompletní uzdravení vynalezli co nejdřív. Samozřejmě i za cenu toho, že bych pak byla bez práce. (12.06.2016)

Příběh srovnatelný s obrázkovou knížkou o hrochovi, z které ve filmu Damon cituje, ale to provedení! Dokonalé ztvárnění budoucnosti, která odpovídá mým předpokladům. Perfektní atmosféra a boží akce, která ale (to je velká škoda) někdy nedotahuje k té pověstné třešničce. Exosuit bitka v závěru patří k nelepším akčním sci-fi (tělo na tělo) bitkám co jsem viděl. Blomkamp od posledně vyměkl a i když se většina postav chová jako svině, nemyslí to zle což je oproti D9 mínus. Hlavním tahounem snímku je ale fantastický Sharlto Copley - Kruger, fanatický psychopat (a moje nejoblíbenější postava), jehož alternativa by byla asi tím nejlepším koncem. Kdepak jsi, hošo?! (06.09.2013)

Kdybych neviděl, nelitoval bych, ale kdo to mohl vědět. První Blokampův film měl sociální téma, ten druhý dejme tomu socialistické a taky to podle toho vypadá. Naprosto nezajímavá historka, kterou už jsme (a v žánru sci-fi to platí dvojnásob) viděli bezpočtukrát a stejně tak se to má s tím společenským tématem, který se snímkem táhne. Skutečně, až na na dost vycizelovanou vizuální stránku (standard?) nevím, co bych o filmu řekl vyloženě výrazně nadprůměrného. (02.01.2014)

Modré límečky Paula Schradera křížené s Total Recall Paula Verhoevena. Expozici má Elysium syrovější než lecjaké artové sociální drama. Z bláta do louže, z louže do sraček. Pracuj tvrdě, zemři v bolestech. Stejně ošuntělé prostředí jako v Districtu 9. Bída, špína, žádný řád (represivní aparát o sobě dává vědět teprve tehdy, pokusí-li se někdo proniknout do světa privilegovaných). Jenom si přejete, aby melodramatické flashbacky nezačaly diktovat tón vyprávění a film se nezvrhnul ve stejně otravnou duchovní příručku jako Atlas mraků. Naštěstí ne. Elysium se svým hezčím já – rád bych věřil, že vnuceným studiem – až do konce, kdy teprve přichází non-plus-ultra idealistické vyměknutí, statečně bojuje. Romantická linie bohužel selhává vinou krátkého času, který spolu partneři na plátně stráví, a zřejmě bylo záměrem, že třídní boj nakonec vyznívá jako silnější motivace než láska. Hlavní cíl a nekompromisní deadline jsou stanoveny s béčkovou přímočarostí: hrdina chce tohle a musí pro to nejpozději za X dnů udělat tohle a tohle. Bonusem pro marxisty budiž, že Maxova mise je nepřímo motivována neférovým zdravotním systémem, přehnanými postihy pro ilegální přistěhovalce a nerovnoprávností občanů, kteří již očividně neřeší rasu nebo národnost, ale pouze sociální třídu (krom toho v příběhu sehraje významnou roli vynášení citlivých dat mocných na veřejnost, což nelze nevnímat jako narážku na aféry Wikileaks a Snowden). Pohoršení některých amerických kritiků nad naivní propagandou Elysia, v němž jsou hodní opravdu hodní, zlí vážně zlí a jakákoli morální ambivalence představuje tabu, považuji s ohledem na mnohem záludnější adoraci kapitalismu ve většině hollywoodských blockbusterů, přinejmenším za krátkozraké. Bez ohledu na jeho ideologickou podstatu a bezelstnost, s jakou ji dává na odiv, Elysium je hlavně brutální, dějově našlapanou kyberpunkovou dystopií s takřka hororovou atmosférou (většina scén s monstrózním Copleyem), obtížně předvídatelným vývojem (postavy jednají nevyzpytatelně, občas se prostě něco podělá a v jednu chvíli je pěkně přechcán také star system) a, bohužel, s vrcholně nepřehlednými akčními scénami. Vyjma extrémně zpomalených záběrů, které jsou cool díky tomu, že jimi Blomkamp neplýtvá, jsem kvůli nadbytku střihů měl vážně problém poznat, kdo komu uštědřil ránu. Proměnlivost směru, který vyprávění volí, dělá z Elysia společně se Světovou invazí a Dreddem jeden z nejvideohernějších filmů posledních let. Konec je stanoven, průběh naznačen, konkrétní podoba akce záleží na hráči (který je zde napůl člověkem a napůl strojem) a jeho schopnostech, a nemusí být tudíž nutně tak úhledně nalajnovaný jako ve standardnějších akcích. Studijního materiálu (ať už by se měl týkat ideologie nebo naratologie) by jistě mohlo být více, ale jako zábava na léto rozhodně dobrý. 75% (09.08.2013)

USB flash hroch, který září vším jen ne štěstím, odstraňuje na Zemi a jejím orbitu sociální nerovnost. Blomkampova „slumová“ forma i cit pro přirozenost a kinetiku akce se ukázaly jako prostředek, který jednak umožní částečně ignorovat tu tupost na cestě za ukončením třídních bojů a taky dostane do hlavy myšlenku, jakpak by to asi vypadalo, kdyby ten fanboy dostal do pazour něco ze série Terminátora (samozřejmě bez stupidního scénáře). Vyšinutý boykie Copley by tam mohl hrát zlý kybernetický organismus, co likviduje protivníky jen pomocí johannesburgského přízvuku.. (13.12.2021)