Bez záznamu

Nabil: "We dont retire, we dont forget." Teroristi v anglicku, tema dobra, ale aj tak by som radsej privital, nieco ine. Popisany je cely proces naboru, az po konecne odpalovanie. Ashraf aka Ash je zalubeny do anglicanky menom Kate, a tato laska ho brzdi v tom, co chce urobit. Ale kedze film je viacmenej one man show tak to Ewan vsetko poriesi. (02.08.2012)

Dobrá motanica a bohužiaľ aj v skutočnosti je to tak, arabaci musia, byť skutočne duševne chorá odroda, ked z "normálneho" študujucého araba sa stane duševne chorý vraždiaci bastard. Ja som Žid, ked moju rodinu, takmer komplet vyvraždili nemecké svine, ale preto nechodím po Nemecku a nevyhadzujem do luftu kaviarne a neodrezávam hlavy Nemcom. Postava Seana Beana sa mi páčila, ked sa s nikým nepáral a kynožil ich ako muchy. (10.11.2014)

Strašně moc si přeji vidět Seana Beana v roli podobné 96 Hodin. Věděl jsem, že zde tomu tak nebude, ale věřil jsem v nějaký náznak. Film je klasický politický thriller. Libí se mi, že strana atentátníků dostává poměrně velký prostor. Díky tomu se ukáže, jak se z člověka může stát hovado, co vyhodí do vzduchu třeba kavárnu. Trošku mě mrzí, že se málo dozvídám o hlavní postavě. Takže ve finále je to takové trochu neosobní a tím i časem zapomenutelné. Co se týká vyostřených pasáží, film umí být brutální a tím zvládá dodávat děsivost skutků nejen teroristů. I Seanova postava umí být nekompromisní a ne vždy to odskáče člověk, který si to zaslouží. 69 procent za film, který stojí za to vidět, ale už teď vím, že na něj za dva měsíce zapomenu. (01.07.2019)

V době, kdy se každý akční thriller vydává po vizuálních stopách agenta Bournea se "Cleanskin" vydává překvapivě starosvětskou cestičkou thrillerů 80.-90. let, kdy se podvedený hrdina na vlastní pěst vydává vyřešit velké spiknutí, které by mohlo stát životy spousty lidí. V tomto případě nechybí populární téma terorismu a spiknutí na nejvyšších místech. Sean Bean je trochu mdlý ale dokáže mít drsný kukuč a příběh je žádně komplikovaný aby udržel divákovu pozornost až do konce. Jen ta režie je trochu nemastná, neslaná ale u debutu se to dá odpustit. (12.08.2012)

Tak si schválně trochu proklepněme psychologickou stránku tohoto filmu, kterou tady leckteří vynáší do nebes. Scéna, v níž se Ash opásán výbušninami chystá zamířit do ráje muslimských mudžáhidů, je doprovozená jeho voiceoverem, v němž světu vysvětluje své motivace. Tato řeč (která se mimochodem zdá být nekonečnou) je do značné míry inspirovaná vzkazem Mohammeda Sidique Khana - skutečného atentátníka, jenž v roce 2005 vedl útok proti vozům londýnské hromadné dopravy. Stejně jako Khan se tedy Ash především hlásí k solidaritě se svými souvěrci, kteří jsou podle něj západními silami nespravedlivě zabíjeni a týráni v zemích Blízkého východu. Přitom ale z předchozího děje není vůbec zřejmé, že by Ash takhle silnou sounáležitost s muslimskou komunitou vůbec cítil, natož aby tato motivace vyzněla věrohodně a byly postihnuty její kořeny. Cleanskin se nám místo toho očividně snaží namluvit, že Ashe britské společnosti odcizila jeho promiskuitní přítelkyně, kterou lze ovšem nazvat bezohlednou děvkou i bez toho, aby člověk musel mít z náboženství odvozený prudérní pohled na lidskou sexualitu. Film Hadi Hajaiga ve skutečnosti nenabízí žádné přesvědčivé odpovědi na to, proč mladí muslimové nepovažují zemi, ve které vyrostli a která jim nabízí veškeré občanské svobody, za svou vlastní, ani na to, proč by se poměrně úspěšný, vzdělaný a společensky i ekonomicky vesměs integrovaný člověk rozhodl k spáchání krvavého útoku na své "sousedy", při němž sám zahyne. Naopak tu uvidíme spoustu očividných nesmyslů, jako když se džihádisté rozhodnou zabít naprosto nevýznamného člověka a zbytečně se tak vystavit pozornosti bezpečnosti sil. Ještě absurdněji působí Ashova věrnost k jeho militantním souvěrcům (kteří asi nabírají rekruty jen tak náhodně na chodbách univerzit), k nimž jej vlastně vůbec nic nepojí a naopak jej upřímně šokuje jejich brutalita... Film navíc příliš neexceluje ani po stránce stylu a organizací mizanscény i některými motivy ve vyprávění působí jako cosi z časů Boddieho a Doylea. Prostě 35% a víc ani ťuk. (15.11.2012)